Článek
Co jsou hlavní taháky safari, za kterými sem turisté jezdí?
Botswana je mezinárodně známá velmi přísnou ochranou přírody, a i proto tu žije tak velké množství živočišných druhů. Když se zamyslíte nad tím, jak je naše země velká, a že tu žijí jen dva milióny lidí, tak tu pro zvířata zbývá doopravdy hodně místa. Máme tu největší koncentraci slonů z celé Afriky. Ale jezdí se sem samozřejmě i za mnoha jinými zvířaty - bavíme se třeba o lvech, leopardech či hroších. Nedávno jsme začali do botswanské přírody postupně opět vracet nosorožce bílého, kterého tu tak můžete vidět volně žít. Nenudí se u nás ale ani milovníci vysoké zvěře a ptáků.
Zmínil jste bílé nosorožce, kterých na světě ve volné přírodě zbývá asi jen 20 tisíc. Můžete být konkrétnější, jak jejich reintrodukce do přírody probíhá?
Je to projekt, který pro nás doopravdy hodně znamená. Projekt znovuuvedení nosorožců, bílých i dvourohých, do volné přírody je pro Botswanu velmi příhodný, protože tu v porovnání s jinými zeměmi nemáme tak velké potíže s pytláky, což je dáno i odlehlostí některých částí delty řeky Okavango. Hrozí to spíše v pohraničních oblastech. Nosorožci mají zatím sledovací náramky, abychom měli přehled, kde se vyskytují a mohli kontrolovat, jak se jim daří. A místní delta je jedním z několika míst, kde se je snažíme dostat zpět do volné přírody.
Nosorožec bílý v Moremi Game Reserve. Toho z bezprostřední blízkosti pozoruje i jeden z mnoha exotických druhů ptáků, kteří v parku žijí.
Jaké jsou v zemi tresty za pytláctví?
Pytláci se tu k soudu zrovna nedostávají. V případě, že spatříte pytláka, tak střílíte tak, abyste ho zabili. Když to neuděláte a on vás spatří, riskujete vlastní život. Ale jak jsem už zmínil, tohle se nás v kempech naštěstí příliš netýká. Nicméně je to úkol právě nás průvodců, abychom zvěř monitorovali a chránili. To je pro nás totiž samozřejmě „až na prvním místě”...
Je možné říci, kolik je nyní nosorožců v Botswaně?
To je složité. Někteří se teď vrací do původních oblastí, nějací tu už chvíli žijí. Když bychom si je fotili, dávali na sociální sítě i s informací, kde žijí, tak bychom riskovali to, že naše příspěvky spatří pytláci a posléze se je vydají ulovit. Ale když se budeme bavit jen o Chief's Island v Moremi Game Reserve, což je v naší zemi hlavní místo pro jejich znovuuvedení do přírody, tak tam jich bude něco přes 40.
Sledovat zvířata v jejich přirozeném prostředí je jedinečný zážitek.
Když jsme u té ochrany zvířat, tak mě napadá - v kempech docela běžně servírujete třeba steaky z antilopy kudu. Maso je místní?
Vím, že si asi říkáte, že by to bylo praktické, ale ne - maso máme ze zahraničí, obvykle z farem a chovů v JAR. V Botswaně se divoká zvěř zásadně neloví.
Při své práci jste mimo jiné zodpovědný za to, aby se zvířata necítila rušena, ale stejně tak zodpovídáte i za bezpečnost návštěvníků kempů, kteří na safari vyrazí. Jak se vlastně člověk může stát safari průvodcem?
Naše společnost má základnu v botswanském městě Maun, kde probíhají i školení průvodců. Skutečnost je ale taková, že naprostá většina uchazečů vyrostla v buši, místní živočišné druhy zná a má velmi blízký vztah k přírodě. Většina z nás pochází z venkovských vesnic a tyto znalosti máme od našich prarodičů a dalších příbuzných. Samotný certifikát ze studií je tak pro mnohé už jen formalita. Studia trvají jeden rok. Další rok vás pak zaučují po kempech již stávající průvodci. Celkově se bavíme tedy o nějakých dvou až třech letech příprav.
