Od herců jsem k nerozeznání, říká český kaskadér zaskakující hvězdy ve scénách na koni

Henry Špánik žije ve společnosti koní bez přehánění celý život. Mluví sice česky, ale narodil se nedaleko Nitry ve slovenském městě Šaľa a má i maďarské kořeny. Jízdě na koni se věnovali už jeho předci. „Praděda měl zahynout přímo v sedle, během bojů v první světové válce,“ vypráví. Sám na oři jezdil ještě jako dítě a těmto zvířatům se v dospělosti začal věnovat i profesně. „Připravoval jsem koně na dostihy. Trénoval jsem je jak na rychlost, tak na skoky přes překážky,“ pokračuje v příběhu.

Po sametové revoluci si pořídil vlastní zvířata. Když do našeho regionu začali mířit filmaři ze západu, hledali také koně a jezdce, kteří by před kamerou zvládli všechny režisérské pokyny.

„První mou velkou zakázkou byl snímek Dračí srdce,“ jmenuje Špánik. Dobrodružný film z roku 1996 se natáčel na Slovensku šest měsíců. „Poté už to jelo, jeden film za druhým,“ dodává muž, který se díky tomu stal filmovým kaskadérem.

Ve filmu si toho většinou nevšimneme, ale za ty největší hvězdy zaskakují kaskadéři. „Herec může mít pozemního dubléra, který ovládá třeba šerm, a pak jezdeckého, jenž za něj zaskakuje v náročnějších scénách na koni,“ vysvětluje Henry Špánik. „Dokážou mě namaskovat a nalíčit tak, že když vyjdu z maskérny, jsem od herce k nerozeznání,“ tvrdí kaskadér, který si zahrál i ve snímku Jan Žižka režiséra Petra Jákla. „Dubloval jsem tam dokonce tři postavy,“ pokračuje. Vedle titulního hrdiny tak paradoxně v některých scénách ztvárňoval i hlavní zápornou postavu Toraka.

Kaskadérem je i Henryho bratr Erik, jenž si v Janu Žižkovi rovněž užil své. Musel totiž z koně spadnout do vody, pochopitelně v dobovém kostýmu, tedy i v brnění. Natáčelo se v lomu Velká Amerika na Berounsku i v krytém bazénu, kde filmaři vytvořili umělou jeskyni. „Ať je člověk sebelepší plavec, v brnění jde okamžitě ke dnu. Proto ve vodě čekali potápěči, aby kaskadéry po pádu do vody okamžitě vytáhli na hladinu,“ popisuje Henry Špánik.

Scény na koni jsou pochopitelně většinou v pohybu, takže oko diváka nemá šanci odhalit dubléra. Když je ovšem na herce detailní záběr, nepomůže žádný náhradník – sebevětší hvězda se musí naučit základům jízdy na koni.

„S Benem Fosterem, který hrál přímo Jana Žižku, jsme si několikrát vyjeli na koni, abychom sladili styl jízdy. U filmu Plunkett & Macleane jsem se setkal s Liv Tylerovou, při jiném natáčení zase s Morganem Freemanem,“ dozvídáme se velká jména. Často se prý kaskadérovi potvrdilo: čím větší hvězda, tím skromnější vystupování.

Když Henry Špánik zrovna nenatáčí, pracuje jako šéf programu v zábavním parku Šikland ve Zvoli nad Pernštejnem, kde je možné se ubytovat v prostředí westernového městečka. „Sháním kaskadéry a jezdce na koních pro vystoupení, od května do října také pořádám s hosty vyjížďky do krajiny,“ vysvětluje nám. Byť květen ještě ani zdaleka není, příznivé počasí nám umožnilo pokračovat v povídání během projížďky.

Koně, na které usedáme, jsou zkušené filmové hvězdy. „Pojedete na klisně Elli, která hrála v pohádce Jak si nevzít princeznu. Váš kolega fotograf zase osedlá Berta, jenž se objevil v jednom rumunském hororu,“ dozvídáme se. Na oře pochopitelně usedá i Henry Špánik, konkrétně na Duracela, kterého připravuje jezdkyně Eliška Jandásková. Jede s námi i jeho bratr Erik, oba naše koně povedou a budou jim udílet pokyny.

