Módu vyměnila za jablečný sad, dnes vyrábí oceňované pálenky

Před 25 lety se vrátila zpět do rodného Partschinsu/Parcines, kde hospodařili už její rodiče. S bývalým manželem koupili zpustlé šlechtické sídlo ze 14. století a ona z něj později udělala svůj domov. Osudem absolventky milánské školy se ovšem nestaly butiky a mola. Nitě, špulky, špendlíky a látky vyměnila za sazenice a nůžky do vinohradu.

„Když jsem po obci začala jezdit v traktoru, sousedé docela koukali,“ říká elegantní Italka. Dnes nejen že pěstuje jablka, tak jako stovky dalších v údolí Vinschgau/Val Venosta, ale navíc z nich pálí skvělé jablkovice. A nejen ty.

V útulné degustační místnosti ve sklepě svého domu se ve velké skříni lesknou průzračné lahve se 40 procenty alkoholu. Hruškovice, meruňkovice, vínovice a další. Čisté, zřetelně prozrazující původní ovoce nebo dokonce odrůdy. „Mám ráda všechny pálenky, záleží na roční době, ale i dni,“ odpovídá Christine Schönwegerová na dotaz ohledně svého nejoblíbenějšího nápoje.

Spolu se synem hospodaří na 2,5 hektaru jablečných sadů a jednom hektaru vinic. V prvních pěstuje odrůdy Golden Delicious, Stark Delicious, Gala a Fuji, které prodává lokálnímu družstvu nebo je přetváří v pálenku. Ve druhých se pak pnou keře vinné révy Müller Thurgau, Muškát, Vernatsch a Zweigeltrebe, z nichž ročně vyrobí okolo 5000 lahví vína pod značkou Gaudenz.

„Můj syn už v první třídě všem vykládal, že jednou bude také farmář,“ vzpomíná ve svém sadu, neopakovatelně zasazeném do svahů pod vrcholky hor přírodního parku Texelgruppe/Gruppo di Tesa.

Pro lepší představu, s kým máte tu čest. Jižní Tyrolsko je největším souvislým územím v Evropě, na němž se pěstují jablka. Každé desáté „evropské“ jablko pochází právě odtud. A údolí Val Venosta, které je kulisami příběhu Christine Schönwegerové, to jen potvrzuje. Oblasti západně od Merana toto ovoce dominuje. Zdejší jabloně ovšem vůbec nevypadají jako košatí příbuzní v českých zahradách. Jsou to drobné stromky s útlým kmenem, skoro spíš keře, na nichž má každý plod dostatek světla.

„Nejlepší jablka rostou na mladých větvích,“ vysvětluje pěstitelka u 16letého stromu odrůdy Red Delicious, který se chystá pokácet a vysadit místo toho novou odrůdu Ambrosia. Někteří okolní pěstitelé ji začali před pár lety zkoušet, jak si tu povede, a Christine chce na jaře vysázet této červenožluté odrůdy přes tisíc stromků.

Mimochodem, i v pěstování jablek se odrážejí módní trendy. Preference zákazníků se mění, takže ačkoliv většinu osázených ploch sadů v Jižním Tyrolsku zabírá „žlutá“ odrůda Golden Delicious, Italové prý dnes preferují více červená jablka, protože jsou sladší.

„Za hodinu nám stačí jen litr až litr a půl vody na každý strom,“ ukazuje Christine na černou hadici zavlažovacího systému. Sady Schönwegerovi zalévají vlastní vodou z hor zadržovanou v nádrži, kdykoliv uznají za vhodné. Nebylo tomu tak vždy. Dříve byli napojeni na obecní vodovod a zalévat směli jen jednou týdně, od šesti ráno do poledne. Každý farmář měl svůj čas zalévání pevně stanovený.

Zatímco zalévání ještě zvládne technika, sklizeň už je výhradní záležitostí lidí. „Pomáhají nám tři ženské z Rumunska. Jsou to silné baby,“ směje se Christine. Jako první se sbírají jablka Gala už koncem srpna, to zvládnou se synem sami. Golden Delicious sklízejí zhruba od 25. září. „Na každém stromu chceme mít maximálně 20 až 25 kilogramů jablek. Když by jich bylo víc, byla by menší a ne tak dobrá,“ říká pěstitelka. Celou úrodu pak musí dostat do dvou týdnů do zdejšího družstva, které všechny plody od místních farmářů vykupuje a prodává.

Co z jablek nejde do regálů obchodů, končí v malé domácí pálenici. „Tohle je moje hájemství. Znám několik málo Švýcarek a Rakušanek, které pálí, ovšem u nás v Jižním Tyrolsku jsem jediná,“ chlubí se Christine a začíná popisovat, jak se pálenky vyrábí. Na začátku je klasicky rmutování, při němž dochází k rozmělnění ovoce a vytvoření takzvané břečky. To už se ale o slovo hlásí kvasinky, které si pochutnají na cukru obsaženém v ovocné břečce.

Základem dobrého kvasu je důkladně vyzrálé ovoce, takže i Christinina jablka by měla být dokonale zralá. Jablko, které běžně jíme, má konzumní zralost, ale není dost zralé pro pálení. „Jablka by měla být už moučnatá a měla by se začít krabatět,“ vysvětluje před destilačním přístrojem. Pro zajímavost, tenhle nablýskaný měděný kousek koupila od nedalekého vinařství Unterortl – Castel Juval, které založil slavný italský horolezec Reinhold Messner.

Při kvašení čili fermentaci nevznikne požadované množství alkoholu, proto Christine ihned po dvou týdnech kvašení přechází k destilaci. Destiluje klasicky dvakrát. „První jde rychle, to je záležitost hodiny. Ze 150 kilogramů ovoce dostanu asi 14 litrů šnapsu,“ přibližuje. „Při druhé destilaci, už při nižší teplotě, zmizí alkoholy, které v pálence nechcete.“

Pro harmoničtější chuť nechává pálenku „uzrát“ ve skleněných demižonech, výjimečně v dřevěném soudku. Pak se vše nalahvuje a ručně zazátkuje. „Poslední dva roky píšu na etiketu každé lahve, kolik kusů té které pálenky existuje,“ ukazuje Italka na drobné písmo viněty.

Podle italských zákonů smí Christine jako malý producent vypálit pouze 300 litrů čistého alkoholu za rok, což je po zředění vodou nějakých 700 litrů pálenky. „Letos jsem udělala 17 různých druhů,“ usmívá se. Inspektoři, kteří dohlížejí na pálení, museli tedy jen za elegantní Christine do městečka Partschins zavítat hned sedmnáctkrát.

„Řeknu jim, kolik hodin denně chci destilovat. Obvykle to dělám 12 hodin, takže přijdou ráno, když začínám, aby otevřeli destilační přístroj. Po těch 12 hodinách se pak vrátí zpět a přístroj zapečetí. Je samozřejmě možné destilovat déle, klidně 24 hodin, pro mě je to ale příliš náročné. Chci se na tuhle práci plně soustředit,“ říká Christine Schönwegerová.

Že to dělá dobře, o tom svědčí nejen její sousedé, kteří k ní chodí na skleničku, ale i mezinárodní úspěchy. Na letošní soutěži Destillata v Rakousku získala její meruňkovice v konkurenci 900 různých pálenek stříbrnou medaili.