Jedním z krásně pestrobarevných ptáků buše je mandelík fialovoprsý.
Jak dlouho jste průvodcem?
Začal jsem v roce 2006, takže už to dělám jedenáctým rokem. Čas letí.
Co byla vaše hlavní motivace? Proč jste chtěl tuhle práci vůbec začít dělat?
To je jednoduché. Vždy jsem miloval buš - už od nejútlejšího dětství. Během školních let jsem v tomto ohledu vždy exceloval a moje vášeň se jen stupňovala. No a teď jsem, kde jsem. Vlastně žiju takový svůj sen. Vždy jsem snil o tom, že se budu probouzet v buši - i proto jsem průvodce.
Když jsem v jednom z kempů Ker & Downey poprvé vyjel vozem na sledování divoké zvěře, překvapilo mě, že průvodce u sebe nemá žádnou zbraň pro případnou ochranu, jak to bývá v jiných zemích běžné. Co byste dělal, kdyby se něco pokazilo?
Pokud by se něco pokazilo? Budu k vám upřímný - vždy se může něco pokazit, ale já se na to dívám asi odlišně. Když u sebe máte zbraň, dává vám to takový ten pocit, že máte vše pod kontrolou. Pokud zbraň nemáte, musíte se učit daleko více o chování jednotlivých zvířat. Se zbraní po ruce vás to tolik nezajímá, protože si říkáte, že když se něco pokazí, budete střílet. Ale tím, že ji nemáme, tak víc přemýšlíme o bezpečnosti své i našich hostů. Sledujeme každičký detail chování zvířete.
Paradise Island se nachází nedaleko od kempu Kanana.
Například?
Bavme se třeba o slonech. Když pozorujeme slona, začneme nejdřív z určité vzdálenosti. Když vidíme, že se necítí dobře a naše přítomnost jej činí nervózním, tak dobře víme, že kdybychom ho přiblížením se dostali pod tlak, nebyl by šťastný. A tím, že nemáme zbraň na ochranu a jsme v otevřeném automobilu, tak máme respekt k přírodě, který je tolik potřebný. Tak se na to dívám.
Upřímně - jak často se něco pokazí?
Málokdy. Upřímně si vlastně ani nepamatuju nějaký incident z poslední doby. Já osobně jsem měl incident se slonem před nějakými čtyřmi lety, když slon začal postrkovat naše vozidlo, ale po chvíli odešel. Nikomu se nic nestalo. Ale tyto incidenty jsou velmi velmi vzácné.
Koncentrace slonů je v Botswaně nejvyšší ze všech afrických zemí, tvrdí místní průvodce.
Kdy je podle vás ideální čas na safari v Botswaně?
To hodně záleží na tom, kam přesně zamíříte. Delta řeky Okavango je jiná místo od místa. Dá se ale říci, že zimním obdobím nic nezkazíte. V tomto období je chladněji než třeba v říjnu a máte šance vidět mnoho druhů ptáků, ale i dalších zvířat. Záleží samozřejmě také na tom, zda nemáte nějaké konkrétní cíle, co přesně byste chtěli spatřit. Ale obecně - doporučoval bych hlavně zimu.
Ještě by mě jen zajímalo - kde se vy osobně vidíte za deset let?
Tak to je ta nejtěžší otázka vůbec. Víte, tahle práce je opravdu hodně návyková. To není ani práce, je to pro nás průvodce spíše životní styl. A je nesmírně těžké vzdát se jí a říci si: „tak jo, hotovo, vracím se domů”. Tohle vám bude prostě jako člověku chybět. Ve stejnou chvíli ale chcete být u své rodiny a být doma pro děti, když vyrůstají. Je to těžké vše vybalancovat. Teď asi nedokážu neodpovědět. Vraťte se za 10 let a uvidíme, zda budu stále ještě průvodce, anebo se pohnu do další životní etapy.