Obdivovatel Copperfielda předvedl jako první Čech hazardní kousek

Kouzelníci se od sebe takto odlišují mezi sebou, pro diváky je to asi pořád jedno a to samé. Mentalista si víc hraje s divákovou myslí, iluzionista více využívá optických klamů a kouzelník je takové zastřešení celého toho oboru.

Já se tím živím, ale živím se těmi víc komerčními věcmi, než jsou představení v divadle. Ty jsou pro nás tak strašně nákladná, že vydělat na tom peníze je poměrně těžké. Děláme to, protože to je to, co nás nejvíc baví. S malými pauzami se tím živím už od střední školy.

Já myslím, že doufali, že mě to přejde. Doufali několik let, až mě to nepřešlo (směje se). Nikdy mi to přímo nerozmlouvali, ale pragmaticky přesně chtěli, abych si vybral něco, kde budu mít jistotu, že nebudu bez peněz. Musím ale říct, že i to je jeden z důvodů, proč jsem u kouzlení zůstal. Na střední jsem totiž pochopil, že tím ty peníze vydělat zvládnu.

Já jsem začínal přesně jako ten kouzelník s linkou pod okem, ten s šátky a kytkami (směje se). Pak jsem si od toho dal dva roky pauzu a získal jsem odstup. Chtěl jsem najít způsob, jak to lidem předvádět v 21. století, aby to pořád byla zábava, ale nebylo to tak infantilní. V tom mi hodně pomáhají mentalistická kouzla, protože to jsou ta kouzla, která diváka přesvědčí, že se dá zmanipulovat i jejich mysl, a to v jakémkoliv věku.

Představení je na motivy knihy, kterou jsem v dětství našel, a kterou napsal kouzelník. Mluví hodně o tom, jak se vypořádat s věcmi v životě, jako jsou strach, nervozita z vystupování na veřejnosti a tak dále. Chtěli jsme lidem ukázat, že ne vše, co vidí před sebou, musí být to, co tam opravdu je. Většinou si tyhle věci programujeme do hlavy sami a vidíme jen to, co v tom vidět chceme. To se u těch mentalistických kouzel dá velmi jednoduše znázornit.

Určitě. Já mám štěstí, že jsem naivní, takže jsem si na začátku myslel, že to je úplná pohoda. Do chvíle, než jsem tu nádrž měl doma a začal jsem s ní zkoušet (směje se). Tam jsem se pak začal bát. Najal jsem si potápěče, kteří mi s tím pomáhali. Učili mě, jak ovládnout i mysl, protože tohle kouzlo je hlavně o hlavě.

Zvládl by to každý, jde o to přesvědčit mozek, že to dokážete. A mně pomáhali i s věcmi, jako je meditace, jídelníček, přestal jsem pít kafe, protože to taky ovlivňuje, jak se člověk cítí. Klid a vnitřní pohoda, to je pro to kouzlo nejdůležitější. Kdybych byl nervózní, tak to může dopadnout špatně.

Když se potápí na závodech, tak se před tím dělají přípravné ponory, ale to mně v představení chybí. Mě nandají do víka, mám třeba třicet, čtyřicet sekund na to se nadýchat a rovnou jdu do vody. Takže já jsem trénoval hlavně to, uvědomit si, že když to zvládnu napošesté, tak to zvládnu i napoprvé. Protože jednoduše nemám ten komfort zkusit si to nanečisto, nebo se rozdýchat několikrát předtím. Mimochodem Houdini tenhle komfort měl, protože to byl jeho jediný trik za večer. My to děláme uprostřed představení, takže to jsme si trošku naběhli (směje se). Zvládáme to, ale náročné to teda bylo víc, než jsem si myslel.

Ta vodní nádrž má víko, na kterém jsou čtyři zámky. Všechny ty klíče, i od pout, které mám na rukách, se hodí do bedny, ve které je dalších dvě stě klíčů. Ty ale nesedí do správných zámků. Bednu s klíči vysypou do té nádrže, pak mě tam vzhůru nohama potopí a mým úkolem je najít správné klíče, abych mohl odemknout všechny zámky a dostat se ven. Celé to záleží na tom, jak rychle najdu ty klíče. Náhradní totiž nikdo nemá.

Jak jsem říkal, že se to snažím mentálně nastavit, tak prostě nesmím ten strach mít. Samozřejmě premiéra je vždycky rozdíl, tam ta nervozita pracuje. Ale stejně, strach jako takový z toho nemám. Kdybych se tam začal topit, tak člověk vydrží poměrně dlouho bez vzduchu... a nádrž se dá rozbít vždycky, je to jenom sklo.

Stává se to, nemohu říct, že ne. Většinou jsou to chyby, které udělám já, a jsem schopen je napravit. Když se stane chyba, kterou udělá někdo v zákulisí, tak s tím nic nenadělám. Teď bych skoro řekl, že z toho strach mám, ale já jim věřím (směje se). Já se vždy uklidňuji tím, že když jsem se byl podívat na kouzelnické show v Las Vegas, tak na každé se něco nepovedlo. Ale to pozná jen procento nebo dvě diváků.

Já mám spoustu kouzelnických vzorů, obdivuji všechny, kteří mají ve světě show, protože dělat show v divadle je strašně náročné. Nejvíc ale pořád obdivuji Davida Copperfielda, který do dneška, ve svém poměrně vysokém věku, pořád hraje tři představení denně. Musí ho to ohromně bavit.

Protože Houdiniho trik, respektive všechna úniková kouzla, jsou opravdu nebezpečná. My jsme tam chtěli jedno kouzlo, kde lidem vysvětlíme, že je lepší ten strach potlačit a přestat se bát plnit si své sny. Takže jsme potřebovali nějaké kouzlo, kde i já ukážu, že dokážu překonat svůj strach.

Čím víc toho jako kouzelník znáte, tím více principů rozpoznáváte, to určitě. Ale těch variant, jak to lze udělat, je vždycky více, takže jistý si být nemohu. Ale já se to snažím nedělat, protože sám sobě to potom kazím. Většina těch show, včetně té naší, je založená na tom, že na jejím konci vlastně moc nemáte šanci rozklíčovat, co se kdy přesně stalo a jak.

Mám pocit, že čeští kouzelníci spadli trošku do toho, že vystupují hlavně pro děti. Já nerad šišlám na děti a také na to nerad koukám. Ale nevidím na tom nic špatného, děti chtějí určitě taky nějakou zábavu a dají se tímhle okouzlit. Určitě bych neřekl, že máme špatné kouzelníky. Máme spoustu dobrých. Ale mám pocit, že ten český trh je trochu volnější, není tady úplně nějaké velké kouzelnické jméno, na které by se chodilo.

Já bych byl moc spokojený, kdybychom mohli hrát v divadle představení a tam i mířím. Tohle první jsme stavěli tři roky, takže teď ho musíme chvíli hrát a až si ho ohrajeme, tak tam začneme věci přidávat nebo měnit. Mám spoustu věcí pořád v šuplíku a těším se, až je tam budu moct přidat. A pak samozřejmě, pro mě je skvělé, když můžu stavět úplně nové představení, ale to bude, myslím, ještě nějakou chvíli trvat.