Článek
Navíc není jen policista a úspěšný bloger, ale také nadšený amatérský archeolog. „Dovolenou leckdy strávím kopáním. Dlouhodobě spolupracuji na výzkumech s přerovským muzeem. Nejde mi ani tak o hmotné nálezy jako o pocit, když se pohybuji na místě, které zůstalo netknuté třeba tisíc let,“ říká Miroslav Komínek.
Na policejní heslo „pomáhat“ nezapomíná ani v soukromém životě. Má za sebou 262 odběrů krve a doma Zlatý kříž dobrovolných dárců. „Je to to nejmenší, co člověk může udělat. Nic to nestojí a jsou lidé, kteří krev nutně potřebují,“ podotýká skromně.
Když se začtete do jeho krátkých příběhů ze života městské policie, máte na chvíli pocit, že v Přerově je svět ještě v pořádku: strážníci opravdu pomáhají a drobní darebáci tak nějak zpestřují obyčejný život. Očekávala jsem proto rozhovor jiskřící vtipem stejně jako jeho posty na policejním Facebooku. Řeč však byla o věcech vážnějších: o občanské odpovědnosti, podvědomé zášti vůči policistům a chybějící sebereflexi mileniálů.
Drobnou kriminalitu popisujete s velkým nadhledem a humorem, bez odsudku. Jako byste na všem viděl spíš tu lepší stránku…
Média jsou jedna velká černá kronika. Prodávají se hlavně špatné novinky, zatímco o dobrých věcech se moc nemluví. Když jsme se před třemi lety potopili do temných vod sociálních sítí, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme tiskové zprávy trochu jinak, pozitivněji.
Což vám vyneslo Cenu Magnesia litera v kategorii blog roku: zaskočilo vás to?
Jo. Že něco takového existuje, jsem do té doby jen zaslechl zpovzdáli. Čeština nebyla nikdy můj oblíbený předmět. Až bude chtít dcera vidět vysvědčení, radši jí ukážu jen manželčino.
Z banální události jako rvačka opilců dokážete udělat povedenou historku, nad kterou se lidé zasmějí. Od policie se ale nečeká, že bude zábavná. Jaké máte odezvy mezi lidmi?
Většinou pěkné. A kolegové mi píšou, že u nich se na městské policisty hledí hůř než u nás. Každý si totiž jen představuje, jak vypisujeme pokuty za parkování – přesně jak jste to napsala v úvodu. Stačí, když u strážníka někdo zastaví, ptá se na cestu a najednou se v okolí objeví spousta spravedlivých, kteří se řidiče začnou zastávat a rozčilovat se, že ho šikanujeme.
Ve výkopu jako doma. Archeologie je jeho velkým koníčkem.
Samozřejmě, že se ocitáme i v situacích, kdy je nutné jednat razantně a využít donucovací prostředky. Jsme tu přece od toho, abychom dohlíželi na dodržování zákona. Ale nejsme soudci, k lidem přistupujeme rozumně.
Mileniálové mají neuvěřitelně malou sebereflexi a s oblibou si pletou demokracii s anarchií.
Ta velká podvědomá zášť proti bezpečnostním orgánům je dědictví minulosti. Lidé ji cítí od revoluce a bude trvat dvě až tři generace, než změní názor. My už se toho ve výkonu služby asi nedožijeme. Tak se aspoň snažím vysvětlit, co doopravdy děláme, a informovat o věcech, které veřejnost nevidí. A má to dopady, jelikož se ozývají lidé z jiných měst, že se na své strážníky nyní dívají jinak.
Jaké přestupky a zločiny řeší městská policie nejčastěji?
Každá obec je specifická: jinak to bude v lázeňském městečku a jinak v hornickém městě. Přerov je dopravní křižovatka, takže hodně řešíme dopravní přestupky. Jako každé větší město na železnici máme také problémy s bezdomovci. Denně se potýkáme s krádežemi v obchodech. A občas nás zaměstná i poměrně velká romská komunita.
Lidem často chybí občanská odpovědnost. Měli by být schopni vyřešit spoustu věcí sami.
Co vám nejvíc komplikuje práci?
Starší ročníky obvykle nechtějí mít s výkonnou mocí nic společného. Mileniálové z generace, která už vyrůstala v demokratickém státě, zase mají neuvěřitelně malou sebereflexi a s oblibou si pletou demokracii s anarchií. Řidič v autě si neřekne: Zastavili mě policisté, asi jsem udělal chybu. Hledá, kdo jiný to zavinil: špatné dopravní značení, špatný zákon…
Jednotka policejních záchranářů při akci v rozvodněné řece.
Lidem často chybí občanská odpovědnost. Měli by být schopni vyřešit spoustu věcí sami a nepřesouvat to na někoho jiného. Vyčítají nám: Kde jste byli, když to tady vandalové ničili? Takový rachot… Že jsem vás měl zavolat? Proč právě já? Přece nebudu udávat. Ale měli jste tady být!
