Článek
Nejsou to žně pro moderátora, když osobnosti nevystupují v divadlech a natáčejí minimálně? Pozvání do vašeho pořadu teď nejspíš uvítají.
Ta mince má dvě strany. Ano, už neříkají – přišel bych rád, jenže hraju. Na druhou stranu poukazují – hele, máme připravenou desku, ale vydání odkládáme, nachystali jsme premiéru, ale odkládá se. Přišli by radši, až bude ta premiéra, aby na ni upozornili.
Je výhodou malý český rybníček, kde se všichni znají?
Asi jo, povídal jsem si v Americe s jedním britským novinářem a vyprávěl jsem mu, že tu máme taky hvězdy, kterým voláme napřímo. Divil se, kde na ně bereme číslo. Kdyby chtěl zavolat Madonně, tak to prostě nejde. U nás tohle funguje díky známostem. Jsme takový malý, spřátelený rybníček.
Položil jste někdy otázku, kterou byste hned vzal zpátky?
Nevzpomenu si na konkrétní okamžik, ale párkrát se mi to stalo. Hlavně v začátcích člověk podlehne pokušení, když se publikum směje. A když máte někoho něčím zvláštního.
Třeba si pozvete ultravegana, prohlásí, že ráno vyběhne a ustříhne si tři sedmikrásky a pošmákne si na nich. Většina lidí si myslí, že je magor. To se snadno žertuje, publikum máte na své straně, ať řeknete cokoliv. Což není dobře, protože si děláte legraci z životního stylu někoho jiného.
Honza Dědek
Líbilo se mi vystoupení muzikantů Nohavici a Krajča v ostravském Klubu Parník. Navzájem se štengrovali, diváci řvali smíchy, vy jste v podstatě nezasahoval, bavil se.
No jasně, já jsem nejvděčnější divák! Moderátor má tendenci pořad vést, furt do toho mluvit. Pokud se divák baví, je zaujatý, tak se stávám divákem. Měl jsem pozvaného herce Jaroslava Duška a ten jel v podstatě sólo, já seděl a bavil se. A pak jsem jen řekl – tak to byl Jaroslav Dušek. Proč do toho zasahovat?!
Když to vázne, tak ano. Nebo zachraňovat situace, kdy se host prezentuje strašně dlouze a pointa nastane až za deset minut.
Viděla jsem díl s manželskou dvojicí, v němž se muž vehementně dožadoval alkoholu. Obdivovala jsem, jak se chováte klidně.
Co byste dělala? Je to plnoletý člověk. Někteří diváci si pak stěžovali, jiní se dobře bavili. Hosté podepisují smlouvu, že se pořad natáčí a záznam bude zveřejněný. A jestli se opije? To je přece jeho věc.
Někdo se ptal, proč jsem ho nevyhodil. Mám říkat – pane, vy jste opilý, jděte pryč? Řešil jsem s jeho ženou před pořadem, jestli by neměl jít jako poslední. Ona mi řekla, že jsem se zbláznil, protože se ještě víc ožere v zákulisí.
Voda je fajn, ale trému nezažene… Zpovídaným se asi líbí, že se napijí pivka či vína.
Někteří si rádi dají alkohol, říkají, že jsou nervózní a uklidní je to. Pořad se natáčí ve večerních hodinách, za normální situace publikum sedí v pražské Malostranské besedě u stolečků. Diváci přicházejí přes bar a objednají si dvojku vína, pivo nebo panáka. Proč by to hosté měli mít jinak? Chtěli jsme od začátku show trošku punkovější.
Mám z toho pocit, jako by se vše odehrávalo doma.
Takhle to má být, snažíme se, aby vysílání působilo nenásilně. Říkali nám – pojďte do větších prostor pro víc diváků. Já tvrdím, že tím by se ztratila určitá atmosféra. Spousta hostů tvrdí – my zapomněli, že se to točí. První divák sedí od hosta velmi blízko, takže vzniká pocit, že se točí v obyváku. Fungujeme jako nějaký mejdan, což by v žádném televizním studiu ani v divadelním sále nevzniklo.
V únoru začalo natáčení nových dílů 7 pádů Honzy Dědka, zde s manželi Lenkou Vlasákovou a Janem Dolanským.
V lednu to bylo deset let, kdy jste se rozhodl pro vlastní show a začal s ní v pražském Divadle Viola. Pamatujete si první hosty a jak se podařilo Violu naplnit?
Prvním hostem byl Vojta Kotek, druhým ředitel pražského Národního divadla Ondřej Černý a třetím Jiří Štěpnička. Viole se říká malé národní, já chtěl, aby byl pořad komponovaný na téma, proto jsem si pozval tři hosty z Národního divadla.