„Zvířata jsou trénovaná na natáčení. Neleknou se, ani když uslyší výbuchy nebo střelbu ze samopalu,“ uklidňují nás kaskadéři.

Dostáváme základní pokyny, čeho bychom se měli vyvarovat. „Není dobré chodit ke koni potichu a zezadu. Zvíře o vás pak neví, a když se ho dotknete, mohlo by se leknout a kopnout vás,“ říká Henry Špánik. Nasedáme, dáváme nohy do třmenů a vyrážíme na cestu.

Čekají nás čtyři kilometry, kdy pojedeme ze Zvole do Rozsíčky. Cesta pro koně je značená stejně jako turistické trasy pro pěší, pouze značka se trochu liší – v našem případě následujeme červené kolečko v bílém poli. „Jen na Vysočině je osm set kilometrů značených tras. Kvůli kůrovci se pokácela řada stromů a s nimi bohužel zmizely i některé značky,“ vysvětluje náš doprovod.

Zvíře pod námi zvládne rychlost až sedmdesát kilometrů v hodině, my ovšem jedeme krokem. Kocháme se krajinou a posloucháme další historky ze života našeho průvodce. „Chtěl jsem si vyzkoušet, jak se cestovalo v dřívějších dobách. Spolu s kamarádem jsem se proto vypravil ze Šiklandu do Prahy na koni. Jeli jsme dva týdny,“ vzpomíná Henry Špánik.

Pokud vám to připadá jako dlouhá doba, vyvede vás kaskadér z omylu: „V Šiklandu se u nás zastavil člověk, který jel na koni z Mongolska do Paříže – cesta mu trvala dva roky.“

Henry Špánik v minulosti odletěl do Spojených států, spolu s majitelem Šiklandu Liborem Šiklem. Společně tam čerpali inspiraci, jak pracují tamní kovbojové a jak funguje rodeo. „V Arizoně jsme chytali do lasa krávy a značkovali jsme malá telata. Na ranči, kde měla naše hostitelka čtyři tisíce krav, jsme strávili tři měsíce,“ zasní se dobrodruh, jenž jako kovboj vystupoval i v zábavním parku samotného Hollywoodu.

Cesta rychle utíká a Henry Špánik přidává další historky. „Jen v Šiklandu máme patnáct koní, pro film jsem vytrénoval i krávy. Jedna si zahrála třeba v seriálu Dopis pro krále,“ posloucháme. „Krávu třeba naučím, že má při natáčení dojít na určité místo, a když uslyší výstřel, udělá pohyb určitým směrem,“ vysvětluje Špánik.

Po hodině jízdy zastavujeme v Rozsíčce u stavení, kde bydlí a pracuje Daniela Netíková. Také jezdí na koni, ale vyrábí také sedla, i pro film. „Jen pro snímek Příběh rytíře jsem ušila čtrnáct sedel,“ říká nám ve své dílně. Krásně zdobené sedlo, které nám ukazuje, může stát i přes sedmdesát tisíc korun. „Kostra se vyrábí přímo na míru koně i jezdce. Sedlo je také ručně šité a zdobené, práce zabere i tři sta hodin,“ počítá sedlářka.

Poté venku usedá na koně a zpět do Šiklandu jede s námi. Na koních je poznat, že si cestu zpět užívají. „Už vědí, co je čeká a jak dlouho pojedou,“ vysvětluje Henry Špánik. Občas by se rádi rozeběhli, náš doprovod je má však naštěstí pevně pod kontrolou. Je poznat, že má zvířata vytrénovaná.

„Na svatomartinských lampionových průvodech někdy hraju svatého Martina. Koně musejí být naučení, aby se nelekli davů s lampiony. Vím o případu, kdy na takové akci kůň jezdce shodil, svatý Martin tak skončil s otřesem mozku,“ vypráví kaskadér. My jsme dojeli do cíle úspěšně, navíc bohatší o řadu příběhů a zajímavostí.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Jan Žižka, Plunkett & Macleane