Článek
I když název jeho povolání odkazuje k fasádníkům, s prací na omítkách toho nemá moc společného. „Správně by se to mělo nazývat ‚výroba rekvizit do filmu‘, ale protože se to kdysi potřebovalo zařadit pod nějakou položku, aby se to dalo vyplácet, tak nás zařadili pod štukatéry,“ vysvětlil Jan Partiš.
Na Barrandově pracuje už 51 let, nastoupil sem v roce 1970. Během následujících desetiletí se podílel na tolika filmech, že je ani všechny nespočítá. Dohromady přesahují řádově vyšší stovky. Pevně jistý si je svým prvním, a to Slaměným kloboukem režiséra Oldřicha Lipského z roku 1972.
Prohlédněte si středověké městečko na Barrandově z ptačí perspektivy
„Pavel Landovský v jedné scéně rozbíjí takovou porcelánovou labuť. Ta labuť byla první věc, kterou jsem tady dělal, dost složitá. I na dnešní dobu by to bylo dost složité,“ přiblížil. Rukama mu prošly stovky rekvizit, kromě porcelánu pracoval i s keramikou či gumou, modeloval také jedlé rekvizity z cukrkandlu nebo ze želé.
„Jednou mi přivezli mrtvého zmraženého hada a potřebovali z něj vymodelovat gumového. Jak jsem ho dělal, tak pomalu roztál a smrděl tak, že jsem si myslel, že z toho odpadnu,“ vzpomíná s úsměvem Partiš.
Partiš se na Barrandov dostal přes protekci.
Podílel se také na mnoha zahraničních filmech, mezi ty nejznámější, které vyjmenoval, patří například Amadeus režiséra Miloše Formana nebo Oliver Twist od Romana Polanského z roku 2005. Z tehdejšího natáčení jim dodnes na Barrandově zbyl jediný milník.
„Přišli za námi, že potřebují milník ukazující vzdálenost od Londýna. Tak jsme ho během dvou hodin vyřezali a pak začalo martýrium, které se sice opakuje na všech filmech, ale tohle bylo extrémní. Jednou byl o deset centimetrů vyšší, pak zase nižší. Začínal jsem v poledne, a ještě po jedenácté v noci jsem ho stále opravoval. Ten milník vešel do historie štukatérie,“ vyprávěl.
Noví štukatéři nepřichází
Původní profesí modelář porcelánu dnes přiznává, že na Barrandov se kdysi dostal protekcí. „Předtím jsem dělal porcelán, keramiku a chtěl jsem do Prahy. Tady porcelánky moc nebyly a moje matka měla na Barrandově známé, tak jsem si říkal, že by to mohlo být zajímavé,“ vysvětlil.
Partišovy výrobky se objevily ve stovkách nejen českých filmů.
Když začínal, pracovalo na Barrandově kolem 18 štukatérů. „Tehdy se pracovalo tím způsobem, že se v sedm hodin nastoupilo, všichni jsme se shromáždili na kafe a povídalo se. Pak to mistr rozehnal a poslal nás něco dělat. Ale zajímavá věc na tom byla, že se to všechno stejně stačilo udělat,“ popsal Partiš s tím, že nyní se jen honí za prací.
V kůži Pana Tau nebo Marie Antoinetty. Barrandovské ateliéry ukrývají filmové skvosty
Taky tu nastálo pracují už jen dva. Nejvíc ho přitom mrzí, že dnes už jeho řemeslo nemá kdo pořádně vyučovat. „Ta profese se už dnes nevyučuje. Nevím jestli to dnes učí nějaký soukromý štukatér, ale sem žádný štukatér nepřijde,“ vysvětlil.
Sám přitom fakt, že u rekvizit strávil přes půl století, nepovažuje za moc významný milník. „Je to kus života, to určitě. Nevím, jestli bych to chtěl opakovat, zase bych neměl možnost setkat se s tolika herci a být při natáčení. Asi už to tak muselo být, když jsem tady tak dlouho zkejsnul,“ zhodnotil s nadsázkou a smíchem. Přestože má důchodový věk, na odpočinek se ale nechystá.