Peter Habeler: Žena vašeho života vám nikdy neřekne, že něco nesmíte

Pravdou je, že tohle je náš všeobecně nejznámější výkon. Ale mojí nejkrásnější expedicí byla spíše asi Kančendženga. To už jsem byl také starší. Neměl bych zapomínat na to, že Everest bez kyslíku byla teprve moje druhá osmitisícovka. Samotný zážitek pro mě z té výpravy nebyl tak velký. Za svůj život jsem vylezl pět osmitisícovek, ale Everest byl paradoxně jeden ze slabších zážitků. Kančendženga a Nanga Parbat, to jsou hory s velkým charisma.

No vy mi dáváte takhle na začátek, to nejsou lehké otázky. Těžko to takhle popisovat. Nechci říci, že jsou ty menší osmitisícovky jednoduché - nejsou. Ale, můžete se na nich pohybovat opravdu rychle, když jste v nadmořské výšce kolem 8200 metrů. Kolem 8400 metrů se to začíná lámat a od 8600 je to opravdu těžké. Už ani nevím, jak jsem to tehdy úplně bral, ale zpětně můžu říci, že menší osmitisícovky vám rozhodně negarantují to, že zvládnete i ty vyšší. Vědomosti vám pak také mění prožitek.

Když jsem v roce 1988 vylezl na svou poslední osmitisícovku, Kančendžengu, věděl jsem výrazně více o chování těla v nadmořských výškách, znal jsem jiné dýchací techniky a zpětně můžu říci, že jsem při tomto výstupu předvedl jednoznačně svůj nejlepší horolezecký výkon v životě. Na Everestu to nebylo ono.

Jednoznačně. Ve svém životě jsem strávil v Nepálu hodně času. Nejen na horách samotných, ale i na trecích. Tam jsem se postupně učil také to, jak neskutečně důležitá je aklimatizace. Třeba před zdoláním vrcholu Ama Dablam jsem byl v Nepálu dlouhou dobu. Byl jsem perfektně aklimatizován. Dostat se z prvního kempu na vrchol mi trvalo 4,5 hodiny, což byl dlouhá léta rekord, než mě porazil nějaký mladý Novozélanďan, kterému to zabralo jen něco přes čtyři hodiny. Když máte dobrou techniku a jste ostražití, nemusíte se bát toho, že spadnete.

I sedmitisícová hora pro vás může být bez řádné aklimatizace výrazně těžší než Everest, na který jste se pečlivě připravovali. Toto neradno podceňovat. A pak je tu samozřejmě faktor počasí. To je příběh sám o sobě.

Rozhodně nešlo o Everest. Byl to úplně banální výstup na horu v zimě nedaleko mého bydliště. Vrátil jsem se z neúspěšné výpravy na Dhaulágirí a stalo se to na jednoduchém, snadném, hloupém kopci. Krásném, ale hloupém. Bylo hodně sněhu. Kvůli chybě druhé skupiny jsme padali dolů nějakých 300 metrů. Je zázrak, že jsme všichni přežili. Já měl s sebou čtyři lidi, druhý průvodce měl čtyři lidi. Bylo nás 10. Kdyby bývali zemřeli čtyři lidé, zcela upřímně bychom si řekli, že to dopadlo ještě docela dobře. Vždyť jsme vytvořili malou lavinu.

Nějaká zlomená žebra, pohmožděniny a tak dále. Překvapivě ale všichni živí a žádná opravdu těžká zranění. Stát se to dnes, tak by se s námi ti horolezci soudili, protože to byla chyba nás jako průvodců, konkrétně kolegy. Tehdy jsme ale všichni dobře věděli, jaké jsme měli štěstí.

Po ledovci šli tou dobou nahoru zrovna dva horolezci, kteří celý ten náš pád viděli. Dorazili velmi rychle a hned se samozřejmě ptali: „Co se stalo? Co se stalo?” Tak jsem jim odpověděl, že jsme jen trochu trénovali. Očekával byste, že smrti budete nejblíž v Nepálu a ono to tak někdy vůbec nemusí být...

Ještě před zemětřesením. Nepál jsem měl opravdu velmi rád, lidi a šerpy především. Před lety byla na letišti v Káthmándú cedule, na které stálo: „Nepál nezměníte, on změní vás.” Už ji dávno sundali, ale byla fantastická - říkala úplně všechno. Stačí se zaletět podívat do Lukly, vidět všechny ty hory... je to jednoduše neskutečné místo.

