Putování po pražských vinicích

„My jsme takový zahrádkářský svaz,“ připodobňuje princip fungování Vinařského družstva svatý Václav jeho předseda Jiří Čihák, který s pětadvaceti členy a dalšími dvaceti nájemci obhospodařuje vinici Máchalka na Proseku. Její nenápadná vstupní vrata jen pár desítek metrů od autobusové zastávky Kelerka je snadné přehlédnout, hned naproti nim totiž najdeme bobovou dráhu známou z filmu Román pro ženy. Sám Čihák coby milovník vína se prý k družstevníkům přidal, když šel před devíti lety náhodou kolem.

„Líbila se mi myšlenka poznat révu i z druhé strany, nejen skrze výslednou sklenku,“ doplňuje. Obdobně to mají nastavené i jeho kolegové. Každý se o přidělený řádek na vinici o obvykle šedesáti až sto hlavách s révou stará v popracovní době, pokud již není v penzi – jako třeba jistý Slávek, který kolem nás prosviští na sekačce. Ten čtyřicet let pracoval v Německu, než se na důchod vrátil domů.

„Seděl u televize a neměl co dělat. Pak narazil na naši vinici. Teď tu tráví celé dny a je šťastný,“ zmiňuje Jiří Čihák. Kvůli penězům sem prý nechodí nikdo. Tržby z vína, které zdejší parta dobrovolníků vyrobí a jehož lahve se prodají veřejnosti ze dvou třetin – zbylá třetina se ponechává družstevníkům a nájemcům –, pokrývají náklady na provoz. Dvouhektarový pozemek o deseti tisících hlavách jim dlouhodobě pronajímá radnice Prahy 9, která je spokojená s komunitním přesahem.

Během roku se na Máchalce koná řada společenských akcí, přes letní sezonu je navíc volně přístupná během odpolední od čtvrtka do soboty. Dvě deci zde vyjdou na příjemných 40 korun a návštěvníci navíc mohou relaxovat u posezení s vyhlídkou i na trávě. Ovšem mimo zapovězené řádky s hrozny, aby celoroční úsilí zapálených amatérů nepřišlo vniveč.

„Do družstva patří viceprezident jedné firmy, truhlář, právník, já sám jsem personalista. Portfolio našich profesí je velice rozmanité,“ tvrdí předseda s tím, že na vinici jsou si rovni. Pokud nemají s vinařstvím zkušenosti, na začátku projdou školením. Potom od představenstva obdrží plán povinných prací ve společných prostorách i na svém řádku.

Nájemné se odvíjí od jeho počtu hlav, přičemž za jednu se platí desetikoruna ročně. Většinou tak dosahuje maximálně tisícikoruny za rok. Celková produkce dosahuje po každé sklizni jiného objemu, od čtyř do šesti a půl tisíce litrů vína.

„Když vydáme pokyn, že se během čtrnácti dnů musí udělat jarní řez, nastoupí všichni. A když nějaký postarší člen nebo členka už nemají na svůj řádek sílu nebo jej potká zdravotní problém, vypomůžeme si vzájemně,“ upřesňuje.

Jeho slova mi asociují scénu s renovací útulku pro děti z budovatelské komedie Dovolená s Andělem. Příměr Jiřího Čiháka neurazí, bere ho naopak jako kompliment: „Uplatní se každý. Jeden pán pracuje v kanceláři, vyučený je ale kameník. Když si všiml, že se na vinici rozpadá zídka, vzal to hned za svůj projekt a opravil ji.“

Dlouhodobě zpustlou vinici založenou už v 15. století obnovil spolek zakladatelů v roce 1996, po čtyřech letech si poprvé přiťukli po panenské sklizni.

„Teď jsou hlavy zhruba pětadvacetileté, a jsou tedy v nejlepším věku a kondici,“ zve předseda na ochutnávku. V nabídce odrůd mají Ryzlink rýnský, Chardonnay, Müller Thurgau, Rulandské bílé, Muškát moravský, Svatovavřinecké a Modrý Portugal.

