Noční král ze Hry o trůny žije v Olomouci

Bratislavský rodák s trvalým pobytem na Moravě u filmu začínal v patnácti ještě na Slovensku. Svou ženu – Češku – ale poznal až při natáčení v Praze. Mají dvě dcery a žijí v Olomouci. Doma však moc nepobude. Pracuje totiž po celém světě. Já se mu dovolala do Budapešti.

Tohle dělá moje máma. Říkává, že se mi to bude hodit. Třeba to jednou ocením. A asi moje děti něco podobného dělávají. Hra o trůny se jim hodně líbí.

Moc to neřeším. Jde o jeden z řady projektů, na nichž jsem pracoval. Jsem hrdý na každý.

Ano. Konkrétně jsem tehdy řídil auto v Londýně, kde jsem pracoval na jiném filmovém projektu. V tom hovoru zazněla nějaká nabídka, kterou jsem si zdvořile vyslechl. Budu upřímný, já totiž do té doby o tomhle projektu nic neslyšel. Musel jsem se na již natočené díly zpětně podívat, abych věděl, o co jde. A moc se mi líbily.

Kaskadéři všude ve světě fungují jako taková mafie. Známe se, vzájemně si pomáháme. Hodně věcí prostě funguje tak, že vás někdo do projektů doporučí, někdo vám něco dohodí. Může jít také rovnou o režiséra, kameramana, herce, produkčního… Na natáčení je důležité, aby si sedl celý tým.

Jasně. Ovšem nešlo hned o Nočního krále, tu roli jsem později převzal. Nejdřív jsem si zahrál jeho pobočníka, kterého v jedné bitvě zneškodnil Jon Sníh. Konkrétně šlo o natáčení Hardhomu, což se do češtiny nepříliš přesně přeložilo jako Tvrdodomov. Já jsem tam měl vejít do chatrče plné předmětů. Na zádech mi visel meč, jenž jsem měl hned po vstupu dovnitř lehce tasit. Což bylo dost obtížné, protože těch věcí kolem mě bylo vážně hodně a já nesměl o žádnou z nich zavadit. Podlaha nebyla navíc úplně hladká. Součástí scény bylo i to, že jsem někam došel, navíc rozhodně a přitom hladce… No lehké to nebylo. Ta scéna se proto natáčela hodně dlouho.

Začínal jsem u filmu jako kaskadér a choreografie scén k němu patří. Vždyť já jsem navrhl i tu složitou scénu v chatrči. Připravil jsem na ni dva herce a sebe, aby to klaplo. No a třeba na scénu bitvy o hrad Tvrdodomova jsem měl na starost komparz, herce a asi padesát kaskadérů. Učil jsem lidi pohybovat se jako zombie, aby uměli dát čtyři rány zbraní a čtyři přijmout... Hledal jsem nejlepší možnou podobu dané scény. Trvalo to asi dva týdny.

Produkce byla se mnou jako s hercem asi spokojená, když potřebovala přeobsadit Nočního krále, tak si na mě vzpomněli. Hodně fanoušků asi ví, že od série šest, sedm, osm jsem - já profesí kaskadér - nahradil jednoho z dosavadních herců. Doteďka nevím proč. Nijak jsem po tom nepátral. Zaslechl jsem, že měl nějaké zdravotní problémy.

Nemohu, máme to zakázané. Prozradím vám, že tam budou velmi pěkné scény, ale to asi každý ví. Jinak se omlouvám, konkrétní nebudu.

Je to něco kolem pěti šesti hodin. Jen nalíčení tváře trvalo tak čtyři až čtyři a půl hodiny. Další čas zaberou ruce. No a po natáčecím dni následovala hodina v maskérně, během níž mě zase odličovali. Všechno ze mě sundávali.

Sedím v křesle, odpočívám a poslouchám hudbu. Snažím se úplně vypnout. Nesmíte se mi divit, do maskérny jsem pravidelně přicházel kolem druhé hodiny ranní, aby se mohlo začít točit kolem osmé.

V maskérně je teplo, takže ne. Vážně jsem jen seděl a v pohodlí čekal, až mi tu masku nanesou. Byla silikonová. Tvořilo ji osm částí, postupně se skládaly, lepily dohromady. Abyste to ještě líp pochopila.

Vždy se začínalo odspoda. Tedy první se nalepoval krk, následovala brada, čelo, nos, uši. Když tohle vše bylo u sebe, slepilo se to do jednoho celku. Zbytek mé tváře do požadované podoby následně v maskérně dokreslili, aby vypadala dokonale. Po každém ostrém záběru se stíny, barvy kolem masky opravovaly, aby záběr od záběru vše sedělo.

Dalo, ale úsměv nebyl moc pěkný. Silikon na tváři prostě moc pohybu nedovolí.

Ano, měl. A trochu to problém byl. Ony jsou dost velké a překážely mi. Každé tři hodiny se musely vyndávat, aby si moje oči odpočaly.