Zillertal, Ötztal, Dolomity, Švýcarské Alpy, to jsou všechno krásné hory, ale kdyby se mě někdo zeptal na to nejkrásnější místo, doporučím jako rodák z Mayrhofenu právě Zillertalské Alpy. Tady se člověk opravdu naučí mít rád hory.

No, docela podobně. Když se podíváte do základního kempu Mount Everestu a je tam 800 až 900 lidí, tak to není v pořádku. To je na tu horu jednoduše moc. Já úplně pochopím, když si teď nějací lidé povzdechnou, co to tady melu, když jsem za svých časů měl tu výhodu, že jsem byl na té hoře sám. Chápu to. Tohle ale není problém jen Everestu, ale třeba i hor v Alpách. Na Grossglockneru máme kolikrát 250 lidí najednou na vrcholu. To je moc. Může to znít divně, ale některé hory nejsou rády, když je na nich najednou tolik lidí. Ale co už. Já to nezměním a Messner také ne.

Je číslo jedna. O tom není sporu. Číslo jedna. Adam Ondra a David Lama - to jsou jména dnešní éry. Upřímně - nedokážu pochopit, jak Ondra dokázal tu stěnu v Yosemitském národním parku zdolat. To se vymyká běžnému chápání. Neskutečná koordinace pohybů a síla v prstech.

Ále! Kluci jako on, jsou daleko lepší, než jsme byli my. On leze takovým způsobem, že je to s námi neporovnatelné. Stačí se podívat na jeho techniku. Ale víte co - každá doba má své lezce. Naše doby jsou už dávno pryč, ale měli bychom být šťastní, že se můžeme ohlédnout a říci si, že se nám povedly nějaké opravdu složité výstupy a užili jsme si to. Ale horolezectví jde kupředu. Dnes už se lezci umí zachytit a udržet skoro na ničem.

Rakouský horolezec David Lama patří aktuálně k pěti nejsilnějším horolezcům na světě. Když mu bylo pět let, tak jsem vedl hodně dětských kurzů a on se jednoho z nich účastnil. Jeho otec je šerpa, drobný muž. Rodiče ho zapsali, ale nebyli si jistí, zda to ve svém věku zvládne. Jenže ten kluk byl fantastický. Bez strachu. Skvělá technika už tehdy. No a teď se u příležitosti mých 75. narozenin dělá ten film. A režisérovi došlo, že David ještě nikdy nevylezl Eiger. Hned mi říkal, že by to byl krásný konec filmu, jak mě můj žák nyní vede na vrchol této hory.

Byl nadšený. Vystřelil ze sebe své „ano” úplně okamžitě. Dle harmonogramu 27. března vyrazí nahoru lidé od filmu a dorazí i helikoptéra. To budeme my teprve dorážet do Grindelwaldu. Když vše dopadne dobře, tak 28. března vystoupíme na vrchol. Klasickou cestou. Budeme ale potřebovat dobré počasí. David povede skupinu, budeme na jednom laně. Bude to krásná retrospektiva.

Bez obalu - tohle je má slabá stránka. Je neskutečně těžké mít rodinu a vychovávat děti, když u toho děláte extrémní horolezectví. Moje první manželka, Regina, to brala dobře. Nikdy mi neřekla, ať někam nejezdím, nelezu na nějakou horu nebo ať přestanu. Horolezci, kteří lezli způsobem jako my, byli sobci. To je bez debat. Ale co jsme sakra mohli dělat? Chtěli jsme vyrazit do hor, chtěli jsme lézt a chtěli jsme se bezpečně vrátit zpět - to bylo to důležité. Myslím si, že to Regina zvládala dobře. Těžší to bylo pro mé kluky.

Christianovi, mému staršímu synovi, je dnes 38. Před lety se točil nějaký dokument a jeho producenti se ho ptali, jak se vypořádával s tím, že jeho otec jezdil vždy na tak dlouho pryč. On odpověděl, že na to byli s bratrem zvyklí a věděli, že se zase vrátím zpátky. Zmínil ale také něco zvláštního. Řekl, že mi vlastně rozumí, proč jsem to dělal.

Představte si to sám. Seděl jsem už nějaké tři měsíce doma a začali volat kamarádi: „Petere, nedáme Nanga Parbat? Nebo co takhle Čo Oju?” Samozřejmě, že vám to nedá a doma si to zařídíte. Žena vašeho života vám nikdy neřekne, že něco nesmíte. Tohle musí chápat. Nebo to aspoň předstírat.

Zhruba tři měsíce. Vždyť to vlastně nic není. Stačí vzít v úvahu, jak to v historii mívali námořníci.