Nahlédněte do výcvikového centra hasičů, které nemají nikde jinde v Evropě

Když přijíždíme na místo, na první pohled nás upoutá velká červeno-šedá budova. Tím spíše, že z její střechy právě cvičně slaňuje skupina hasičů. Vedle ní stojí dva stožáry vysokého napětí a nechybí ani sedačková lanovka, obojí tu slouží pro tréninky. „Stožáry a lanovka jsou už starší, ale budova samotná se otevírala v březnu loňského roku,“ vítá nás na místě Tomáš Saifrt, vedoucí místního učiliště požární ochrany a jeden z hasičů, kteří stáli na začátku tohoto unikátního projektu.

„V Česku jsou i další místa, kde mohou hasiči trénovat práci ve výškách, ale nic tak velkého, jako máme my, u nás není,“ říká. Je to prý jedinečná stavba i v evropském měřítku. „Podobné polygony v Evropě existují, ale často patří soukromým firmám, které si tam testují své vybavení pro práci ve výškách,“ vysvětluje hasič. U jednoho takového polygonu se čeští požárníci také inspirovali. „Nachází se ve francouzském Crolles u Grenoblu a my jsme ho navštívili v roce 2012,“ vzpomíná Saifrt. Tehdy české hasiče ani nenapadlo, jak velká stavba ve Velkém Poříčí vyroste.

„Původně jsme chtěli jen krytou lezeckou stěnu,“ usmívá se Saifrt. Jak se ovšem dařilo získávat peníze nejen z Evropské unie, rostla hasičům chuť postavit něco většího. „Dlouhé roky zabralo plánování spolu s architekty. Samotná stavba pak byla vlastně pohodová,“ říká hasič v nadsázce. Cena tréninkového centra se nakonec vyšplhala přes 57 milionů korun. To už Tomáš Saifrt otevírá dveře a bere nás dovnitř do prostor, kde umí nasimulovat zatopenou jeskyni i mokrou střechu rodinného domu.

„Právě tu trénují hasiči, kteří jsou namíchaní z různých míst republiky,“ vysvětluje Saifrt. „U nás trénují jen profesionální hasiči, studenty tu nemáme,“ dodává ještě. „Když se chce hasič stát takzvaným lezcem, musí absolvovat dvoutýdenní trénink,“ říká Saifrt a následně vysvětluje rozdíl mezi „běžným“ hasičem a „lezcem“. „Každý hasič umí slanit ze střechy a vstoupit do bytu oknem. Lezec už umí člověka vynést na nosítkách oknem ven,“ přibližuje.

„A když se chce stát hasič přímo instruktorem lezení, musí na trénink přímo sem, jiné místo v republice to nenabízí,“ pokračuje Saifrt. I proto do Velkého Poříčí míří požárníci z celé republiky. „Už se chystají i první návštěvy hasičů ze zahraničí,“ dozvídáme se.

Skupinka hasičů zatím zůstává na zemi a na první pohled složitým mechanismem se snaží vyzvednout do vzduchu těžký pytel. „Ten váží skoro metrák, představuje člověka na nosítkách,“ vysvětluje mi Saifrt.

Pracují tu i přímo s nosítky a dřevěnou figurínou uvnitř. „A součástí tréninku hasiče by mělo být i to, že si do nosítek sám lehne,“ překvapuje mě Saifrt. „Díky tomu zjistí, jak se cítí zachraňovaný člověk. Ten toho sice moc nevidí, ale zato vše vnímá a slyší,“ vysvětluje hasič. Profesionál si po této zkušenosti dá větší pozor, aby s nosítky zbytečně netřásl. A taky se vyvaruje vět typu: „To nemá cenu, toho už nezachráníme.“

Přicházíme k místní specialitě, která z dálky připomíná prolézačku pro dospělé. „To je polygon stísněných prostor,“ má pro nás Tomáš Saifrt odbornější název. „Pomocí příček můžeme vytvořit různé úzké chodby, které napodobují třeba jeskyni. Navíc můžeme část chodeb i zatopit,“ popisuje Saifrt. Zkoušet tu tak mohou zákroky podobné těm, které před dvěma lety v Thajsku sledoval v přímém přenosu doslova celý svět.

