Na lovu trilobitů

Tatínek, kytarový virtuos Štěpán Rak, i mladší bratr Jan-Matěj jsou skvělými hudebníky. „Lidé se mě často ptají, co mám společného s tím slavným kytaristou? Odpovídám, že DNA,“ usmívá se.

Talent sice nepodědil, avšak o tom, co bude v dospělosti dělat, měl jasno už od pěti let.

„Šli jsme se školkou údolím Kosoře a našel jsem tam úlomek trilobita. Když táta viděl, jak jsem nadšený, vzal mě hledat zkameněliny - a já se od toho nemohl odtrhnout,“ říká paleontolog.

„Byla to láska na první pohled a drží mě dosud. Už třicet osm let se věnuji jednomu oboru a baví mě to čím dál víc,“ tvrdí. Od sbírání kamenů relaxuje - sbíráním kamenů. „Koukám po nich všude: v lese, na hřbitovech, obkladech supermarketů, dlažbách ulic i kostelů. Právě teď připravuji komentované prohlídky svatovítské katedrály a pražského metra, kde jsou na podlaze i sloupech tisíce zkamenělin,“ prozrazuje.

Jako se houbařům snívá o tom, že v lese zakopávají o samé hřiby, jemu se zdává, že rozklepává kameny - a v každém z nich nachází krásnou zkamenělinu. „Kdyby mi někdo nabízel rentgenové oči, odmítl bych. Nechci vidět do kamene,“ tvrdí. Momentem, který ho stále znovu táhne do terénu, je totiž okamžik zatajeného dechu, kdy kladívko s tlumeným třesknutím odlomí další vrstvu: Bude tam něco? Nebude?

Třináct let vydržel pracovat jako kurátor Muzea Českého krasu v Berouně, pak ho však hledačská vášeň vytáhla ze zaprášených expozic zpět do terénu. „Nemám sicflajš. Doufal jsem, že budu vědec, ale zjistil jsem, že to není moje cesta. Teď přednáším o geologii a paleontologii pro veřejnost, ale hlavně pořádám geologické vycházky, to mě strašně baví,“ přiznává.

Má štěstí, že žije v Barrandienu: specifické oblasti, která se táhne od Brandýsa přes pražský Barrandov směrem na Plzeň. „Kdekoli tam vystoupíte z vlaku, můžete zakopnout o zkamenělinu. Šance je neuvěřitelně vysoká,“ konstatuje.

Jdeme si to ověřit do opuštěného Žákova lomu ve Velké Chuchli. „Přezdívá se mu Eurypterový, protože se tam našla spousta krásných silurských zkamenělin těchto mořských štírů. Jde o jedno z nejbohatších nalezišť, kde vůbec nepotřebujete sekat do skály nebo z ní něco vylamovat. To se podle zákona ani nesmí. Bohatě stačí sbírat a roztloukat to, co leží v suti,“ popisuje.

Vstupujeme do uzavřeného skalního masivu rýhovaného výraznými vrásami. Jsme na dně prvohorního moře, které bylo mělké, teplé, prosluněné a bohaté na život, jako je dnes Karibik.

„Každá vrstva představuje záznam času, centimetr je třeba deset tisíc let. Zkamenělina je zakonzervovaná časová schránka: rozbijete kámen a otevře se vám pohled na tvora, který žil před půlmiliardou let. To je úžasný pocit: jste první člověk na planetě, který po tak dlouhé době právě tuhle časovou kapsu otevřel. A ten pocit se opakuje s každým nálezem,“ vykládá kulometnou rychlostí a s nakažlivým nadšením.

Je to prosté: stačí prohlížet a otáčet kameny. A jak poznáte, který kámen otočit? „Nepoznáte - a to je právě na tom to nejhezčí. Jde prostě o štěstí. Chodím, koukám, roztloukám kameny, nacházím…“ říká Štěpán Rak.

Na potvrzení svých slov se náhle shýbne, otočí kus břidlice a hlásí: „Tohle bílé kolečko je zkamenělina lilijice, průřez ramenem. Když do kamene klepnu, vidíte, že pokračuje skrz něj.“ Nasadí si ochranné brýle - oči máte jen jedny! - a kladívkem kámen zkušeně rozbíjí. „Musíte po vrstvách, jak se ukládaly na sobě. Když víte, jak na to, jde to samo. A pokud to třikrát zkusíte a nepovolí, prostě kámen odhodíte a sáhnete po dalším,“ popisuje.

Mezitím jistými údery postupně odlupuje vrstvy břidlice, jimiž prochází tenčící se rameno pravěkého tvora. „Zkuste si přičichnout,“ podává mi čerstvě rozbitý úlomek. Zdá se mi to, nebo opravdu voní petrolejem?

„Nezdá se vám to. Uvnitř je bitumen neboli živice: vazká hmota podobná asfaltu, kterou tvoří těla drobných mořských živočichů. Když to trochu zjednoduším, černé uhlí jsou zkamenělé rostliny, ropa rozložení zkamenělí dinosauři a bitumen zase organické pozůstatky zkamenělých mořských živočichů,“ vysvětluje paleontolog.

