Proražená lebka, kóma, ochrnutí. Brněnský trenér se nevzdal, vede bistro a dál sní o první lize

V prosinci před třemi lety si Josef s kamarádem zaskočil na pivo. Při odchodu si vzpomněl, že si u baru zapomněl peněženku, jenže po cestě zpět spadl ze schodů a těžce se zranil. Nyní již bývalý kamarád jej s dalším mužem, zřejmě majitelem podniku, vytáhli na ulici, kde jej nechali ležet, a zavolali záchranku s tím, že upadl venku. Bylo to totiž v době koronavirových opatření a muži měli zřejmě strach, že by dostali pokutu.

Úspěšný fotbalista, reprezentant ve futsale a trenér skončil v nemocnici, byl dva týdny v kómatu a měsíc v umělém spánku. „Z toho pádu si vlastně nic nepamatuju,“ marně se snažil vydolovat Josef vzpomínky na osudný moment.

„Prodělal dvě operace mozku, odebrali mu část lebky, ochrnul na levou stranu těla, měl embolii, tělo mu selhávalo. Doktor mi říkal, ať se s ním rozloučím, ale dokud dýchal, věřila jsem,“ pomohla mu se vzpomínkami manželka Monika.

Místo plánů na trénování první fotbalové ligy stál najednou před mnohem větší výzvou – znovu se naučit chodit a hýbat rukou. I po dvou a půl letech od úrazu stále rehabilituje a ze všech sil se snaží být nezávislý na pomoci okolí.

„Nastavil jsem si nějaký cíl, za kterým jdu. Jako sportovec, reprezentant, jsem těžko kousal jakékoli prohry a můj stav jsem v jednu chvíli jako prohru bral, myslel jsem, že toho prostě zvládnu víc. Měl jsem za to, že za pár měsíců po úrazu už budu hrát za staré pány, a teď poznávám, co je to ten opravdový běh na dlouhou trať,“ přiznal Josef. „Dochází nám, že některé věci prostě už nepůjdou,“ věděla Monika.

Zatímco Josefův trenérský parťák před několika dny přebral vedení „A“ týmu brněnské Zbrojovky, Josef zatím dává pokyny na trávníku „jen“ malým klukům v přípravkách. „Možná je to ještě náročnější než s dospělými. Kluci za mnou třeba běží, abych jim pomohl zavázat tkaničku. Ale to já pořád nezvládnu. Každopádně v trenéřině se chci posouvat dál a věřím, že je pro mě reálné dojít až do ligy,“ zdůraznil.

Vedle fotbalu rozjel s manželkou před koncem roku veganské bistro a kavárnu Tranquilo v centru Brna. S Monikou předtím pracovali ve stejné škole a řekli si, že chtějí vyzkoušet, jaké je to být vlastními pány.

„Skočili jsme do toho. Já jsem milovník kávy, takže tu jsem jako barista a normálně roznáším jídlo po place, manželka vaří. Brzy se k nám připojí i moje maminka, která pracuje v gastronomii celý život. Skončí jí práce ve Vídni a na důchod posílí náš tým,“ smál se Josef.

I přes nezměrný optimismus a energii, která z Josefa a Moniky čiší, sami přiznávají, že občas mají i chmurné dny. „Jasně, jsou i těžké chvíle, nejvíc mi pak chybí sport a kamarádi, kterých jsem měl do té doby spoustu. Ale beru to tak, že se mi aspoň protřídili na těch pár pravých, kteří zůstali. A nejvíc mi samozřejmě pomohla a pomáhá rodina,“ mrknul Josef láskyplně na Moniku, se kterou má dvě děti. „Prostě jsme museli zvládnout, že se nám život otočil vzhůru nohama,“ objevily se slzy v Moničiných očích.