Poslední žijící eso z bitvy o Británii prozradilo, jaký býval den elitního letce

Neil byl jedním ze 3000 mladých a nadaných pilotů, kteří se podíleli na bitvě o Británii mezi červencem a říjnem 1940. Má se za to, že jich ve dnešních dnech žije ještě kolem dvacítky. On je však posledním zbylým „esem“, tedy pilotem, který má přinejmenším pět potvrzených sestřelů nepřátelských letounů. Během mnoha desítek svých misí Neil sestřelil celkem 14 nepřátelských letounů.

Na základně RAF v hrabství Essex začínal den ve 3:30 ráno zvukem značícím zahřívání leteckých motorů. V nedalekých chatkách leželo 12 pilotů – někteří v pyžamech, jiní stále v uniformách – a jedním uchem naslouchali telefonu.

„Začali jsme dostávat informace z radarových systémů a postupně jsme získávali obrázek o situaci. V okupované Francii vzlétalo 50 německých bombardérů a přidávala se k nim další stíhací letadla. Bylo jich 100, 200 a pak 300. ,Můj bože, letí naším směrem,‘ uvědomili jsme si,“ popisuje dnes 95letý Tom Neil.

Poté se mladí piloti vrhli na snídani. Často ani nedosnídali a už se rozezněl zvon, který značil jediné – piloti měli pouhé tři minuty na to, aby se dostali do svého stroje a vzlétli.

„Větru jste si příliš nevšímali. Na to nebyl čas. Ale čeho jste si museli všímat, to byla oblačnost – a nad Británií je vždy nějaká oblačnost. Zaujali jsme hodně těsnou formaci – čím blíže k sobě, tím lépe. Než jsme se dostali k Temži, tak už jsme byli třeba ve výšce kolem 4000 metrů. Nepřítel byl ale ještě daleko a nemohli jsme ho vidět. Místo toho jsme hledali obláčky černého kouře, které tvořila protiletecká obrana pod námi,“ popisoval chvíle plné adrenalinu Neil.

„Najednou jste pak zahlédli 30–40 bombardérů, které byly obklopeny stíhacími letadly. Celkem šlo možná i o více než 100 německých letounů. A pak jste se podívali do strany a vedle sebe jste měli jen 11 parťáků. V takovou chvíli už strach nevnímáte. Už jen chcete bojovat a místo strachu cítíte nadšení. Spustíte palbu, uděláte úhybný manévr a znovu se zformujete, abyste se vrátili zpět,“ popisoval veterán.

Piloti, kteří tvořili tuto speciální letku, museli být velmi efektivní v užívání svých zbraní. Měli munici jen na 15 sekund palby, kterou využívali ve třívteřinových dávkách. Poté se otočili a zamířili domů. V tu chvíli na ně již nepřítel útočil z více směrů.

„Střelbu jste mohli vidět a semtam vás také zasáhli. Neslyšeli jste absolutně nic vyjma řevu svého motoru, ale ve chvíli, kdy vás zasáhli, cítili jste to. A zasáhnout vás mohly i vlastní protiletecké zbraně. Doletěli jste na základnu a během 20 minut mohlo letadlo letět znovu, pokud to bylo třeba. V září, kdy byla situace nejnapjatější, letadla vzlétala až pětkrát denně,“ vzpomíná Neil.

Během září 1940 byl Neil ve vzduchu celkem 20 ze 31 dnů, celkem 65krát. Během celého období 16 týdnů vzlétl celkem 157krát. Někteří jeho parťáci museli mnohdy skákat padákem, on se do této situace dostal jen jednou. Paradoxně za to nemohl nepřátelský letoun. Přišel o zadní část svého letounu hurricane po kolizi s jiným britským letcem.

„Letadlo se začalo neovladatelně otáčet. Ve výšce 500 metrů nad zemí jsem se z něj s velkými obtížemi dokázal dostat. Dopadl jsem do lesů blízko Maidstone. Dopadl jsem do bahna a dva muži a dvě ženy se rozmýšleli, jak se mnou naložit, protože si mysleli, že jsem Němec. Chtěli mě svázat, ale pak se objevili nějací armádní důstojníci a rychle si dali dvě a dvě dohromady – došlo jim, že jsem Brit,” popsala krušný moment 95letá legenda.