Viola má 77 míst, zaplnila se, ale nevím, kolik přišlo kamarádů, kolik se prodalo lístků. Já si z toho večera vlastně nic nepamatuju. Dodnes jsem vděčný tehdejší paní ředitelce Viklické, která mi na prosbu, že bych to chtěl zkusit, kývla. Violu jsem měl moc rád, poetická kavárna, jevišťátko, u kávičky posloucháte.
Říkal jste mi, že psát rozhovory je jako točit kino. Talk show znamená spíš divadlo.
Tištěný rozhovor si sestavím, jak potřebuji, jako bych stříhal film, ale nikdy nevíte, jestli ho někdo čte. Spokojení čtenáři většinou nepíšou…
Vždycky se mi líbily na gramofonových deskách předscény Wericha s Horníčkem nebo Šlitra se Suchým, forbíny, kdy si povídali na jevišti o všem možném a lidi se tomu smáli. Jenže jsem nikdy nenašel toho druhýho. Když se objevil Jan Kraus, tak jsem si říkal, že vlastně dělá forbíny. Pokaždé má jiného parťáka, dokonce tři! Sedí, povídají si a diváci se smějou.
Na nedostatek práce si nemůžete stěžovat. Co vám v této divné době chybí?
Kulturní život, rád bych šel i na ten nejhorší koncert, který jsem kdy viděl. Chci prostě vidět naživo kulturu. Streamy ani televize mě neuspokojují. Jít na kafe, do restaurace, na výstavu. Normálně žít. Já bych snad už šel i do fitka, jak jsem smutnej z toho bejt zalezlej doma… (směje se)
Máte sbírku podepsaných bookletů desek, knih a obalů DVD. Prý se těšíte, až je budete ukazovat vnoučatům. Zatím nemáte ani děti, komu se tím pochlubíte?
Zkoušel jsem to se svým psem, ale neměl z toho rozum. Nevím, asi skončí někde v koši.
Honza Dědek
Já myslela, jestli na ně nelákáte slečny, jako pánové na sbírku motýlů?
Zkoušel jsem to na sbírku Brouků, mám kompletní Beatles. (směje se) Ale to už jsou věci sesbírané z takové doby, že nevím, jestli ty ženy, které by tomu rozuměly a ocenily to, jsou ve věku optimálním pro zakládání rodiny.
Dlouho už u mě nikdo nebyl okukovat sbírku. Třeba budu mít potomka, který si rychle pořídí dítě.
Jedno manželství s baletkou Adélou Pollertovou máte za sebou. To byla taková zkušenost, že se do dalších svazků nehrnete?
Ne, já nemám s manželským svazkem problém, ale slyšel jsem, že je k tomu lepší mít holku. Pan Suchý v jednom představení říká, že „v nezřízené touze po originalitě se snažil zkřížit koniklec a pampelišku. Říkal si, že bude mít vzácnost – konilišku! Ale vyšel mu pampeklec. Ale že s kytkou si starosti nedělá, horší je to s tím takovým tím… bílým… s nevěstou!“.
Jinými slovy – k sňatku je dobrý mít ženskou. Já občas říkám, že nevím, jestli jsem sám, protože tolik pracuju. Anebo tolik pracuju, protože jsem sám.
Jsou kšandy symbolem vašeho vzhledu, jeho uvolněnou součástí?
Co si můžete vzít na jeviště, pokud nechcete jít v tričku? Kraus se Šípem nosí saka, která mám rád, když se chci cítit ležérně, ale ty už nosí oni… Vzít si jen košili? K ní kravatu? Těch možností není moc. Obdivoval jsem amerického moderátora Larryho Kinga, který nedávno zemřel, tak jsem se rozhodl pro kšandy.
Nevím, jestli je to těmi kšandami, ale na jevišti na mě působíte, s odpuštěním, jako strejda. Ve skutečnosti jste pěknej chlap.
(směje se) Napsala mi divačka, že kamera přidává pět až sedm kilo. A pak se zeptala, jestli mě najednou zabíralo sedm kamer? Čímž mi chtěla dát najevo, matematickým součtem, že mám 35 až 49 kilo nadváhy. Takže možná s těmi kšandami máte pravdu…
Jaké to je, být na druhé straně mikrofonu? Zpovídat se?
Narážíte na to, že jsem reagoval při vaší žádosti o rozhovor, že se bojím. Radši se ptám, mám připravené otázky. V tom jsem doma. Tu druhou stranu se musím teprve naučit. Vyptávat se je zábavnější, něco se dovídáte. Mluvit o sobě je strašná nuda.