Sahá okolo sebe - a nachází. „Tyto kuželovité tvary jsou fosilie hlavonožců, kteří bývali predátory prvohorních moří. A tady je zase vidět průřez stonku další lilijice,“ ukazuje.

Přestože pro většinu lidí jsou synonymem pravěku dinosauři a trilobiti, Štěpán Rak má nejraději právě lilijice. „Připadají mi hezčí. Vypadají jako květina s kořeny, stonkem a kalichem, ale je to ostnokožec, zvíře s chapadly. Něco jako sasanka.“

Hrábne do batohu na zádech a vytáhne z něj plochý kámen velký jako mužská dlaň s dokonale otištěným kalichem a rameny. „Tahle lilijice je pro mě splněný dětský sen, prahl jsem po ní spoustu let a nemohl ji najít. A pak jsem jednou otočil kámen - a byla tam. Bez jediného klepnutí kladívkem,“ vzpomíná. Podívejte, jakou dynamiku má ten otisk: vypráví příběh o tvorovi, který padl mrtvý na dno moře. Když dopadl, ještě naposledy se mu působením vodních proudů zachvěla ramena: takhle krásně je sčesaly," dodává zasněně.

Objevených forem pravěkého života přibývají desítky ročně. „Nový druh můžete pojmenovat jakkoli, ale nemělo by to být po sobě, to by bylo trochu trapné. Nelze se skromně krčit v první řadě,“ podotýká paleontolog. Humoru se ovšem meze nekladou. A tak třeba paní doktorka Valeria Vaškaninová z Národního muzea pojmenovala nově objevený druh ryby z Radotína Tlamaspis. Hádejte proč.

Paleontologové nikdy nemohou předmět svého zkoumání dokonale poznat, protože příliv nových objevů často ze dne na den vyvrátí tezi, o jejíž platnosti byli skálopevně přesvědčeni. Někoho by to stresovalo. „To je právě to nejhezčí,“ říká Štěpán Rak.

„Paleontolog je jako člověk v jeskyni, který špatně vidí na jedno oko, má tmavé brýle a svíčku: dokáže spatřit jen malý výsek ve tmě. Zbytek si domýšlí. Neznáme to, co žilo, ale to, co se nám zachovalo. Tehdejší prvohorní členovci měli pevnou vnější schránku, díky čemuž zůstaly alespoň jejich otisky. Po druhohorních dinosaurech nacházíme kostry. Existovala ale spousta živočichů podobná dnešním žralokům: z těch zbude po smrti jen pár chrupavek. Netušíme, jak vypadaly jejich měkké části, zachovaly se maximálně čelisti nebo klepeta nějakých dravců,“ vysvětluje Štěpán Rak.

„Správný vědec by proto měl být schopen překonat ješitnost a uznat svůj omyl. Pokora je pro odbornou práci strašně důležitá,“ doplňuje. Zatímco vypráví, pátravě se rozhlíží, který kámen by rozklepnul. V každém může být ukryt poklad…

Čeká nás ovšem ještě jedno naleziště, a tak nasedáme do Štěpánova zlatavého kabrioletu Opel Cascada a přejíždíme ke Kosoři. Cestou paleontolog rozjímá nad plynutím času. Ve své profesi se pohybuje v horizontu stovek milionů let, takže ohledně druhu Homo sapiens má značný nadhled.

„Trilobiti tady žili tři sta milionů let. Dinosauři žijí dodnes, i když v podstatně zmenšené podobě ptáků, tedy skoro dvě stě milionů let. Lidstvo je tu sotva tři miliony let, to je z hlediska geologie kapka v moři. Jako živočišný druh jsme tady jen na návštěvě: sotva jsme slezli se stromů, stali jsme se dobyvateli vesmíru. Jenže lidský mozek, úžasný pomocník, může být zároveň nebezpečná zbraň. Umí zlikvidovat všechno daleko široko kolem,“ podotýká.

„Odhaduje se, že v druhohorách žily dvě miliardy tyranosaurů, a našlo se z nich jen pár desítek koster. Lidí je osm miliard: co myslíte, že zůstane za čtyři sta milionů let po nás? Beton? Železo? Plast? Kdepak. Odpověď je na tři písmenka: nic! Naprosto nic…“ shrnuje Štěpán Rak.

Právě proto má podle něj teoretická paleontologie pro současnost velkou cenu. „Když najdeme celého trilobita, chleba levnější nebude. Ale kdo pozná minulost, je připraven na budoucnost,“ argumentuje.

„Díky objevování živočichů v permafrostu můžeme datovat klimatické jevy, třeba kataklyzmata, při nichž vyhynula většina živočišných druhů. A odhadovat, jak proběhne evoluce dál. Že časem nastanou velká horka a krátké zimy, to změnit nelze. Ale je možné se na apokalypsu připravit. Nic jiného nám ani nezbývá. Buď se přizpůsobíme, nebo vymřeme,“ konstatuje.

