Článek
Co takhle mývalí nožky ve vlastní šťávě a k tomu lahodné červené víno? Nebo raději slaninu z jezevce se sklenicí šampaňského? Jen těžko si umíme představit, že by něco obdobného nabízel číšník stálým zákazníkům.
V německých lesích se však mnohým ze zmiňovaných zvířat daří a lidé je mohou s patřičným povolením v souladu se zákonem dokonce i lovit, chytat a následně konzumovat. Pokud se dobře připraví, chutná neobvyklá zvěřina překvapivě dobře.
Před necelým rokem oslavovala německá média šéfkuchaře z Lipska, který hostům servíroval dobře propečený plátek z mývala. Receptem na přípravu mývalího masa se ještě předtím pochlubil i jeden z německých mysliveckých časopisů. A na sociálních sítích nemusíte pátrat příliš dlouho, abyste se dozvěděli, jak chutná jezevec nebo dokonce liška.
„To jsou ale jen ojedinělé případy,“ tvrdí Markus Stifter, mluvčí mysliveckého sdružení spolkové země Hesensko. „Předpokládáme, že tato zvířata již někteří lidé okusili. Nejsou ale součástí našeho běžného jídelníčku,“ potvrzuje Petra Westphalová z úřadu obhospodařujícího státní lesy.
Německo není výjimkou
Nicméně Němci nejsou jediní, kdo si libuje na mývalím mase. V americkém státě Arkansas pořádá městečko Gillet druhý víkend v lednu slavnost nazývanou Mývalí večeře, a to již od roku 1933. Nucená pauza přišla pouze během druhé světové války.
Akce se účastní stovky lidí, nechybějí celebrity, a dokonce ani arkansaský guvernér. Z výtěžku večeře platí obec stipendia místním talentovaným nemajetným studentům. Každoročně zkonzumují asi tunu masa zmiňované medvídkovité šelmy.
Mýval v supermarketech? Zatím ještě ne
Přesto není pravděpodobné, že by se mývalí maso objevilo na pultech tamějších lahůdkářství a supermarketů. „Náklady na veterinární vyšetření by vyhnaly cenu mývalího steaku pěkně vysoko,“ vysvětluje tiskový mluvčí města Kassel Michael Conrad.
„Mývali, stejně jako divoká prasata, mohou hostit cizopasného červa svalovce stočeného. Proti parazitu, jehož larvy se zapouzdřují ve svalovině člověka a ztěžují mu život, chybí účinný lék. Rozdíl v ceně způsobuje navíc skutečnost, že dospělý mýval váží nanejvýš devět kilogramů, zatímco divočák klidně i desetkrát více,“ dodal.
Jak šel čas s labutí
Společenská shoda na tom, které zvíře bychom měli a které naopak neměli mít v našem menu, se liší nejen v různých kulturách, ale také v závislosti na čase. Vhodným příkladem je bezesporu labuť velká. Její maso se dlouho těšilo pověsti výjimečné lahůdky, dokonce ho servírovali na panovnických dvorech. Pak ale labuť úplně zmizela z jídelních lístků.
I labutí maso bývalo kdysi pochoutkou.
Labutí maso je v současnosti pokládáno za příliš tučné, mistři kuchařského řemesla však upozorňují, že při správné úpravě není jídlo připravované z elegantního bílého opeřence vůbec nezdravé. Olejová pachuť pochází jen z tukové vrstvy mezi kůží a svaly labutě. Pokud se zcela odstraní a zvíře není příliš staré, bývá prý maso skutečně chutné.
Podobných příkladů je však víc. Známý německý šéfkuchař Mirko Reeh tvrdí, že jednou viděl ve staré kuchařce recept na přípravu masa z německého ovčáka. Nicméně dnes není v Německu obdobné jídlo povoleno.
Nutná je přísná veterinární kontrola
Také ulovení jezevci, bobři či divoká prasata musejí před konzumací projít přísnou veterinární kontrolou, zaměřenou zejména na přítomnost určitých cizopasníků. Totéž platí i pro koně, kteří končí v salámech. Konina se používá také při vaření sauerbraten, německé speciality, jež se trochu podobá české svíčkové. Na rozdíl od ní má však trpce kyselou příchuť.
„Mimořádnou péči vyžaduje příprava liščího masa. I když odstraníte kožešinu, měli byste pracovat v rukavicích a roušce, abyste se nenakazili tasemnicí liščí, které se v parazitologii říká měchožil bublinatý.