Článek
Úraz se Schneiderovi stal ve dvanácti letech při hře s kamarády. Hráli si na honěnou v blízkosti trafostanice, která nebyla dostatečně zajištěná plotem ani jinými bezpečnostními prvky.
„Abych se podíval, kdo má babu, vylezl jsem až na střechu, ale uklouzla mi tam noha v blízkosti drátu,“ vzpomíná Petr. „Padal jsem dolů a ozval se pud sebezáchovy, něčeho se chytit. Tak jsem se chytil drátu. Samozřejmě jsem dostal ránu.“
O ruce přišel Petr jako dvanáctiletý chlapec.
Po obrovské dávce elektrického proudu Petr v sanitce cestou do nemocnice v České Lípě zkolaboval. Pak ho vrtulníkem převezli rovnou do pražské vinohradské nemocnice. „Bohužel i přes silná antibiotika, která měla zabránit otravě, jsem tu otravu nakonec dostal a začali mě krájet, jak já říkám, jako salám.“
Ruce už mu lékaři nedokázali zachránit. „Ze začátku to bylo samozřejmě těžké. Člověk potřeboval pomoct se vším, co mu předtím připadalo normální,“ vypráví. „Najednou pro mě bylo i najíst se, svléknout a dojít si na záchod nemožné.“ Po úrazu a dlouhých měsících proležených v nemocnici se dokonce musel znovu učit chodit.
Vozíček bere jako výhru, mohl skončit hůř. V Centru Paraple ho vrátili do života
Pohyblivé protézy Petrovi nevyhovovaly, protože byly příliš těžké. „Je to vlastně takový korzet. Trup jsem tím měl celý úplně sevřený, takže nezbylo než se spoléhat jen na to, co jsem mohl udělat těma rukama. A to bylo strašně málo,“ vysvětluje.
Petr to ale nevzdal a rozhodl se naučit žít tak, aby se nemusel spoléhat jen na pomoc ostatních. Dnes už bez rukou žije 26 let a jediné, s čím ještě potřebuje pomoci, je zavazování tkaniček a zapínání pásků, knoflíků nebo zipů. Jinak všechno zvládne sám včetně prací v domácnosti a na zahradě.
„Dělám všechno jako normální člověk. Rybařím, štípu dřevo, obstarám zahrádku, krmím a cvičím zvířata,“ vyjmenovává Petr. „Ale samozřejmě jsou i věci, které už nikdy nebudu moct, třeba vylézt na strom. Jako malý kluk jsem byl vážně horolezec, a to mi občas chybí,“ usmívá se.
Podpory přátel si váží, jejich pomoc ale často odmítá. „Chtějí pomáhat skoro se vším, ale já chci věci dělat taky sám,“ vysvětluje Petr. „Potřebuji všechno zvládat, mám rodinu. Takže musím makat, musím se postarat.“
Schneider dokáže bez rukou i chytat ryby, což byla jeho vášeň od dětství.
Na otázku, jak se navzdory svému handicapu naučil třeba štípat dříví, odpovídá, že už ani přesně neví. „Řekl jsem si, že to prostě nějak musí jít, stejně jako jsem si to řekl i s rybařinou, když jsem stál u rybníka a bylo mi do breku, že už nikdy chytat nebudu. Prostě pokus omyl, se všemi věcmi,“ říká Petr. „S tím štípáním dřeva to bylo myslím tak, že babička potřebovala nasekat dříví, ale měla zlomenou ruku. Nudil jsem se, a tak jsem šel štípat. Když na to ostatní přišli, měl jsem už asi čtyři kbelíky,“ líčí.
Všem lidem, kteří trpí nějakou nemocí, prodělali vážný úraz nebo se ocitli v jakékoli jiné těžké situaci, Petr vzkazuje, aby zkrátka zabrali. „Jednou jsem někde slyšel, že ,nejde‘ neexistuje. Buď nechci, nebo neumím. A toho se držím,“ říká. „Člověk dokáže strašně moc, když chce. Je to jenom na vás.“
Dvouletý Artur trpí vzácnou nemocí, kterou má na světě 27 dětí. U nás je jediný
Zdůraznil také, že jeho příběh mnoha lidem už pomohl. Nešťastníci peroucí se s nepříznivým osudem ho sledují, jak vše zvládá, a kontaktují ho se slovy, že díky němu boj o svůj život nevzdali. To ho velmi těší a je otevřený každému, třeba přes sociální síť Facebook, poradit.