Moře člověka naučí víc než škola

„Moře je nejzdravější a nejbezpečnější prostředí na světě. Kácet stromy můžete i v 72 letech, stačí si občas udělat přestávku a strávit pár roků na moři,“ svěřuje mi Rudolf Krautschneider svůj recept na dlouhověkost. „Já jsem na moři strávil dohromady deset let života,“ dodává s tím, že na vodu postupně bral i svých pět dětí, nejmladšímu je šest let.

„Žijí v České republice, Polsku i Americe, ale vztah k moři mají všechny,“ říká hrdě. On sám bydlí v polorozpadlém stavení ve vesnici Lupenice, své auto koupil za tisíc korun, a kudy chodí, razí zásadu: člověk by se neměl chtít mít dobře, ale zajímavě.

„Nejlepší je, když si svou loď postavíte sami,“ říká Krautschneider. Prý stačí nebýt snob – a mít přátele. Známí v hutích mu dodají plechy na míru, další kamarádi zase masové konzervy, které mu na moři vydrží klidně i několik let – stejně loví ryby.

„Přístavům se zásadně vyhýbám, tam na vás obchodníci pořádají doslova hon. Třeba jeden můj uruguayský přítel chová obrovské stádo, celou krávu u něj koupím za necelou pětistovku,“ dodává mořeplavec.

„Nikdy nechodím do muzeí a informačních center, víc se člověk dozví, když vyrazí s rybářem na lov,“ pokračuje. I proto má známé po celém světě. „Snažím se s lidmi udržovat kontakt, adres už mám okolo pěti tisíc. Když posílám pohledy s přáním do nového roku, strávím tím několik dní,“ usmívá se dobrodruh.

Často cestuje sám, třeba i několik let se bezcílně toulá vodami. „Takhle nepřemýšlím,“ odpovídá na dotaz, zda to není nebezpečné. Dokonce i na Špicberky, kde všichni ostatní chodí kvůli ledním medvědům s puškami, vyráží zásadně beze zbraně. Jestli je to odvážné? „Vzít si hypotéku na čtyři milióny korun, tomu říkám odvaha, takovou já nemám,“ povídá v nadsázce.

Krautschneider zůstává stejně svobodný, ať už jsou doba a režim jakékoliv. Za severní polární kruh doplul s plachetnicí už v roce 1977. „Já jsem byl vždycky takový horký brambor, který nemůžete spolknout, ale musíte ho vyplivnout,“ popisuje, jak vedl svá jednání s úřady. Často mu pomohli i lidé, které jeho svobodná mysl zaujala. „Dostal jsem výjezdní doložku na 21 dnů a vrátil se za dva roky. Na úřadu mi řekli, ať svůj pas radši ztratím a požádám si o nový,“ vzpomíná s úsměvem.

Ne vždy mu však bylo do zpěvu. Když se v osmdesátých letech vydal do Jižní Ameriky, dostal se k Falklandským ostrovům právě ve chvíli, kdy je obsazovala argentinská armáda. „Odmítl jsem na lodi vyvěsit jejich vlajku. Řekl jsem jim: kdybych kotvil v Argentině a někdo ji obsadil, taky nevyvěsím vlajku okupanta,“ vybavuje si dodnes. „Donutili mě odplout zrovna ve chvíli, kdy se blížila velká bouře,“ vzpomíná, jak ho vyprovázely vrtulníky s namířenými zbraněmi.

Člověk by čekal, že po roce 1989 se do světa bude chtít podívat kdekdo. Jenže když se tehdy Krautschneider rozhodl pro několikaletou plavbu kolem Antarktidy, společníky sháněl marně. „Nakonec jsem přibral dva traktoristy z JZD, kteří před tím v životě po moři nepluli. Měli jedinou podmínku – aby naše loď měla motor Zetor,“ vypráví kapitán, jak se na Antarktidu vypravili s motorem z 30 let starého stroje.

Zkušený mořeplavec má zase svoji zásadu: vyráží vždy na lodích, které sám vyrobí. „Ale nejlepší byla loď, která vlastně vůbec nevyplula,“ začíná vzpomínat na svůj první neúspěšný pokus, který však nakonec skončil velkým úspěchem.

Rudolf Krautschneider se narodil ve Vídni, ale od čtyř let vyrůstal ve Znojmě u dědečka a právě jemu vděčí za svůj vztah k moři. „Děda moře miloval, i když ho nikdy neviděl. Chodili jsme spolu do kostela sv. Mikuláše, nikde na světě není krásnější kazatelna - má totiž tvar globu,“ zasní se mořeplavec.

