Muškety, přilby, hákovnice. Údržba unikátní plzeňské zbrojnice, to je pětidenní šichta

Muškety, hákovnice, tarasnice, děla, halapartny, pancíře, přilby. V suterénní expozici čeká na pravidelnou údržbu přes třináct set kusů prastaré vojenské techniky a výstroje, s jejíž pomocí se Plzeňané bránili třeba husitům nebo žoldnéřům v časech třicetileté války.

„Všechny exponáty se musí jednou do roka vyluxovat, otřít, očistit. Pokud je to třeba, tak zbavit koroze - i ta se může tu a tam objevit - a znovu nakonzervovat speciálním voskem,“ vysvětluje Balcar. „Každá součást vyžaduje trošku jiný postup, jinak se ošetřuje plátová zbroj, jinak přilba pappenheimka, kde musíte vymést štětečkem prach z každého záhybu, aby zase zářila tak, jak má,“ podotýká zbrojíř a dodává: „Je to trochu jako bonboniéra. Nevíte dopředu, na co narazíte. Dáte se do práce a pak kupříkladu zjistíte, že děti nacpaly do hlavně obaly od sladkostí. Vytahujeme je tímhle háčkem.“

Od pondělí 26. února je zbrojnice uzavřená, v sobotu se sem však zase vrátí návštěvníci. Na údržbu je tedy vyhrazeno pouhých pět perných dní. „Ale je to radostná práce. Vždycky se těším, až začneme, a hrozím se toho, jak mne zase budou bolet záda. Těšení převládá, člověk je tady v těsném kontaktu s minulostí, dotýká se historie. To je zážitek, který stojí za to,“ konstatuje Balcar, jenž si tuhle kratochvíli užívá už popáté.

Jeho pomocník, zámečník Stanislav Smolík, podvanácté. „Co je nejhorší? Lézt po štaflích pořád nahoru a dolů,“ míní Stanislav. Podle Jana nejde o těžkou práci: „Je jí však hodně.“

Zbrojnice je unikátní tím, že nejde o žádnou sbírku, ale o zbraně, které si město skutečně pořídilo na svoji obranu. Hákovnice mířily na kališníky před branami, muškety na protestantské pluky generála Mansfelda na počátku stavovského povstání v roce 1618. „Mansfeldovi se Plzeň neubránila. Byl to ale i zdatný obchodník - když po čase odtáhl, odprodal městu některá děla, kterými ho dobýval. Dvě hlavně tady stále máme,“ podotýká Balcar.

Podobných kuriozit je zde víc, třeba hákovnice, kterou Plzeňané ukořistili při výpadu do husitského ležení před Vánoci roku 1433, tenkrát přitáhli i legendárního velblouda - ten nakonec skončil v městském znaku.

A o tom, že si Plzeň „výdaje na zbrojení“ pečlivě hlídala, svědčí složení jejího arzenálu. „Třeba plátová zbroj končí pod pasem, nohy nebylo třeba chránit, obránce kryly hradby. A vidlice pod muškety tu také nenajdete, jako podpěry sloužily střílny,“ připomíná Balcar.

Od třicetileté války město nebojovalo, některé palné zbraně konšelé rozdali jako prezenty vzácným návštěvám, většina jich však zůstala. „Horší to bylo s halapartnami. Z těch nechala radnice nadělat kramle, když se stavělo německé divadlo,“ uzavírá Jan Balcar.