Ozvala se nám pohřební služba, že mají korpulentnějšího nebožtíka a nedokážou ho snést ze schodů.
Je pravda, že existuje spousta situací, kdy prostě není na koho jiného se obrátit: ozvala se nám třeba pohřební služba, že mají korpulentnějšího nebožtíka a nedokážou ho snést ze schodů. U hasičů prý nepochodili, že ti snášejí jenom živé. Tak přijela naše výjezdovka a pomohla nebožtíka přenést do auta.
A my jsme rádi, že se na nás lidé takto obracejí, i když je to dvousečná zbraň. Nemělo by to být kvůli hloupostem. Pomůžeme, ale nejsme holky pro všechno. Třeba když nám volá slečna, která už si sama vydělává, že jí rodiče nechtějí koupit pítko pro potkana. A podobných absurdit není málo.
Proč jste vlastně šel k policii? Chtěl jste „pomáhat a chránit“?
Ani nevím. Ve škole jsem byl docela rebel, autority jsem neuznával. Asi se to změnilo po vojně. Možná v tom sehrála roli naivní představa při sledování zahraničních seriálů, že by to mohla být hezká práce: jíte koblihy, jdete z akce do akce a všichni vás milují a obdivují.
Ale proč městská policie, a ne státní? Tam je přece víc koblih, větší akce…
To je jeden z dalších velkých předsudků: kdo se nedostane k republikové, skončí u městské. Devadesát procent našich kluků a holek ale chtělo právě k nám. Fyzické testy a psychotesty máme totožné, vybavení minimálně srovnatelné a často i lepší.
Zatímco u republikové policie lze sloužit s výučním listem, u nás musíte mít minimálně maturitu. A třetina strážníků má vysokou školu. Ale hlavně – ti, kdo jdou k nám, vědí, že budou sloužit doma a nepřesunou je třeba někam do Prahy.
Takže díky tomu máte místní černé ovce dobře přečtené a často jdete najisto?
Určitě. Znalost místních poměrů je naší obrovskou devízou. Využívá to kriminální policie, celníci i další ozbrojené složky. Když nemůžou někoho najít, prostě zavolají a my ho mnohdy do pár hodin seženeme. Víme, kde jsou squaty, kde se lidé bez domova scházejí, u koho přespávají…
Kdy máte ze své práce opravdu dobrý pocit?
Když dotáhneme nějakou složitou věc do konce a někdo nám poděkuje.
Výcvik policejních psů.
Takto málo stačí?
Z logiky věci a obsahu naší práce se s pozitivní zpětnou vazbou setkáváme málokdy. Od toho tu nejsme. Nečekáme ovace, ale poděkování vždycky potěší. Bohužel někdy nepřichází ani z nejvyšších míst, třeba za zvýšené nároky v době pandemie. Z toho zůstala ve strážnících velká frustrace. Připadáme si jako Popelka, která zametá, ale na ples ji nepozvou.
Jak byste tedy nalákal nováčky, aby se stali kolegy?
Nabízíme stabilní zaměstnání, ve kterém není ani jeden den stejný. Pracuje se s lidmi, na jednom místě, za slušné peníze. A nejsme velká, neosobní organizace.
| Co by potenciálního kandidáta u městské policie čekalo, ukazují následující řádky. Neboť jestli za muže zákona pouze mluví činy, za Miroslava Komínka hovoří i jeho slova, publikovaná na Facebooku Městské policie Přerov. Tady jsou… |
|---|
| Baba jedna jedová!Sluchátko na stálé službě rozpálil doběla anonymní ženský hlas, který si s empatií Dartha Vadera stěžoval na bujarou párty u židovského hřbitova. Hlídka pochopitelně vyrazila na místo, aby zajistila, že se mystická lokalita ponoří do ticha. Při příjezdu zjistila, že již v tichu tone. Jen v dřevěné šopě na jedné zahradě seděli dva muži a šeptem si vyprávěli duchařské příhody. Nebo si stěžovali na manželské útrapy. Prostě takové ty chlapské řeči. Bohužel tak potichu, že nebylo možno zjistit podrobnosti. V tu chvíli však stěžovatelka vytočila číslo stálé služby podruhé a běsnila jako býk uprostřed sjezdu přátel SSSR. Sdělila, že se po odjezdu hlídky nic nezměnilo, řev a zvukové efekty z hřbitovního Woodstocku pronikají skrz zavřená okna až do domu. Když dotyčné strážníci vysvětlili, že jsou stále na místě a kolem je ticho, nakazili tichem i druhou stranu sluchátka. Věříme, že volající nebyla hnána zlým úmyslem (ani duchem) a vše bylo přičteno podivným paranormálním anomáliím, které se kolem míst posledního odpočinku vyskytují. |