A kdo nás nahradí? „Možná jen nejranější, nejdokonalejší a nejodolnější forma života na planetě: houby, lišejníky a mechy. Nebo hmyz. Co se týká inteligentního života, tipnul bych na hlavonožce. Na nadarmo se chobotnicím přezdívá primáti moře, jsou to jedni z nejinteligentnějších vodních tvorů. A žili na zeměkouli už před stovkami milionů let, takže před námi mají obrovský náskok,“ spekuluje paleontolog.

Parkujeme u železniční vlečky radotínské cementárny a míříme proti proudu Šachetského potoka, který sem přitéká shora z Kosoře. Naším cílem je Černá rokle. Cestou míjíme informační ceduli s fotografií krásného kompletního trilobita - kterého Štěpán Rak vzápětí vytáhne z batohu.

„Takový se najde jednou za život. Pochází právě odsud. Šli jsme sem s kamarádem, bylo to v listopadu, už sněžilo. Jen tak jsem vytáhl kámen z hlíny, bez koukání ho hodil a říkám: ,Filipe, posílám ti celého trilobita. On do něj klepnul - a fakt tam byl!'“ vypráví. Rozdělili se: Štěpán si nechal trilobita, Filip jeho neméně dokonalý otisk v kameni.

S obdivem si prohlížíme nádherný kus s jasně patrnými detaily včetně složeného oka. Možná právě ten je důvodem, proč informační ceduli s fotografií zdobí ručně psaný nápis: „Rak je pi*a“. Tedy původně tam bylo „je“, kdosi však sdělení přepsal na „není“.

Štěpána Raka ovšem lidská závist netrápí. „Úspěch se v Čechách neodpouští. Je to důkaz, že svou práci dělám dobře,“ krčí rameny.

Drápeme se terénem vzhůru. „Černá rokle pro mě představuje bránu do ráje. Je to legendární lokalita, ve které se díky někdejší těžbě dlažebních kostek krásně hledá. Skalníci, jak se říkalo dělníkům v lomech, tady za nás udělali kus práce: vylamovali bloky kamene, štípali z nich dlažební kostky - a odhazovali úlomky se spoustou zkamenělin,“ vysvětluje Štěpán Rak.

Stojíme na dvoumetrové vrstvě kamenů vyrubaných ze skály. Stačí se jen sehnout a hledat. „V kameni se dá číst: tmavší destičky břidlice vznikly z hlubšího bahna, kde bylo méně kyslíku. Černé kostky jsou zase vápenec tvořený usazeninami miliard zemřelých drobných živočichů na dně moře a postupným zkameněním jejich vápenitých schránek. Obvykle bývá bílý jako například ten od Koněprus, ale existuje také šedý z Radotína nebo červený od Slivence. Tento je černý kvůli nižšímu obsahu kyslíku na dně tehdejšího moře,“ říká paleontolog.

„Vápenec je nejcennější kámen v České republice, dražší než safír, smaragd, rubín či diamant. Ze žádného drahokamu si totiž nepostavíte dům, na to potřebujete vápno,“ dodává.

Různě zbarvené kameny od sebe časově dělí miliony let, zkameněliny najdete však ve všech. „Tady někde jsme objevili toho trilobita,“ ukazuje Štěpán Rak. „A tohle je pro vás: kus mořského dna s příběhem: vše, co je tam otištěné, umřelo v jeden čas,“ podává mi kámen s fosiliemi několika drobných mušlí a dvou šnečích ulit. Zahlédl ho na dálku mezi kamením.

Sem do Černé rokle vodí Štěpán Rak geologické výpravy rád: zkamenělinu si tady najde doslova každý. „Dělím lidi na chodiče a sediče: někdo hrabe na jednom místě jako přilepený, jiný chodí sem a tam. Obě strategie jsou zhruba stejně úspěšné,“ podotýká.

Půjčuji si kladívko, vrhám se na zem a rozklepávám první kámen. Povolí překvapivě snadno, se suchým lupnutím. Nic v něm není.

Roztloukám druhý - a v břidlici se zaleskne neporušená oválná mušle. Vzápětí vysvobodím z vápence úlomek zkamenělého šneka. Další mušličku. Miniaturního trilobita. Drobného hlavonožce. Ještě jednoho… Kladívko vracím jen velmi nerada. „Tady je takový pěkný velký kámen, já si ho taky rozbiju, bylo by škoda ho tu nechat,“ chopí se geologického kladívka Štěpán Rak. „A hele - trilobit! Tohle je ocasní štít,“ ukazuje vzápětí na dvoucentimetrový vějířek rýh v kameni. Je vidět, že se mu vůbec nechce z lomu odcházet.

Ani mně ne. Slibuji si v duchu, že se brzy vrátím. A jestli předchozí řádky inspirovaly i vás, nabízím dobrou radu. Ke kladivu, ochranným brýlím, případně rukavicím přibalte silnou podložku na klečení: až vás chytne hledačská vášeň, přijde vhod.