Rakovina by neměla být tabu, přeje si mladík, který ji už dvakrát překonal

Začal jsem opravdu brzy - ve čtyřech letech. Máma udělala chybu, když mi koupila malou plastovou hokejku, kterou jsem už nechtěl pustit z ruky. To mi byly tří roky. V létě už mi museli naši koupit kolečkové brusle a v zimě už neměli na výběr. Přivezli mě na stadión do Prešova, kde jsem s hokejem také začal. A pak vše běželo v docela tradičních kolejích.

Byl jsem na běžné kontrole v 15 letech, která proběhla v prosinci. Vše bylo v pořádku. No a už v březnu jsem si nahmatal na varlatech bulku. Bylo to akorát po sezóně, kterou jsem strávil v prešovském dorostu.

V podstatě hned, jak mi na to přišli, jsem podstoupil operaci, během které mi nádor odstranili. Následně jsem musel čekat asi 10 dní na výsledky z histologie, abych se dozvěděl, zda šlo o zhoubný, či nezhoubný nádor.

Ano, potvrdilo se, že šlo o zhoubný nádor poměrně agresivního typu. Hned začala podrobná vyšetření, nakolik se stihl nádor rozšířit. Měl jsem štěstí, že jsem na to přišel rychle a vše se dalo rychle do pohybu. Nádor se totiž nestihl moc rozšířit. Následoval chemoterapie, která trvala asi čtyři měsíce, což je v porovnání s jinými onkologickými pacienty docela málo. Byl to paradox - agresivní typ nádoru, který jsem měl, totiž reaguje na chemoterapii poměrně rychle.

Ano, to jistě. Jenže po čtyřech letech se mi to vrátilo. V podstatě to probíhalo hodně podobně.

Tím, že se mi to vrátilo, tak už budu vždy brán jako onkologický pacient a chodit na preventivní kontroly.

Hokej šel tehdy úplně stranou. Sice jsem byl docela mladý, ale člověk začne vnímat svět úplně jinak. Hodně jsem přemýšlel nad životem a uvědomil si mnoho věcí. Změnily se mi priority. Najednou jsem nebyl 15letý puberťák, ale dospělý chlap. Rázem mi přišlo, že moji vrstevníci řeší banální problémy. Ale ještě dnes se u nás v kabině cítím někdy jako z jiného světa. A myslím, že mě tak někdy dost možná vnímají i spoluhráči.

Rodiče. Ti se totiž trápili více než já. Daleko více. Dělali všechno proto, abych byl znovu zdravý a šťastný. Slovy jen těžko vyjádřím, jak jsem jim vděčný. A morální podporou po návratu choroby mi byl kamarád Tibor. Ten se mě nesnažil litovat jako všichni, což už mi tehdy docela lezlo na nervy. Spíš mi vyprávěl, jak pochodil u ženských nebo jak se kde opil. To jsem vždy aspoň na chvíli zapomněl na to, co se okolo mě děje.

Změnily se mi priority a snažím se nestresovat a nebrat věci vždy vážně. Daří se mi to tak nějak střídavě. Pak si ale vždy vzpomenu na to, čím jsem si prošel, a řeknu si, že mi to nestojí za to, abych se tím trápil. Je potřeba si užívat každý den, protože nikdy nevíte, co se stane zítra.

Vadí mi, že je téma rakoviny stále takové tabu. V dnešní době je už daleko více pacientů, kteří se uzdraví, než těch, kteří takové štěstí nemají. Lidé se stále často bojí jít k lékaři, když mají podezření. A tím celou věc jen zhorší. Já sám měl léčbu poměrně v pohodě, protože jsem se nestyděl o tom hned říci tátovi a jít za lékařem, ač se jednalo o choulostivou záležitost.

Vzhledem k tomu, že šlo o rakovinu varlat, tak mám trochu sníženou hladinu testosteronu, což trochu limituje mé sportovní výkony.

Aktuálně hraju za Univerzitní tým Karlovy Univerzity, který je součástí Evropské univerzitní hokejové ligy (EUHL). V hokeji už nemám ambice, abych se jako hráč někam prosadil. Chci ho hrát pro radost a bavit se jím. Jsem rád, že existuje projekt, který mi umožňuje hrát hokej pro zábavu, ale stále na vysoké úrovni. Upřímně - v jakékoliv jiné lize se tyto dvě věci vlastně vylučují...