| Kolčava vs. tapír Nový den si užíval první hodinu panenské nevinnosti, když strážnické oko u kamery zahlédlo v rohu obrazovky jakýsi podivný rej a pohyb. Jako by se obří kolčava pokusila zardousit tapíra a ten se v posledním tažení snažil dostat zpět na všechny čtyři. Zhoupnutí ze zad na bok šlo dobře, ale pak se objevila nečekaná překážka. Ruce a nohy. Tyto neužitečné výrůstky fungující zjevně v nouzovém režimu ukončily marný pokus a vrátily tělo do základní polohy. Mezitím se zpoza rohu objevila lasiččí tlapka a pokusila se dosáhnout na lidskou kolébku. Dělila je jedna stopa. Třicet centimetrů. Mohlo to být stejně dobře třicet světelných let. Bez šance na kontakt. Tou dobou již k místu nerovného boje s přírodními zákony i vlastními těly mířila hlídka. Strážníci po příjezdu zjistili, že nejde o výsledek smrtelného zápasu mezi predátorem a jeho obětí ani o tapíří taj-či, ale o výsledek sdíleného koníčku partnerského páru. Oba se totiž rukou (ústy i žaludkem) společnou a nerozdílnou pokusili pokořit lihovou metu v nedaleké nálevně. V základní picí době remizovali, nicméně v prodloužení to slušně projeli. Jelikož měla hlídka končetiny plně funkční, pozvedla dvojici jak na duchu, tak především na těle a štandopede ji odeslala směr stůl a lože. |
| Pozor, policejní pes! Zatímco hlídky, které se účastnily bezpečnostního opatření při průjezdu rozjařených fotbalových fanoušků nádražím, čekaly na peroně na příjezd vlaku, zaostřil jakýsi muž mdlý zrak na služebního psa a rozhodl se s ním pomazlit. Psovod ho důrazně upozornil, aby to nedělal a ustoupil, leč muž se s drsným úšklebkem stylizoval do lokální obdoby Krokodýla Dundeeho a složil prsty do uspávacího gesta. Kdyby byl skutečným lovcem, varoval by ho pobaveně pozvednutý psí pysk, leč nebyl. Ani slova, ani temné hrdelní vrčení ne nepodobné nastartovanému Harley-Davidsonu u muže nezatáhly za záchrannou brzdu, a muselo se stát nevyhnutelné. Těsně předtím, než se prsty dotkly srsti, pes cukl vpřed a začal hlasitě štěkat. V tu chvíli Krokodýl vykvikl, uskočil a vyhrkly mu slzy. A nejspíš nejen slzy. |
Bývala to klidná služba…
Uprostřed týdne to bývaly takové klidné noční služby. Výlet za hranice všedních dnů nastával až o víkendu, kdy lidi nasávali jak tepláky v rybníce. Časy se holt změnily a ani v půli týdne není mrtvo.
- Přichází oznámení o podroušené ženě, obtěžující podivným chováním děti na hřišti. Strážníci nalezli třicátou sedmou reinkarnaci Michaela Jacksona. Žena, která se do Krále popu stylizovala, se domnívala, že výkřiky, trháním rozkroku a šoupáním nohama v protisměru přivedla na svět hudebního mesiáše. Nepřivedla. Přivedla jen uniformy. Vzhledem k neblahým zkušenostem mrtvého zpěváka s dětmi, nehodlala hlídka nic riskovat a po ztotožnění kvíčalu z dětského hřiště vyexpedovala.
- Jen o chvíli později došly síly menšímu nákladnímu vozu uprostřed hlavního tahu městem. Jak už to bývá, vzdal to těsně před křižovatkou. Modrý maják a žluté vesty zajistily dostatek času a klidu, aby šikovné ruce mechanika našly zlotřilou součástku a stávkujícímu vehiklu domluvily.
- V noční tmě hlídka zahlédla týpka, který vysadil odpadkový koš a ozdobil jeho obsahem ulici. Vzhledem k zjevné absenci basketbalového míče (i když ho měl možná pod tričkem) a dalších hráčů to na streetball opravdu nevypadalo. Týpek strážníky nezahlédl a v jeho očích se zračilo nefalšované překvapení, když ho s otcovským pochopením oslovili. Jelikož v jeho těle byl nejen RUM, ale i sběračské DNA, vše do posledního papírku uklidil.
- Přichází zoufalá žádost neméně zoufalé recepční. Do hotelu se záhadným způsobem vloudil neznámý opilý muž a bezprizorně se courá po objektu. Strážníkům pochopitelně tak neznámým nebyl, neb se jednalo o jednoho člena místní pouliční aristokracie. Ten lstivě proklouzl recepcí se zručností ninji kříženého s dervišem a hledal záchod, kde by spokojeně přespal, protože se mu nechtělo chodit až do squatu. Hlídka bivakování před vrcholem přerušila a odeslala ho do základního tábora.
- Hlídka objevila v liduprázdné ulici podchlazenou ležící ženu, kterou postihl epileptický záchvat. Zabalit do fólie, ošetřit, zavolat sanitku, naložit a odjet trvalo sedm set dvacet jedna sekund. Čímž byl pro tuto noc účet uzavřen a mohlo se jít domů.