Pepa Sršeň: Z rebela instruktorem motoškoly

„Motorka je mým životním stylem. Vždycky jsem byl trochu rebel, sólista, kolektivní sporty mě nebraly,“ vysvětluje čtyřicetiletý Josef Šiler, kaskadér, testovací jezdec, instruktor a majitel motoškoly, který od mládí slyší na přezdívku Sršeň. „Souvisí taky s jawou, kterou jsem přebarvil na žluto-černou a kamarád ji poté překřtil na sršně. Od té doby mi nikdo jinak neřekne,“ směje se muž, jehož milovníci motorek znají mj. z pořadu Motosalon na TV Prima.

Ale zpět k začátkům. „Zažil jsem těžké časy bez peněz, kdy jsem občas dokonce kradl hliník, abych měl na benzín,“ nerad vzpomíná na dobu předtím, než zajel světový rekord v jízdě po předním kole, což mu změnilo život.

„Dost jsem se tehdy plácal, chvíli jsem pracoval, chvíli ne, nevěděl jsem, čeho se chytit. Náhodou se mi do rukou dostala videokazeta, na níž Angličan Garry Rothwell předváděl jízdu po předním kole. „Nadchlo mě to. Rok jsem strávil na letišti. Na všechno jsem si musel přijít sám. Měl jsem jen tu videokazetu,“ vypráví.

„Ani jednou jsem nespadl,“ pokračuje. „To se mi podařilo až později, kdy jsem si začal být moc jistý. Za jízdy jsem vyskočil na nádrž, stoupl si na jednu nohu, jenže mi podklouzla a zlomil jsem si klíční kost,“ říká.

K citu pro motorku a ke skvělé koordinaci mu určitě pomohlo, že odmala hodně cvičil. Ocenil zejména gymnastiku, v níž ho drilovala máma, sama výborná gymnastka. Rekord Garry Rothwella, který ho k jízdě po jednom kole inspiroval, překonal v roce 2002 o 110 metrů a výkonem 272,3 metru se zapsal do Guinnessovy knihy rekordů. Přestože následně přidal další rekord, když po předním kole dokázal jet rychlostí 234 km/h, dál soutěžit nechtěl.

Potřeboval vydělávat a splácet dluhy, které si kvůli motorkám nasekal. To šlo jen prostřednictvím kaskadérských show. Jezdil show, testoval motorky, pak přišla nabídka na práci instruktora na brněnském okruhu. Od ní už byl jen krůček k vlastní Motoškole Sršeň, kterou založil před čtyřmi lety v Klatovech.

„Jaká motorka je vlastně nejlepší?“ ptám se Pepy coby testovacího jezdce. „Tuhle otázku dostávám neustále. Lidé mi píší, že mají vybraných pět motorek, a chtějí poradit, kterou si mají koupit. Ale takové rady dávat neumím a vlastně je ani dávat nechci. Každá z těch pěti vybraných bude vždycky lepší než její řidič. Je dobré domluvit si předváděcí jízdy, na všech se svézt a vybrat si tu, která mi bude pocitově nejpříjemnější. Motorka by po stránce emocí měla být vždycky víc než auto, protože je nebezpečnější, a každý by k tomu měl takhle přistupovat,“ radí.

„Nejsme autoškola,“ představuje motoškolu. „Naši absolventi už musí mít řidičák a motorku. Úkolem instruktora není naučit jezdit na motorce. To ostatně ani nelze. Pro její řízení byste měli mít cit, určité nadání. Měli byste ji vést intuitivně, jakmile během jízdy přemýšlíte o řízení, je to špatně,“ dodává.

„Začínáme na letišti, kde probereme techniku jak motorky, tak řízení. Nevěřila byste, v jak špatném technickém stavu někteří své motorky mají. A to často říkají, že si ji před kurzem nechali prohlédnout v servisu. Přijde mi, že některé servisy hřeší na neznalost lidí. Přitom za případné nehody může špatný technický stav mašiny z osmdesáti procent, devatenáct procent je rychlost a jen v jednom procentu hraje roli náhoda, kterou neovlivníte a leckdy ji ani nelze předvídat,“ vysvětluje.

„Motorka nesmí mít podhuštěná kola. Ztráta desetiny tlaku zhorší její jízdní vlastnosti tak, že se stane téměř neovladatelnou. Kola je potřeba foukat pořád, před každou jízdou. To málokdo ví. Probíráme vůli na plynech, ovládací prvky. Pak jdeme do provozu.“

Instruktor jede první a sleduje klienty ve zpětném zrcátku, pak opravuje chyby.