Na plánku vinice na nástěnce mi ukazuje také pruh táhnoucí se po jejím obvodu, kde roste šestnáct jiných odrůd v rámci takzvaného genofondu, který může sloužit jako druhová záloha pro případ, že by v jiné části republiky byla stejná réva zničena chorobami či škůdci. Ze sklizených hroznů jim vyrábí víno profesionální externí vinař – na to znalosti družstevníků-amatérů přece jen zatím nestačí.

A aby byl na vinici vždy dostatek vína, nechalo letos družstvo vybudovat vinný sklep pro jeho úschovu přímo na pozemku. V budoucnosti má nad sklepem přibýt i pravý viniční dům a nová terasa s posezením.

Impozantní výhled na Hrad i dejvický hotel International se naskytne z altánu na vinici Baba, na niž se vchází pěšinou za penzionem Paťanka kousek od nádraží Podbaba. S nedalekou zříceninou letohrádku ze 17. století, o němž se traduje, že býval viničním lisem, však nic společného nemá. V okolí se dříve rozkládalo neuvěřitelných sto třicet vinic, z nichž dnes zůstává jediná v rukou rodiny Jandových. První sklenku Rulandského modrého vylévá majitelka Dita Jandová symbolicky na zem pro duchovní strážce vinice, a tak ochutnávám až druhou.

Burgundská odrůda, zvaná také Pinot Noir, se na území Čech pěstovala už za Karla IV. a na pražské svahy se stále perfektně hodí. Břidlicové skalní podloží na Babě dokáže výborně kumulovat teplo, což révě jen prospívá. „Jsme blízko Vltavy, která vínu dodává vlhkost, navíc tu dobře proudí vzduch. Vlastně ideální podmínky. Ani není potřeba révu zalévat, se suchem si díky hlubokým kořenům poradí,“ pochvaluje si vinařka. Roční produkce na Babě dosahuje okolo tisíce lahví vína, vedle Rulandského modrého tu vyrábí také Hibernal nebo Neronet, který slouží i jako barvířka „rulandy“.

„Má sytě fialový odstín a červené víno se s ním dá přírodně dobarvovat. Když se zadaří a Neronetu se urodí dost, uděláme z něj malý soudek. Mám vypozorováno, že ho oceňují hlavně muži,“ zmiňuje Dita Jandová.

Plánuje i výsadbu nových, rezistentních odrůd, což záhy vysvětluje: „Réva ve stinných náletových částech vinice trpí. Hlavy ke konci léta okousává hmyz, protože v blízkosti nejsou žádné ovocné stromy. Mým snem je také založit tradici kvalitního pražského crémantu. Tak jako si muži často potrpí na těžší a chuťově bohatá vína, dámy mají rády bublinky,“ dodává vinařka.

Chorobám a vadám vína se majitelka věnovala na kurzu Pražského vinařského institutu. Baba, kterou od předchozích provozovatelů odkoupil Ditin tchán už zrekonstruovanou v roce 2010, je dnes certifikovaná biovinice. Proti škůdcům a plísním se víno postřikuje výluhy z bylin, tabáku nebo pomerančové kůry, v přiměřeném množství je možné použít i síru a měď.

„Chemii na víno roznášet nehodlám. V dešťovce se jí ve velkoměstě sice nevyhneme, pro čistotu vína ale dělám maximum. Je tu jedinečná fauna i flora, zrají nám fíky, najdete zde taky subtropické opuncie nebo nádherné ještěrky smaragdové, které žijí ve specifickém ekosystému. Všímám si i zvláštních modrých včel,“ vyjmenovává vinařka místní unikáty, které nejsou na první pohled patrné.

Rustikální a intimní ráz lokality chce do budoucna udržet. S výjimkou pro veřejnost otevřených víkendů nebo jarního festivalu Pražské vinice je možné Babu navštívit výhradně po předchozí domluvě s Ditou Jandovou, jež zde nastavila kapacitu třiceti návštěvníků. Na vinici pořádá komorní setkání od kurzů jógy po teambuildingové aktivity, kulturní akce a párkrát do roka i malé svatební obřady.

