Námořníkem na vlastní pěst

Anebo – abych byl přesnější – dobrodruzi jsou, ale neví se o nich, protože o nějakou zvláštní publicitu nestojí. Jsou tzv. médiaplaší, necpou se do televizních rozhovorů ani na cestovatelské portály a festivaly. Jedním z nich je i Ondra Kotáb, který už několik let brázdí vlny oceánů na vlastní plachetnici. Přesvědčit ho k tomu, aby vyprávěl svůj příběh, nebylo vůbec jednoduché.

„Začínal jsem čtením knížek a koukáním na lodě v Praze v přístavu. Pak jsem začal pracovat na šífu. A skoro ve stejnou dobu jsem si čichl k moři, k plachetnicím a už jsem od lodí vlastně nikdy neodešel,“ popisuje Kotáb své začátky na vodě.

Poprvé byl na plachetnici ještě za minulého režimu, kdy mu libštátský kapitán Zdeněk Netřebský při plavbě po Greiswaldské zátoce řekl: „Támhletou úžinou se dá plout na otevřené moře, ale hraniční stráž NDR střílí bez varování,“ vzpomíná dnes 44letý Ondřej.

Na začátku louskal jachtařské knížky v polštině a hodně ho ovlivnil legendární český jachtař Ruda Krautschneider a jeho pohled na svět. Na jeho Polárce plul řadu let.

Velkým milníkem v Kotábově životě byla stavba ve své době největší české námořní plachetnice Victoria. I tu inicioval a vedl Krautschneider, kolem něhož se vytvořila skupina dvanácti lidí – stavitelů a členů budoucí posádky. Jedním z nich byl i Ondřej.

„Proč jsem se přidal? Už nějaký čas jsem uvažoval o plavbě kolem světa. Sám jsem si ale na organizaci takové plavby v té době netroufl, a najednou tu byla možnost účastnit se takového úžasného projektu. Práce jsem se nebál, a tak to bylo vlastně strašně jednoduché,“ řekl.

S Viktorkou, jak Victorii říkali, strávil šest let. Pak odešel, protože si chtěl splnit sen o plavbě kolem světa na vlastní lodi. Jen tak má totiž člověk možnost dělat věci tak, jak chce.

„Svou loď jsem koupil v Belgii. Maui je deset metrů dlouhá ocelová plachetnice s kutrovým oplachtěním. Splácení dluhů, oprava a přípravy nějaký ten rok zabraly. Poznal jsem při tom ale pár milých lidí, se kterými jsme stále přáteli,“ komentoval začátek své vlastní cesty. Ta ho pak zavedla do mnoha koutů světa.

A neprojel toho málo. Celkem třikrát přes Atlantik. Magellanovu úžinu jako možná první Čech proplul dvakrát. Dohromady strávil skoro rok ve vodách kolem Jižní Ameriky. Tichý oceán poznal od Patagonie po Nový Zéland včetně ostrova Robinsona Crusoa, Velikonočního ostrova, Pitcairnu, Francouzské Polynésie, Tonga, Fidži, Kiribati a řady dalších. Někde přistál jako první kapitán s českým pasem.

Že to všechno zní nedostupně a muselo to stát majlant? „Prostě si na sebe vydělávám. Jak před plavbou, tak v jejím průběhu,“ popsal Kotáb způsob, jak shání peníze na své cesty. Žádný crowdfunding, žádní sponzoři, žádné žebrání. Jen práce.

„Třeba po připlutí na Nový Zéland jsem vyráběl lodní kotvy a hliníkové můstky do přístavů. Dokonce jsem byl několikrát Pracovníkem měsíce,“ říká s úsměvem. „A dostal jsem elektrický topinkovač. Ale co s tím na lodi? A tak jsem udělal radost samoánskému kolegovi,“ dodal.

Že plavba samotná nemusí být zas tak drahá záležitost, dokazují i Ondřejovy zkušenosti. „Na skromném životě není nic strašného. Na řadě míst, kde jsem pracoval, mi dávali většinou jen o málo víc než minimální mzdu. Má to i výhodu. Práce za minimální mzdu je k mání v podstatě kdykoliv a vzhledem k výši platu nehrozí, že by se mi zachtělo myslet na kariéru,“ odkrývá Kotáb své životní priority.

„Žijete-li skromně, stačí i menší plat nejen na cestování. Co neutratím za věci, které vlastně nepotřebuju, to můžu dát do cestování,“ prozradil návod, jak procestovat svět a nikomu nic nedlužit.

Možná to není nejsnadnější způsob, ale funguje.

„Když tak pluju třeba jižním Pacifikem, jsem jedím z nejsvobodnějších lidí na světě. Jsem zavázán jen tomu, komu chci. Nemusím se fotit pro sponzory nebo panáčkovat před arogantními úředníky. V tu chvíli je má loď svobodným územím. Jen ona a moře,“ dodává.

A když už Kotáb prozradil, za co cestovat, byla by škoda se nezeptat i jak cestovat. A trik je opět jednodušší, než by se zdálo – hlavně nespěchat. Jak sám říká, je třeba žít a poznávat svět. A svět vám to vrátí.

„Jednou jsme přistáli na ostrově Kanton, který spadá do Kiribati. Žije tam asi dvacet lidí. Dvakrát za rok tam připluje loď s rýží a zásobami a občas se objeví nějaká plachetnice. Nemají tam elektřinu ani peníze. Vaří na otevřeném ohni. Připravili nám večer na uvítanou s projevy a písněmi. Dostali jsme náhrdelníky z mušlí. Nebylo to divadlo, co se dělá pro turisty. Sem žádní turisté nejezdí. Oni to mysleli upřímně,“ popsal Kotáb jedno z mnoha setkání s lidmi z druhého konce světa.

„V neděli jsme s nimi byli na mši v rozpadající se hale z vlnitého plechu, která slouží v týdnu jako škola a v neděli se stává kostelem,“ dodává.

Ondra pluje pomalu a skromně. Díky tomu potkává podobné lidi. Na zemi i na plachetnicích. „Při těch setkáních s nimi jsem přišel na jednu věc. Mají ji v očích, tu touhu. Oni nechtějí sedět doma a mít depku třeba z toho, že soused má bavoráka a oni ne. Oni touží žít, někam jet, něco dělat, něco zažít. Ano, touha je zázrak,“ dodal.

Ondra je už zase na moři. V posledních týdnech plul Tichým oceánem z Panamy na ostrovy Markézy ve Francouzské Polynésii. A před sebou má další tisíce námořních mil – cílem této plavby jsou Filipíny.