Tak o tři roky mladší. Krém a lepidlo, které se dávaly pod masku, mi pleť krásně vyhladily. Skoro bych doporučil ženám, jež chtějí rychle načas omládnout, aby podobnou proceduru zkusily. Po osmi hodinách budou ze svého vzhledu nadšené. Jejich tvář bude krásně pružná.

Já jsem byl v Chorvatsku, ve Španělsku, v Severním Irsku. Ještě se točilo na Islandu, jenže tam pracoval jen omezený štáb… Hra o trůny je výpravně, produkčně složitější projekt. Musel dokonale fungovat management, který vše dával dohromady. S natáčením sérií se začínalo obvykle v Belfastu, kde se všechny štáby připravovaly na výjezd. Následovalo naložení vybavení do kontejnerů, jež se posílaly ze Severního Irska jako první. Zásilky, včetně kostýmů a zbraní, na určená místa putovaly často lodí, takže to nějaký čas zabralo. Jen tahle přípravná fáze trvala tak měsíc.

Vezmu to obecněji. Jeden díl televizního seriálu se většinou netočí déle než dva týdny. Mluvím o tom, co jsem zažil. Tenhle seriál byl specifický v tom, že se některé scény točily i čtyři měsíce. Jeden štáb přitom odjížděl z Belfastu do Chorvatska či Španělska, aby natočil letní věci. Jiný zůstal přímo v Belfastu, kde se točily chladnější scény, případně vyrážel jinam, kde vznikaly další scény nezbytné pro děj prvního až desátého dílu dané série. Dá se říci, že štáby, jejich zázemí, technika zůstávaly, kolem nich se střídali režiséři a herci. Ti dorazili vždy na pár dnů, týdnů. Záleželo na tom, jak velkou roli měli, kolik na ně čekalo práce.

Náročné byly ty šermířské. Šlo až o tři měsíce příprav, než se skutečně začalo točit. Možná jsem byl až moc pečlivý. Když jsem to pak viděl hotové, sestříhané, v konkrétním díle, někdy jsem až zalitoval, co vše se do děje nedostalo. Hra o trůny ale není akčním seriálem, spíš se zaměřuje na drama, jde tedy o dramatický seriál. Akční část se někdy záměrně potlačuje.

Cvičím, hlídám si to, co jím. A jestli je to složité? Spíš to není někdy pohodlné. Cvičívám obvykle v hotelovém pokoji. Dávám si tak třicetiminutový kruhový trénink zahrnující různé shyby, dřepy… Hýbu se na židli, na zemi. Do fitness totiž chodím nerad. Když už tam jdu, běhám na páse, jezdím na rotopedu. Důležité podle mě je také to, co jím. Vyhýbám se pečivu. Tím neříkám, že si někdy nedám těstoviny, čokoládu nebo sklenici vína. Ale jde spíš o výjimku. Tělo mě živí. Vím, že mu prospívají zelenina a ryby.

Asi ne. Spíš si myslím, že podobný úspěch nečekali. Podívejte se na první řadu, jak vypadala. Na některých scénách je vidět, že šetřili. V dalších řadách už peníze přibývaly, což se pozná. Myslím si jinak, že v HBO prostě měli štěstí. Projekt velmi dobře prodali i herci. To oni udělali seriál, seriál udělal je. Z mnohých jsou teď světové celebrity. Pro leckteré to byla přitom úplně první zkušenost. Prostě se všechno šťastně sešlo. To se stává.

S manželkou jsme se sice seznámili v 90. letech při jednom natáčení v Praze. Ona je Češka. Žijeme v Olomouci, odkud vyrážím do světa. Je to dobré řešení pro nás oba. Dneska jsem například v Budapešti, což není od domova až tak daleko.

Jezdil jsem na nich odmala. V patnácti jsem byl členem jednoho bratislavského jezdecké oddílu, když přišli filmaři, potřebovali někoho, kdo by se jim staral právě o koně během natáčení. Čistil jsem je, dával jim najíst, napít, sedlal je, přiváděl na místa natáčení. Případně se na nich sem tam projel.

Můj první snímek, na němž jsem se takto podílel, byla československo-německá koprodukce, pohádka O živé vodě. Následoval další česko-německý historický snímek Muž v soli. Vybavuje se mi také československá produkce Juro Jánošíka, kde si hlavní roli zahrál Ľubomír Paulovič. Tohle všechno byly mé začátky.

K tomu jsem se dostal v rámci jedné bratislavské šermířské skupiny. Někdy v roce 1987. Dva roky nato se rozdělila na dvě části a jednou z nich byla kaskadérsko-šermířská skupina, jejímž členem jsem se stal. Největší zlom v téhle kariéře nám přinesl rok 1993, kdy jsme natočili Tři mušketýry s Charliem Sheenem ve Vídni. Západní produkce nás začaly brát vážněji.

Přesně tak. Já jsem se pak od nich ale oddělil, vydal jsem se vlastní cestou.