„Učím klienty, jak na motorce sedět, jak pracovat s tělem při jízdě do zatáčky, kam se dívat,“ pokračuje. Důležitým orgánem při řízení jsou podle Pepy Sršně oči. „Říká se tomu fixace na bod, kam koukám, tam jedu, střelím, zatočím. Řidiči motorek u nás se bojí špatného povrchu a koukají dva metry před sebe. Pak před nimi někdo prudce zabrzdí, oni se leknou a spadnou. Já je učím dívat se periferně, vědět pořád o tom, co se děje, říkám jim, že nejhorší je smrt z leknutí,“ varuje.

„Nejčastějšími absolventy jsou muži od 35 let do 50 let, přitom bych přísahal, že nejvíc budou chodit mladí kluci, které přitáhne moje jméno. Je fajn, že se hlásí zralí chlapi, kteří už vydělali nějaké peníze, koupili si motorku a chtějí si na ní bezpečně zajezdit. Už nepotřebují bláznit. Čtyřicet procent klientů je ze Slovenska. Nikdy bych nečekal, že někdo pojede kvůli motoškole stovky kilometrů. Většina přišla na doporučení kamarádů, kteří už kurzem prošli.“

„V obci dodržujeme padesátku, ale na okreskách jezdíme i sto dvacet,“ přiznává Pepa Sršeň. Klienty podle svých slov trénuje v reálných podmínkách. Nemá význam jezdit devadesát, když oni pak pojedou sto dvacet. Třicet kilometrů je v chování motorky obrovský rozdíl.

Bez čeho by řidič neměl nikdy vyjet? ptám se. „Helma, rukavice a páteřák,“ odpovídá s tím, že on sám kdysi jezdil v kraťasech a kristuskách, ale tím se nelze inspirovat. Nesrovnatelná je nejen doba, ale i motorky.

„Nabídka je obrovská a všem klientům říkám, aby si koupili oblečení hned, jak si pořídí motorku, adekvátně k tomu, jakou mají - jiné pro silniční, jiné na choppery a jiné na enduro. Ideální samozřejmě je jezdit ve speciálních kombinézách, ale pokud jedete třeba do práce a nechcete si oblékat kombinézu, pořiďte si džíny vyztužené kevlarem a chrániči. Minimálně kožená bunda je nezbytnost.“

„Často zejména od slečen poslouchám, že se v kombinézách nedá chodit, že boty jsou moc tvrdé. Jenže kombinézy nejsou na chození. Slouží k řízení motorky, takže pohodlné by měly být v okamžiku, kdy si v nich na motorku sednete. Kapitola sama pro sebe jsou přilby, které by měly být vždy homologované a spíše dražší. V tomto případě opravdu platí, že cena odpovídá kvalitě,“ tvrdí.

„To, co se děje v posledních letech s motorkami, je podle mého soukromého názoru kontraproduktivní. ABS, kontroly trakce, což je systém, kdy můžete vjet do zatáčky na plný plyn, a motorka nepodklouzne. Bosch momentálně vymyslel ABS, který je schopen domluvit se se stabilizačním systémem. Když vjedu do zatáčky, můžu jít prudce na brzdy, což sice nevím, proč bych dělal, ale podstatné je, že motorka nespadne. Jenže všechny tyhle systémy sice řidiči pomáhají, ale hlavně zkrotit ty ukrutné koně,“ tvrdí Sršeň s tím, že běžná sériová motorka má dnes dvě stě koní a jede přes tři sta kilometrů v hodině.

„Všichni inzerují, že motorka má ABS, kontrolu trakce, deset módů na přepínání…, to všechno vám pomůže ty silné mašiny krotit. Fajn, ale můj selský rozum mi říká, k čemu na české silnice takovou motorku vlastně potřebuju, když nesmím jet víc než devadesát, na dálnici sto třicet. K čemu mi tedy je, že ta moje může jet tři sta. Na to, abych se svezl, by mi úplně stačilo sedmdesát koní,“ tvrdí.

Navíc řidiči motorek s vymoženostmi neumí údajně zacházet. „V autoškole je to totiž nenaučí. Tomu se nemůžete divit, když ve vyhlášce se dodnes píše, že motorka má jet při pravém okraji, aby nebránila silničnímu provozu. Víte, jak je to v zahraničí? Chceš silnou motorku? Dobře, ale musíš si zaplatit drahou autoškolu, v ceně máš jízdy na okruhu, abys věděl, jak se tvoje mašina chová v extrému.“

„V očích řidičů aut je motorkář pořád rebel. Přitom motorkář je životní styl, to není totéž jako řidič motorky, jakých, troufnu si říct, přibývá. Dnes ten, kdo řídí motorku, může zítra klidně sedět za volantem auta nebo jít pěšky. Chtěl bych vzkázat všem řidičům, aby se vzájemně respektovali, protože problém na českých silnicích není rychlost, ale agresivita.“

„A pokud toužíte po motorce, nechte si poradit.”