Ochutnal jsem sto let staré víno. Na slzy štěstí nedošlo

Madeirská vína jsou ve světě vín něčím zcela specifickým. Místa pro pěstování vinné révy je na tomto hornatém ostrově nedostatek a vzhledem k tomu, že by se mu v nadmořské výšce kolem 1000 m n. m. již příliš nedařilo, zvýšení produkce nepřipadá příliš v úvahu. O to více se však musí místní producenti soustředit na kvalitu svých vín.

Ač je madeirské klima velmi příjemně vlhké a mlha zde často halí vrcholky hor, půda je zde vysoce propustná, a tak musí vinaři zavlažovat své vinice ze systému levád, které jsou opravdovým pokladem. A nejen z pohledu vinařů. Podél levád totiž aktivní turisté chodí ty nejkrásnější treky v horách a lesích a obdivují krásy Madeiry včetně velkého množství vodopádů a unikátního systému tunelů, do kterých nemůžete vyrazit bez čelovek či baterek.

V čem je tedy madeirské víno natolik výjimečné? Ohřívá se ve speciálních zařízeních zvaných estufas. Některá sušší vína jsou dolihována již před tímto procesem, ale sladká a středně sladká vína až po něm. Vína jsou posléze scelována a ukládána na velmi dlouhou dobu do sudů, obvykle dubových. Není to však podmínkou.

Příjemné pak jistě je, že díky zmíněnému dolihování můžete madeirská vína skladovat skoro libovolně dlouho, pouze by u nich měl být každých 20–25 let vyměněn korek. Jak? Máte za to, že by víno zoxidovalo? Toho se obávat nemusíte, protože madeirská vína zoxidují již během samotného procesu výroby a vy tak můžete mít otevřenou lahev velmi dlouho a konzumovat ji klidně i celé měsíce.

„U našich vín uvádíme doporučení zkonzumovat je do 18 měsíců od otevření, ale upřímně, neslýcháme moc o tom, že by někdo tuto dobu doopravdy využil,“ tvrdí sommeliérka vinařství Blandy’s a dodává, že výrazně důležitější je forma jejich skladování. Na rozdíl od jiných vín by se měla madeirská vína skladovat ve svislé poloze a korek by neměl být smáčen.

Pokud nejde o ročníková vína, sommeliéři vinařství míchají dohromady jednotlivé ročníky a vytvářejí směs, která má podle nich šanci chuťově apelovat k zákazníkům. Stáří konkrétního madeirského vína je pak průměrem stáří jednotlivých vín nacházejících se ve směsi. Jde o velmi podobný postup, jaký se využívá i u rumů. V jejich případě však bývá stáří směsi udáváno nejstarším vzorkem ve směsi, což může být pro mnohé značně matoucí.

Vinařský dům Blandy’s patří ke špičce madeirské produkce – z hlediska objemu, ale podle mnoha milovníků vína i z hlediska kvality. Producentů už však na těchto portugalských ostrovech není mnoho, průvodkyně domu Blandy’s tvrdí, že v této chvíli je výrobců již jen sedm. A když se zmínila o tom, že nejstarší víno, které mají na prodej, je možné ochutnat i po sklenkách, zbystřil jsem.

Naštěstí jsem na Madeiru cestoval s podobnými nadšenci, a tak jsme se o cenu sklenky, která činila 49 eur (asi 1350 korun) podělili. Ale podobně jako třeba u rumů či whiskey je vhodné chuťové buňky na podobný zážitek aspoň drobně připravit. Jako předvoj jsme tedy okoštovali dva pětileté vzorky místní produkce. Jedno suché víno a jedno sladké. Madeirská vína mohou někomu zcela vzdáleně chutí připomínat vína portská, avšak značné rozdíly pozná i netrénovaný nos a jazyk na první dobrou.

Sommeliérka co možná nejférovějším způsobem rozdělila jednu sklenku na pět degustačních vzorků. „To je tu docela normální způsob ochutnávek. Mnozí chtějí ochutnat třeba i osm až deset vzorků vín, a pokud by je měli vypít sami, asi by už degustace nebyla ke konci úplně vypovídající,“ reagovala s úsměvem sommeliérka na naše nesmělé pohledy, sledující, jak 95 let starý tekutý poklad přelévá po kapkách z jedné sklenky do pěti.

Jak to v takový moment často bývá, nedalo mi neinformovat se o tom, co bych měl z tohoto vína cítit. Přední degustátoři označují jeho barvu za zlatou se zlatavě zelenými odstíny na hladině. Intenzivní a velmi koncentrovaný buket by v sobě měl ukrývat nóty sušeného ovoce a lékořicové aroma. V chuti by pak mělo být patrné dřevo, karamel a vanilka. V neposlední řadě má toto víno oplývat luxusní dlouhou dochutí sušeného ovoce, koření a tabáku.

Přivonění ke sklence bylo vskutku okouzlujícím momentem. Směs nejrůznějších aromat se vinula po stěnách sklenky a kamarádka poměrně výstižně prohlásila, že by jí ke spokojenosti stačilo toto víno pouze čichat. A na její slova došlo dvojnásobně, když jsme jej ochutnali. Pokud jsem v nitru duše očekával zcela výjimečné chuťové atributy jako u třicetiletého rumu či čtyřicetileté whiskey, chuť 95 let starého madeirského vína jsem zřejmě plně ocenit nedokázal.

Ano, nebetyčný rozdíl mezi tímto a prvními dvěma vzorky by poznal i gastroignorant Babica s opařeným jazykem a šátkem přes oči, ale přece jen jsem čekal něco chuťově komplexnějšího. Něco, co by plně dosahovalo hloubky toho neskutečného aroma, které z tohoto vína doslova sálalo.

Tak to však mnohdy u podobně výjimečných vín bývá. Více jde o celou tu atmosféru kolem ochutnávky a očekávání účastníků degustace. Představování si, jaký rok asi pro madeirské vinaře ten s označením 1920 byl, a zamýšlení se nad tím, že vinaři, kteří na tomto moku odvedli obří kus práce, již nyní nežijí. To je něco, zač je vlastně 49 eur ještě relativně nízká cena...