Ty se ke mně jaksi přidaly. Když jsem pracoval pro Italy, třeba na pohádce Princezna Fantaghiro, bralo se jako běžné, že kaskadéři sem tam něco zahrají. Pro produkce to bylo výhodné. Vždy nám někdo dal šanci říci si před kamerou pár vět. V tomhle nás tedy Italové vycvičili. Já se ale hercem necítím. Je-li ta možnost, roli beru, ovšem beru ji jako třešničku na dortu své práce. Ta stále spočívá hlavně v kaskadérství a choreografii, již mám asi nejraději. Na filmech miluju právě ty přípravy, dobu, než padne první klapka.

Druhá část mého života, o niž se – přiznávám – moc nesnažím. Když role nepřijde, nepřijde. Neřeším to. Jiné práce mám zaplaťpánbůh dost. A to i přesto, že nemám manažera.

Rozhoduje, hodně. Hlavně v Evropě. Ovšem každý mladý slovenský a český herec má podle mě docela slušnou šanci zahrát si ve velkých produkcích. Samozřejmě musí umět dobře anglicky. Východoevropský přízvuk už ani nevadí. Naopak. V téměř každé detektivce se objevuje postava z Východu. Vícekrát se mi stalo, že herci přicházeli právě za mnou, abych jim text odříkal se svým přízvukem. Potřebovali si ho takto naposlouchat. Ale v herecké branži už agenta určitě potřebujete. Minimálně proto, abyste se o castinzích vůbec dozvěděla. Dostanete-li roli, odvedete mu pak pár procent z vaší mzdy. Tohle je běžná praxe.

Máte-li o roli zájem, hodíte-li se produkci do širšího výběru, dostanete pokyny, podle nichž ji zahrajete, vše natočíte na video. Záznam někam pošlete, někdo ho vyhodnotí, což je ta první fáze. V druhé už vás naživo vidí režisér, který zjišťuje, zda se jim vážně hodíte. Myslím si, že hodně našich herců tohle zná, má něco podobného za sebou.

V roce 2000 jsem utrpěl vážné zranění hlavy. Byl jsem z profese úplně vyřazený, odrovnaný. Nelituju se. Mám i pár kamarádů, kteří skončili na vozících, mají zlámané paty, nemohou dobře chodit. A jedna moje kamarádka nedávno přišla při pádu z motorky o ruku. I přesto považuji kaskadérství za bezpečné povolání, jen někdy prostě nemáte štěstí.

Motorkám a autům. Tohle mě nebere. Umím dělat historické filmy. K nim patří šermování, jízda na koni, boj. Chce-li produkce, abych udělal pár věcí s auty, motorkami, neodmítnu to předem. Nějaký ten smyk sice zvládnu, jak ale opakuju: to není to, v čem jsem dobrý.

Mám, musíte mít nějaký pud sebezáchovy, nicméně jinak vážně nepovažuju svou profesi za hodně riskantní.

Obvykle jsou super, nemohu si stěžovat na nikoho z nich. Jsou úplně normální. A to mluvím o skutečných esech typu Daniel Craig, Orlando Bloom, Channing Tatum, Nicolas Cage, Mark Strong… Vědí, že my děláme svou práci a oni se snaží podobně, co nejlépe, dělat tu svou. K natáčení filmů patří respekt. Všichni na place to vědí, tedy měli by to vědět. Vybaví se mi, jak jsem s Orlandem Bloomem bojoval v Království nebeském. Já v něm hrál jednoho z rytířů, kteří ho chtějí zabít. On se samozřejmě bránil. Orlando mě měl zneškodnit ránou do krku, jenže se tak nějak občas trefil pod můj chránič.

Bolelo. Upozornil jsem ho na to. Jako omluvu mi pak nechal dovézt karton piva, což bylo vzhledem k místu natáčení vážně moc milé. Točilo se totiž v poušti.

Co je to americký sen? Já jsem se vždy v tomhle byznysu snažil důstojně přežít. Věřte mi, doposud to lehké není. Ve velkých produkcích občas funguje syndrom „těch z Východu“. Teď mluvím o Evropě. V Americe vše funguje jinak. Znám dost šikovných Britů, kteří raději odešli dělat kariéru tam, pak se vraceli - už jako hvězdy - zpět. Jste-li totiž opravdu šikovní, Hollywood vám šanci na úspěch dá. V Evropě to trvá. Já sám mám pocit, že mě tady začali brát vážně až po čtyřicítce. Starý kontinent je svázán řadou pravidel, oficiálních i neoficiálních. Musíte si tvrdě vystoupat schod po schodu, abyste někam došel. V USA vás ty schody čekají také, máte-li talent, zdoláte je o hodně rychleji.

Tohle mě rozhodně netrápí. Nechtěl bych být v kůži Kita Haringtona (Jon Sníh ve Hře o trůny), který v posledních letech nemůže skoro přejít ulici, aby ho někdo nezastavil a netoužil se s ním vyfotit, chtěl po něm podpis... Tohle může být příjemné první týden, po pár měsících, myslím si, ho to musí jen štvát.

Nejčastěji ten podpis. Někteří si chtějí se mnou udělat selfie. Rád jim vyhovím.

Budoucnost? To nevím. Něco se rýsuje, mluvit o konkrétních nabídkách ovšem nemohu. Ale nabídky byly a budou, tak to zatím je a snad i bude.

Může se vám hodit na Zboží.cz: