Podletět Karlův most? Pro Marka Rahbaniho splněný sen

Chybělo přitom málo a Mark Rahbani by se tentokrát Navalis účastnil v lepším případě pouze jako divák. Nehodu, která se mu přihodila na začátku loňského září, sice stále nerozchodil, ale také mohl dopadnout podstatně hůř.

Ačkoli koncem dubna, kdy jsme se sešli, po otevřené zlomenině kotníku a pěti operacích kulhal, k parašutismu už se naplno vrátil. Povídali jsme si o tom, jaké to je žít s pocitem, že můžete v práci kdykoli zemřít, proč parašutisty bolí svaly, i o rackovi zamotaném do padákové šňůry.

V čem je pro vás seskok nad Prahou jiný než ostatní?

Patří k těm nejhezčím za celou moji třicetiletou kariéru, během které jsem objel skoro celý svět. Vidět z výšky rozsvěcující se Prahu, zažít klid a ticho vysoko nad rušným centrem, to je neskutečný zážitek, který bych za nic na světě nevyměnil.

Technicky je to ale úplně o něčem jiném, protože obvykle skáču na letišti, kde to znám, kde mám všechno zautomatizované. Tady mám na sobě dvoukilovou světlici a pět kamer, musím hlídat, abych se správně „vysadil“, zapnout v určitý čas světlici…

Znamená to, že i příprava je složitější?

Rozhodně. Kromě toho, že jako obvykle vyhodnocujeme, jak fouká vítr nebo jaká je oblačnost a s ní spojená viditelnost, musíme počítat i se silným leteckým provozem nad Prahou. S kamarády, kteří seskakují asi půl hodinu po mně, jedeme na letiště do Letňan, a jakmile z řídicí věže v Ruzyni dostaneme zelenou, odstartujeme.

Většinou nás pak odkloní kousek za město, kde vyčkáváme, než se budeme moci vydat do centra. Jednou se stalo, že jsme se s výskokem museli vejít do dvouminutového „okna“. Ve vzdálenosti kilometr a půl kolem Pražského hradu je navíc bezletová zóna, kterou těsně míjíme, ale stejně potřebujeme povolení Kanceláře prezidenta republiky.

Co děláte, když povětrnostní podmínky nejsou optimální?

Když jsem v roce 2013 nad Karlovým mostem seskočil poprvé, foukalo skoro deset metrů za sekundu. Mně to tolik nevadilo, protože mám malý padák, který je rychlý, obratný, lépe ovladatelný a dokáže se prosadit i proti silnějšímu větru.

Horší to měli kamarádi, kteří skáčou na velkých padácích. Představují pět hvězd, jeden z atributů Jana Nepomuckého (pět hvězd se údajně objevilo v místě, kde leželo jeho mrtvé tělo), a jejich cílem je matrace na malém pontonu na Vltavě. Měl jsem strach, že je vítr odnese jinam, ale zvládli to na jedničku.

Ale neskákali byste za každou cenu…

Během deseti let nás počasí zastavilo asi dvakrát, pokaždé kvůli nízké oblačnosti. Pokud se mraky pohybují někde ve třech stech metrech nad zemí, vůbec bychom netušili, kde z nich vylétneme. Vždycky ale do poslední chvíle čekáme, jestli se počasí neumoudří. Jednou už jsme dokonce byli na cestě na letiště, jenže nakonec jsme řekli ne, protože upřednostňujeme bezpečnost.

Při vaší zářijové nehodě se však ukázalo, že ne vždycky to stačí.

Už jsem měl zvrtnutý kotník nebo vykloubená ramena, ale tohle bylo to nejhorší, co mě potkalo. Během přistávání, kdy jsem natáčel tandemový seskok, se mi souhrou více okolností do plně funkčního hlavního padáku otevřel záložní padák, takže v tu chvíli ani jeden z nich nefungoval a já jsem osmdesát metrů spíš padal, než letěl.

Dokud se mi se štěstím a odrazem o strom nepodařilo trefit jediné dva metry trávy v okolí, myslel jsem na jediné - že to bude bolet.

Nic horšího jste si nepřipouštěl?

Věděl jsem, že v takových případech se lidi zabíjejí, a proto jsem rád za to, jak jsem dopadl. Pokaždé když jde člověk do letadla, musí být smířený s tím, že se může něco stát, a parašutismus už mi koneckonců pár kamarádů sebral.