Tomáš Saifrt nás bere dovnitř alespoň do přízemí tohoto labyrintu. Když si člověk představí pohyb v úzké chodbě, navíc ještě částečně pod vodou a za šera, místním profesionálům nezávidí. Vycházíme ven a do tohoto bludiště se pouští první odvážlivci. Celá „prolézačka“ je navíc propojena s venkovním prostorem, takže si tu Tomáš Saifrt a jeho kolegové mohou se zadáním pro hasiče opravdu vyhrát.

„Každý dvoutýdenní kurz je zakončený závěrečnou zkouškou. Hasič dostane například zadání, aby vstoupil zvenku dovnitř, uvnitř tunelu si vytvořil lanovou cestu a slanil úplně dolů. Tam bude figurína na nosítkách, kterou musí stejnou cestou dostat ven,“ dává mi příklad. „Uvnitř tunelu máme kamery, takže dobře vidíme, jak kdo postupuje. A úspěšnost kurzu rozhodně není stoprocentní,“ dodává Saifrt.

Zatímco my snadno stoupáme nahoru po schodech, hasiči se snaží dostat k vrcholu na umělé lezecké stěně. „Už se tu konalo mistrovství republiky hasičů v lezení. A musím říct, že vítězové byli na úrovni profesionálních závodních lezců,“ tvrdí Saifrt.

Vystupujeme na střechu a jedinečnou stavbu si prohlížíme zvenku. Nelze si nevšimnout malých dvířek na stěně budovy, které vypadají jako vchod do chaloupky trpaslíků. Zaujmou tím spíše, když je otevře hasič a na denní světlo vykoukne vzhůru nohama. „Občas při tréninku tímto otvorem protahujeme i nosítka,“ říká Tomáš Saifrt, jako by to byla běžná věc.

Z vrcholu budovy máme krásný výhled na vedlejší šikmou střechu, která je ovšem poněkud neobvyklá. Vidíme na ní hned troje různé střešní krytiny. „To je trenažér šikmých střech,“ vysvětluje požárník. „Hasiči si vyzkoušejí, jak se chodí po různém povrchu, který navíc může být mokrý.“

Zaujme nás také vedlejší odkrytý krov. „To je další trenažér. Třeba při vichřicích se stává, že ze střechy zůstane jen krov. Hasiči si tak mohou vyzkoušet, jak se po něm pohybovat,“ říká náš doprovod. „Ale pořád se stává, že nám místní lidé volají a ptají se, kdy už konečně bude stavba hotová. Myslí si, že nám došly peníze, a tak budovu nemůžeme dokončit,“ usmívá se hasič.

Na střeše se musíme požárníků zeptat, jaký náročný úkon je nyní čeká. „Teď jdeme na oběd,“ odpovídají s úsměvem. S Tomášem Saifrtem tak ještě stihneme probrat jeden úspěch, který by si člověk s hasiči možná nespojil – úspěch architektonický. „Náš polygon loni v říjnu získal ocenění Stavba roku 2019,“ dozvídáme se. „Ani jsem tomu nechtěl věřit, ale je pravda, že taková budova jako ta naše se nestaví každý den,“ zamýšlí se hasič.

Příběh, který začal před více než osmi lety u francouzského Grenoblu, by se měl už brzy uzavřít hezkou pointou. „Chystáme se znovu zajet do tamního tréninkového centra. Poděkujeme jim za rady, ukážeme cenu za stavbu roku a samozřejmě je pozveme, aby se podívali k nám do Velkého Poříčí,“ usmívá se Tomáš Saifrt na závěr.