Pokud spatříte jaderný hřib, utíkejte 30 minut

Doklopýtáte k viklajícím se předním dveřím a vyhlédnete na hořící trosky domů vašich sousedů. Smrtící radioaktivní spad se již blíží. Máte zůstat ve svém domě, který může být doslova na spadnutí, nebo raději co nejrychleji běžet přes celé město do veřejné knihovny schovat se v jejím sklepě?

Doporučení washingtonské vlády, aby lidé, kteří se ocitnou v oblasti, kde vybuchla atomová bomba, při spatření hřibovitého mraku vyhledali co nejdříve úkryt v nejbližší a nejlépe chráněné budově, nedávno zpochybnili vědci.

Američan Michael Dillon, zabývající se v Národní laboratoři Lawrence Livermora výzkumem atmosféry, vytvořil matematický model přežití člověka po jaderném výbuchu. Inspirovali ho k tomu příbuzní, kteří se ho a ptali, co dělat poté, co na obloze spatří mrak charakteristického tvaru hřibu. „Ke svému překvapení jsem zjistil, že nemám po ruce jednoznačnou odpověď,“ přiznal Dillon redaktorům internetového vydání vědeckého časopisu Science. Při řešení problému strávil pět let.

V průběhu studené války vědci modelovali všechny představitelné situace po výbuchu atomové bomby. Dillon ale přišel na to, že se odborníci vůbec nezabývali situací, kdy se lidé octnou příliš daleko od vhodného úkrytu a současně příliš blízko výbuchu, takže je bezprostředně ohrožuje radioaktivní spad.

Celková radioaktivní dávka, kterou můžete být zasaženi, závisí na mnoha okolnostech: na době, kdy se ocitnete venku, na tom, jak daleko se nacházíte od místa jaderného výbuchu, době, než doběhnete do lepšího úkrytu, a na intenzitě zastínění, kterou vám při pobytu mimo úkryt poskytne vnější prostředí.

Pokud by se občané řídili pokyny americké vlády, skončili by nejčastěji ve sklepě domu, kde bydlí nebo pracují. Ve Spojených státech ale nejsou sklepy tak běžné a tak velké, aby se do nich vešli všichni lidé, kteří by je z tohoto důvodu potřebovali. Jako sklepy totiž nejčastěji slouží garáže. Dillon proto doporučuje něco jiného. „Jestliže nejbližší úkryt není kvalitní a lepší se nachází jen pět minut od něj, matematický model radí k němu bez zbytečného otálení doběhnout.”

Když se ocitnete v nekvalitním úkrytu a jiný, výhodnější je někde dál, měli byste se do něj dostat do třiceti minut po výbuchu. Za nejlepší se považuje úkryt se silnou vrstvou betonu nad vaší hlavou a zásobami jídla a vody. V každém případě se ale musíte pozorně rozhlížet kolem sebe. Pokud dobře znáte okolí bydliště nebo pracoviště, jste ve výhodě. Kdyby se všichni řídili touto radou, zachránili bychom v jediném městě podle toho, jak je velké, deset tisíc až sto tisíc lidských životů. Na druhou stranu, pokud se budete příliš dlouho zdržovat venku v radioaktivním spadu, stane se z vás topinka.

„Dillonovo doporučení se vztahuje zejména na výbuchy slabších atomových bomb podobných těm, které v srpnu 1945 zničily Hirošimu a Nagasaki. I když armády hlavních jaderných mocností mají k dispozici bomby přinejmenším tisíckrát silnější, předpokládá se, že teroristé by použili právě slabší bombu.

Ne každý ale s Dillonovým názorem souhlasí. „Závěry kolegy Dillona se mi nepozdávají,“ říká Lawrence Wein ze Stanfordovy univerzity v kalifornském Palu Altu. „Ne každý, kdo pohlédne na zničené okolí svého bydliště, sebere odvahu a vyběhne ven, aniž by věděl, kolik času na záchranu má vlastně k dispozici. Proto americká vláda raději doporučuje zůstat v prvním úkrytu plných dvanáct hodin.“

„Dillonův model předpokládá, že můžete řídit každého. Takhle to po jaderném výbuchu prostě nechodí. Lidé přece nejsou loutky,“ kroutí hlavou Wein.

Podle úřadů ale obdobná kritika není na místě. „Jsme v úzkém kontaktu s federálními a státními úřady a radnicemi,“ upozorňuje C. Norman Coleman, odborník z Národních zdravotnických ústavů Spojených států sídlících v Bethesdě ve státě Maryland. „Dillonův model je pro nás velmi užitečný. Upravíme podle něj evakuační plány. Dillonova úvaha určitě ukazuje, co je možné a co by po výbuchu atomové bomby naopak nemuselo být k užitku.”