Díky přístrojům a dalšímu vybavení se nestává, že by člověk spadl na zem, aniž by se mu otevřel padák. Spíš letí na funkčním padáku a ve sto metrech nad zemí se potká s jiným parašutistou, zamotají se a spadnou. Další příčinou nehody může být náraz do země kvůli špatnému odhadu výšky.

Jak jste se vůbec k parašutismu dostal?

Odmalička mě to táhlo k letectví. Pořád jsem četl knížky a koukal na filmy o válečných pilotech. Jenže tehdy bych musel na střední vojenskou školu do Žiliny, což bylo moc daleko.

Stejně jako bratr jsem vystudoval stavební průmyslovku a několik měsíců po maturitě uskutečnil svůj první seskok. Vojnu jsem pak absolvoval v Dukle Prostějov u sportovních vojenských parašutistů, mimochodem jedněch z nejlepších na světě. Za rok jsem udělal asi tři sta seskoků, čímž jsem získal jistotu.

Letošní průlet Marka Rahbaniho pod Karlovým mostem

Už třiadvacet let se parašutismem živíte. Co přesně děláte?

Skáču s lidmi, kteří si zaplatí nebo dostanou jako dárek tandemový seskok, a taky je u toho natáčím a fotografuju. Někdy udělám za den skoro dvacet seskoků, což bývá fyzicky dost náročné, i když kdekdo zvenčí si to nemyslí. Občas slýchám: „Nahoru tě to vynese a dolů spadneš sám.“

Jenže předtím musím s pětadvacetikilovým padákem na zádech ujít dvě stě metrů k letadlu a před seskokem pak manipuluju třeba s metrákovým klientem, který je ke mně připoutaný. Kolikrát mě další den bolí celé tělo, ale rozhodně bych neměnil.

Jak reagují lidé, kteří letí poprvé?

Někteří si to neskutečně užívají, pustí ven emoce a po celou dobu volného pádu řvou, jak je to boží. Jiní se zase stáhnou do sebe a je na nich vidět, že vlastně skákat ani nechtěli, že je to pro ně utrpení. Mezi klienty mám i takové, kteří o seskoku do poslední chvíle nevědí. Prostě je přivezou na letiště a po krátkém proškolení už nastupují do letadla. Na konci bývají zpravidla nadšení. Někdy je zkrátka lepší nad tím nepřemýšlet, jinak pořád budete hledat důvody, proč to neudělat.

Co obnášejí závody ve swoopingu, odborně Canopy pilotingu, kterému se věnujete?

Soutěžíme v přesnosti, rychlosti a vzdálenosti. V poslední době se prosazuje i freestyle - předvádění různých triků při letu vysokou rychlostí v kontaktu s vodou a přistání vestoje na břehu. To je hodnoceno porotou s ohledem na obtížnost v kombinaci s provedením a uměleckým stylem.

Na závody první kategorie se nominují jenom ti nejzkušenější, třicet lidí z celého světa. Pro nás je pocta už jenom to, když se do špičky dostane i několik Čechů, protože na rozdíl od mnoha ostatních se sportu věnujeme při práci a nemáme zdaleka tak komfortní podmínky.

Díky závodům včetně Světových her, kde jsou zastoupeny neolympijské sporty, jsem objel tři čtvrtiny světa a absolvoval seskoky na těch nejzajímavějších místech.

Co vám utkvělo v paměti?

Neuvěřitelné je skákat například vedle mrakodrapů v Dubaji, kam jezdíme přes deset let na jedny z nejkrásnějších závodů na uměle vytvořeném ostrově Palm Jumeirah ve tvaru stromu. U jeho paty je letiště i vodní plocha, na kterou skáčeme. Občas na ní sedí rackové, a jak se leknou padáku, celé hejno se zvedne a nějaký pták se tu a tam zamotá do šňůry. Na celém světě se to stává jenom tady. Racek většinou přežije a parašutista skončí ve vodě.

Loni jste poprvé zkusil přistát na rozjetý vodní skútr…

Sedmadvacátého května to bude jedno z čísel, které chceme předvést na Smíchovské náplavce v rámci freestylového festivalu COOLIFE FEST. Loni na něm shodou okolností vystupoval můj mladší, jedenáctiletý syn se skoky do vody. Před koncem roku ale dostal alergii na chlor, takže musel přestat. Místo toho teď chodí do vzdušného tunelu, který simuluje volný pád. Myslím, že v patnácti bude chtít skočit z letadla. Nejsem z toho nadšený, ale zároveň mu to nevymlouvám.