Když pak jednou objevil v údolí řeky Dyje spadlý dub, hned měl jasno: rozhodl se z něj vytesat loď. „S kamarády jsme na ní pracovali celé prázdniny. Jenže když jsme ji chtěli dostat na vodu, všechna lana se nám přetrhala. Náš dubový výrobek totiž vážil okolo čtyř tun,“ vypravuje. Ze selhání se však nakonec stala výhra. „Dalších dvacet let jsem na tu loď chodil randit,“ povídá mi Krautschneider.

Méně inspirace už čerpal ve škole. „To je pro mě ztracený čas a vůbec nejhorší je učit se ve škole cizí jazyky. Lidé tam stráví roky a stejně jim pak v cizině musím tlumočit. Nevím o ničem, co by se člověk nemohl naučit sám,“ líčí svůj svérázný přístup, který mu však evidentně svědčí. Své oficiální vzdělávání sice skončil sedmou třídou základní školy, ale za život už napsal patnáct knih a domluví se hned sedmi jazyky.

A navíc, už ve škole, která ho tak nebavila, se rozhodl stát učitelem. Jeho žáky jsou děti z dětských domovů a polepšoven, alkoholici i drogově závislí. Učí je, jak jinak, poněkud svérázným způsobem: na moři je posadí za kormidlo.

„Tím hlavním školitelem nejsem já, ale samo moře,“ říká Rudolf Krautschneider. „Vždy se snažím vyplout v noci, za špatného počasí, když jsou velké vlny a silný vítr,“ pokračuje. „Vytipuji si dva nejproblémovější členy posádky, posadím je ke kormidlu, ukážu jim hvězdu a řeknu: plujte podle ní, já jsem unavený a musím si jít lehnout,“ líčí svoji taktiku.

Takový dobrodruh, aby nechal jen tak kormidlovat dva lidi „z ulice“, však zase není. „Než slezu do podpalubí, rozhlédnu se, jestli kolem není žádná loď a můžeme třeba dvě hodiny bezpečně plout. Jsem vzhůru a vnímám, jak loď krájí vlny. Kdybychom se odchýlili od kurzu, poznal bych to,“ uklidňuje lodní kapitán. Kormidelníci to však nevědí a svědomitě plní zadání.

„Když pak vylezu, pochválím je a vyprávím jim o hvězdách, jak se na ně vlastně naviguje. Na lodích mívám i knihovnu, někdy až půl tuny knížek o námořnictví i klasiku,“ dokládá Krautschneider, že na jeho škole nechybějí ani učebnice. „Takto přes moje lodě přešlo už víc než 1200 lidí,“ odhaduje netradiční pedagog. Řada těchto žáků se prý mořeplavbě věnuje dodnes.

Abychom nebyli až příliš pozitivní, zkouším se během povídání dostat i ke Krautschneiderovým neúspěchům. Jenže i ty mají v jeho podání vždycky šťastné konce. „Vytvořil jsem absolutní světový rekord, ani největší boháč neplul tak nákladně jako já,“ začíná další historkou. Na jejím začátku stál nápad, jaký u 72letého mořeplavce nejspíš už ani nepřekvapí: přeplout Atlantský oceán na vlastnoručně vyrobeném voru.

„Vor Eurica jsme stavěli dva a půl roku v několika lidech, dohromady nás to stálo půl miliónu korun,“ vypočítává náklady. Jenže když se chystali vyplout z portugalského přístavu, zastavili jejich snažení tamní úředníci.

„S vorem jsme upluli přesně osm metrů, jeden metr nás tak stál přes šedesát tisíc korun,“ dosvědčuje Krautschneider, že je opravdu kapitánem té nejdražší plavby v historii. „Byla to úřednická zvůle,“ má jasno.

Jeho známý, portugalský právník, mu dokonce doporučoval žalobu. „Říkal, že právo je na naší straně a klidně mě bude hájit zadarmo,“ vzpomíná. Advokáta se proto zeptal, jak dlouho by soudní spor trval. „Odpověděl, že tři až čtyři roky. A já už se přitom blížím statistickému věku dožití,“ směje se Krautschneider. Vor i potraviny připravené na půl roku daroval přístavním dělníkům.

„Díky stavbě voru jsem získal další přátele. A navíc: nejdál dojde člověk, který nic nenese,“ komentuje to s nadhledem a už zase hledí do budoucna, směrem k dalším lodím a plavbám.

„Ještě mám na světě bílá místa, kam se mi nepodařilo doplout,“ říká dobrodruh s tím, že brzy opět zamíří do severních ledových krajin. „Dokud budu naživu, budu plout. A tajně doufám, že nebudu umírat na nemocniční posteli, na to bych totiž odvahu neměl,“ uzavírá světoběžník Rudolf Krautschneider.