Na ubytovací platformě Airbnb nabízí přespání ve viničním domku s teplou sprchou a venkovním chemickým záchodem, ale pouze pro dvě osoby. „Pro páry, které mají dobrodružnou povahu, je to neskutečná romantika,“ dodává Jandová.

„Vinice si na sebe musí vydělat. Tímhle způsobem se zaplatí náklady na její provoz a údržbu,“ uzavírá vinařka, která se primárně zabývá interiéry a realizací staveb. Na vinici stráví prací se svými příbuznými zhruba dva dny v týdnu.

O Salabce či vinici svaté Kláry, obojím v těsném sousedství pražské zoologické zahrady, jste už pravděpodobně slyšeli. O dva kilometry dál naproti tramvajové zastávce Trojská začal Zdeněk Zilvar před necelou dekádou renovovat barokní usedlost Popelářka, k níž přiléhá dvouhektarová vinice. A tak se zrodilo vinařství pojmenované po současném vlastníkovi.

„Když jsem kdysi chodíval do trojské zoo, všimnul jsem si z jednoho výhledu tohoto svahu. Říkal jsem, že by se tam dala pěstovat réva,“ ukazuje vinař na příkrý vrch v šedesátistupňovém sklonu orientovaný na jih a jihozápad, což mu zaručuje potřebný sluneční svit téměř po celý den.

Jeho osudový Schwarzberg neboli Černý kopec, nazvaný podle temného odstínu břidlicového podloží, které známe i z Baby, zažil dobu největší slávy paradoxně bez vína. V 18. století byste v těchto místech narazili na rozkvetlý sad, který přináležel k Pomologickému ústavu sídlícímu právě v Popelářce. Tehdy ho vedl Karel Němec, syn Boženy Němcové, jenž tu vyučoval ovocnářství a zelinářství.

Areál byl v roce 2014, kdy jej odkoupil Zdeněk Zilvar, už ale zcela sešlý a obývaný bezdomovci. Ty potom buď uplatil lahví vína a donutil z pozemku odejít, anebo je zapojil do úklidových prací. Během nich nashromáždili na šedesát tun komunálního odpadu a okolo 350 tun náletových dřevin. Ještě předtím stihl majitel zanalyzovat půdu a průzkum dopadl podle očekávání na jedničku.

Do karet oživené vinici hrála i blízkost řeky dodávající révě vlhkost a také Zilvarovo silné know-how. Původně koníček z dětství, kdy s tatínkem podomácku vyráběl ovocná vína, přerostl v úctyhodnou erudici. Vystudoval totiž fakultu vinařství a vinohradnictví na americké University of California v Davisu, z londýnské školy si zase přivezl prestižní oborovou kvalifikaci WSET Level 4 Diploma in Wines.

Plno podnětů si navíc odnesl z cest po vinařských regionech, vydal se do německého údolí Mosely, rakouské oblasti Wachau nebo do italského Toskánska. Na další detaily o své minulosti je ovšem více než skoupý – prozradí jen to, že se za bývalého režimu živil „tím, co se zrovna dalo“. Ale zpátky do přítomnosti. Letos Zilvarovo vinařství sklízí úrodu už popáté a s rozmary počasí si prý pokaždé poradilo.

„Žádnou krizi nepociťujeme. Teď na jaře hodně pršelo, se suchem problém nebyl,“ dušuje se vinař, který pěstuje z osmdesáti procent Ryzlink rýnský a zbylou pětinu vinice doplňuje na pražské poměry patrně nejvhodnější červená odrůda Pinot Noir, o níž už řeč padla. Celkem vyprodukují na šestnáct tisíc lahví ročně. Jestli má s něčím někdy potíž, tak je to dostupnost sezonních brigádníků v hlavním městě, kde se v zemědělství vyzná jen zanedbatelná masa obyvatel.

„V Praze se nacházejí těžko, ale myslím, že to je problém všech odvětví. Jak je sháníme? To je naše obchodní tajemství,“ zubí se Zdeněk Zilvar. Plán do budoucna má jako starší a pokročilý podnikatel jasný: dělat dobré víno. A udržet stav vinice takový, jaký je dnes.