Ostrý hoch z Beskyd: Uříznutou ruku řešíme na Aljašce panákem vodky

Bylo to v roce 2001, studoval jsem vysokou školu v Ostravě a toužil jsem po tom, vycestovat ven. Protože pocházím z vesničky v Beskydech, tak jsem chtěl někam trochu do divočiny. Lákala mě Kanada, Nový Zéland nebo právě Aljaška.

Neměl jsem ale peníze na nějaké cestování, tak jsem u toho musel taky pracovat. A na Aljašce byla jediná možnost najít práci ve fabrice na kuchání ryb. Tak jsme s kamarádem přes agenturu v roce 2002 vyrazili.

Když jsme tam poprvé přijeli, tak to byl masakr. Už jenom ta vůně továrny, kde bylo asi padesát lidí a žilo si to svým životem. Pracovali tam Filipínci, lidi z Portorika a byla to síla.

Tvrdá práce, alkohol, drogy, strašně divoké. Navíc tam byla hrozná zima, neměli jsme pořádné oblečení ani spacák. Museli jsme si taky najednou sami vařit, pochopitelně třikrát denně rybu. Takže ten začátek byl naprostý šok.

No samozřejmě jsme se ze začátku k rybolovu vůbec nedostali. Nějakých 16 hodin denně jsme kuchali ve fabrice ryby. Ale my jsme hrozně rádi dřeli, brali jsme přesčasy, chtěli jsme si vydělat. Tenkrát byl dolar přes třicet korun, tak jsme makali.

Ale bylo to tvrdé, ruce nám po pár dnech zatvrdly, používali jsme masti na kravská vemena, někdy jsme usínali v holínkách u pásu. Po práci si člověk na pár hodin lehne a druhý den znovu. Do toho ten smrad z ryb, který je úplně všude, prostě tvrdá dřina. Ale pak to neslo ovoce...

Po čtyřech měsících jsme si vydělali a mohli jsme měsíc cestovat. Objeli jsme Aljašku, zaletěli jsme si do New Yorku a zbytek jsme utratili na Stodolní jako správní studenti. A hned tehdy jsme si řekli, že určitě musíme zpátky.

Bylo, měli jsme už zkušenosti a mohli jsme si vybrat, kde chceme pracovat. Bylo nás tam tehdy osm Čechů a Slováků, dokázali jsme se třeba už postavit těm Filipíncům, a protože vedoucí viděl, že makáme, nechal nás být. A takhle to vlastně pokračovalo i další roky.

Na Aljašce není nikdo víc než rybář, takže toho jsem chtěl dosáhnout. A už třetí rok jsem se dostal na rybářskou loď. Dostal jsem se na místa, kam se běžný turista nedostane, pluli jsme mezi ledovci a lovili ryby. Ale zase to mělo jiné nevýhody.

Tak byli jsme čtyři chlapi na ploše dva krát dva metry. To bylo náročné. Byl tam se mnou Američan a Ukrajinec. Američan kouřil trávu, Ukrajinec pil. Kapitán byl úplný šílenec, takže to bylo zase hodně divoké. Tři měsíce jsme strávili na moři rybolovem. Ale byla to taková svoboda, pluli jsme od přístavu k přístavu, prodávali ryby a vydělávali slušné peníze.

Vrátil jsem se zpátky do fabriky, kde jsem dostal možnost stát se manažerem, a už jsem pomalu začal budovat kariéru. Nakonec jsem se stal ředitelem toho závodu.

Začali jsme se rozšiřovat, takže jsem musel založit v určité oblasti fabriku, najmout lidi, rybáře. Zakládali jsme rybárny za polárním kruhem, byl jsem v Bristolském zálivu, bylo toho opravdu hodně.

A minulou zimu jsem vzal nabídku pro jednu firmu řídit rybolov v Beringově moři, což je asi takový vrchol. Tam jsem vlastně koordinoval rybáře, se kterými jsem komunikoval. Pak řídíme nákladní lodě, které k nim přijedou a vykoupí od nich ryby.

Je to drsné. Takovou základní jednotkou je rybář. Ten má svoji loď a je to vlastně takový podnikatel. On může ryby dovézt komu chce, může si vybrat jakoukoliv továrnu. Takže jedním z hlavních úkolů manažerů rybáren je „ukecat“ rybáře, proč by měli rybařit zrovna pro ně.

Je to, jako byste postavil na Václavské náměstí padesát tisíc lidí a hodil mezi ně dvacet milionů dolarů v bankovkách – lidi se semelou. A přesně takhle to tady funguje, je to obrovský boj. Ti lidé vypadají normálně, jsou to sympaťáci, ale jakmile se dostanou na moře, stanou se z nich zvířata a je to válka.

Jsou to velké rozdíly. Někdo za ty dva měsíce na moři vydělá 50 tisíc dolarů (1,2 milionu korun), ale jsou i rybáři, kteří vydělají 700 tisíc dolarů (17,5 milionu korun). A to už je obrovský rozdíl a obrovská motivace, protože ti lidé vědí, že zbytek roku nemusí pracovat.

My přijedeme na léto a vyděláme si na celý rok. Ale je to velká dřina. Za červenec mám v průměru 20 odpracovaných hodin denně. Takže se trochu usmívám, když pak někdo naříká, jak hodně pracuje. Tohle je prostě jinde. Naprosto se do toho světa ponoříme.

Nemusíte být žádný génius, ale nesmí vám vadit třeba 20 hodin denně čistit ryby. A vyděláte si i na nízké pozici, když se kousnete a chcete makat. Nekoukáme, odkud ten člověk pochází nebo co má za sebou, ale musí zkrátka dřít.

Zaplatíme jim ubytování, stravu a letenku z Anchorage, největšího města na Aljašce. I tak to hodně lidí nezvládne, protože si myslí, že jsou lepší, než vlastně jsou. Nezvládnou to třeba psychicky. Vždyť v létě tady třeba není skoro tma, takže se prostě pořád dělá.

Žije tady hodně původních obyvatel a mají špatnou zkušenost se španělskou chřipkou před sto lety. Mnoho lidí tu tehdy umřelo, protože je problém s dostupností zdravotní péče, nějaká lůžka s plicními ventilátory, to tady není. Jenomže rybolov je prostě obrovský zisk a jede dál. Živí to desetitisíce lidí.

Nejdřív zrušili lety a nikdo sem nesměl. Později lidé museli po příjezdu na 14 dní do karantény. Já jsem to dodržel maximálně. Ale přijede deset až patnáct tisíc lidí do vesnice, která má mimo sezonu třeba 500 obyvatel. Takže strach tady trochu je, zejména v souvislosti se staršími lidmi. Ale tady se spíš stávají úrazy, než že by lidé byli nemocní.

Jeden pracovník si u nás uřízl ruku. A není příjemný pohled, když vám po továrně běhá člověk bez ruky. To mě trošku vzalo, byl to člověk, který pro nás dělal asi pět let a byl součástí takového toho našeho „gangu”. Ale na to musíte být připravený a být psychicky odolný. Navíc se nemůžeme zastavit, takže jsme si dali panáka vodky a šli jsme zpátky do práce.

Ale jo, máme půl roku vlastně volno, takže člověk hraje tenis, chodí na masáže, zaletí si na Havaj. Teď v zimě jsem byl v České republice, když jsem se vrátil z Beringova moře.

Máme i malou firmičku, vozíme sem čerstvé ryby, což začalo, když chtěl každý kamarád přivézt rybu a poptávka už byla hodně vysoká. Ale letos mě čeká už devatenáctý rok na Aljašce.