Mistr Málek: Chci dělat reklamu řeznickému řemeslu

Jste slavný youtuber, přitom jste se jím stal vlastně náhodou. Zajímal vás někdy předtím svět influencerů na sociálních sítích?

Vůbec. Samozřejmě jsem YouTube znal, ale jen jsem tam občas zveřejnil rodinné video. Je mi jedenačtyřicet let a tenhle svět mi byl úplně cizí.

Během pandemie a distanční výuky jsem však přemýšlel, jak bych mohl svým žákům pomoct, aby jim nechyběla praxe. Doma v kuchyni jsem si tedy postavil štafle, na ně jsem přilepil páskou mobilní telefon a začal jsem natáčet návody, jak vykostit kuře a udělat z něj roládu, jak upéct sekanou a podobně. Kluci mi pak posílali fotky a videa, abych viděl, jak se jim to povedlo.

Vůbec jsem nečekal, že by mě mohl začít sledovat někdo jiný než moji učni. Jenže během dvou tří měsíců jsem měl najednou přes deset tisíc odběratelů! Psali mi, jestli bude kanál pokračovat, až skončí distanční výuka, a že se jim moje videa líbí… No tak jsem se do toho pustil a teď točím pravidelně dvě videa týdně.

To je docela náročný závazek.

Sám bych to dělat už nemohl. Jednak učím ve škole, jednak mám rodinu, mladšímu synovi je osm a staršímu třináct let. Naštěstí mi začal s natáčením pomáhat bratranec. Koupili jsme i kvalitní fotoaparát a mikrofony, protože zvuk z mobilu byl špatný. Máme za sebou už přes 150 videí. Za přibližně rok a půl mají dohromady přes jedenáct a půl milionu zhlédnutí a kanál Mistr Málek v současné době sleduje kolem osmdesáti tisíc pravidelných odběratelů. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo dojít až tak daleko.

Ale snažíme se, chceme dělat reklamu řeznickému řemeslu. Bohužel řezníků je čím dál méně, staří odcházejí a mladých přichází do učení málo.

Čím to podle vás je?

Zájem klesá už roky o všechna řemesla. Nevím, čím to je, mladým generacím se asi moc nechce dělat rukama. Za chvíli se to podle mne ale obrátí a manažerské platy budou brát řemeslníci. Vždyť už to vidíme u truhlářů, obkladačů… Můžou si říct o pět set šest set korun na hodinu a vy jim to dáte, protože je potřebujete.

A jak jsou žádaní řezníci?

Za zabijačku si řeknou třeba pět tisíc, protože je to celodenní práce od porážky a bourání až po hotové řeznické výrobky. Lidi jim to zaplatí a rádi, protože řezníků je málo a všichni jsou přes zimní sezonu hodně vytížení.

Nedostatek řezníků však začíná být problém úplně všude, proto se tím začal už zabývat i Český svaz zpracovatelů masa. Dokonce mě kvůli tomu oslovila Agrární komora – abych natočil šest dílů na podporu českého zemědělství a školství. Už jsou hotová, poběží na stream.cz pod názvem Žijeme jídlem a objeví se i na mém kanálu.

Proč myslíte, že zrovna o řeznické řemeslo už není takový zájem jako dřív?

Nevím, můžeme se jen domýšlet. Nechápu to, protože je to dobře placené řemeslo. Například spousta našich žáků pracuje po vyučení pro jeden řetězec a ti kluci mají pětatřicet tisíc čistého. A k tomu před Vánocemi ještě třináctý plat v plné výši. Můžou si však vydělat ještě víc. Protože jsme blízko hranic, část našich vyučených žáků odchází pracovat do Německa. Mám hodně známých, kteří jezdí třeba do Drážďan a vozí si odtamtud i třikrát větší plat, než jaký dostanou tady.

Kolik k vám přichází zájemců z rodin, kde má řeznické řemeslo tradici?

V každém ročníku, kde v posledních letech bývá většinou kolem deseti žáků, jsou zhruba čtyři, kde je řeznické řemeslo v rodině. Na nich je to opravdu vidět: umějí vzít za práci, nebojí se toho a chtějí to dělat.

Otevřou si někteří po vyučení živnost?

Někteří ano. Vím třeba o jednom učni z druhého ročníku, který po tom touží.

Připravíte je ve škole i na tuhle stránku řemesla?

Samozřejmě se věnujeme i těmto tématům. Snažíme se podporovat finanční gramotnost všech učňů ve všech našich oborech. Učí se u nás prodavači, aranžéři, kuchaři a číšníci, cukráři… A nejen ti. Oborů máme hodně, výuční tříleté i maturitní čtyřleté. Pokud jde o podnikání, nabízíme i dvouletou nástavbu.

Řezníci mají v rámci teorie i ekonomiku a s podnikáním se můžou blíž seznámit i během praxe. Jezdíme například na exkurze na nedaleká bio jatka, která si zařídil bývalý úředník. Zdědil statek, založil si na něm bio farmu a chová asi padesát kusů hovězího dobytka. Takže u nás učni můžou získat i takovouto inspiraci.

Kdysi se člověk mohl vyučit nebo vystudovat pro určitý podnik a dostával od něj stipendium. Máte i takové nabídky od firem?

To ne, kluky si však poslední dobou často nechávají ve firmách, kam chodili na praxi.

Náš výuční obor ale podporuje Ústecký kraj. Pokud mají žáci dobrou docházku a výsledky, a přitom nemusejí být ve škole zdaleka nejlepší, dostávají stipendium. Mají i kapesné za práci během praxe.

Utečou naopak někteří od řemesla?

Někdy ano, dokonce i krátce před vyučením. Zláká je třeba náborový plakát Amazonu, který sem do Ústí posílá autobusy a sváží dělníky do svých skladů u Prahy. Jenže po Vánocích jich zase spoustu propustí, protože potřebuje hlavně sezonní brigádníky. Já ty kluky potom potkávám a oni svého rozhodnutí litují. Občas se některý z nich do školy i vrátí.

Častěji samozřejmě vídám ty, kteří u řemesla zůstali. Například nedávno jsme byli na exkurzi v jednom podniku a čirou náhodou jsem tam potkal u pásu dva své bývalé žáky. Hned se ke mně hlásili, u řemesla jsou spokojení. To mě vždycky potěší.

Mají o řeznické řemeslo zájem i dívky? A zůstávají v oboru?

Ve třech ročnících máme teď tři učnice. Jedna z nich je dcera mého bývalého kolegy, se kterým jsem kdysi pracoval. Takže i na holkách je vidět, že se řemeslo drží v rodině.

Vždycky to bylo podobné, jejich počet zůstává během let víceméně stejný. Po vyučení nejčastěji pracují v prodejnách nebo ve výrobnách. Pokud jdou do bouráren, dělají lehčí práce jako třeba začišťování. Většinou v oboru zůstanou, neutečou.

Myslíte, že váš videokanál by mohl přivést k řemeslu nové učně?

Doufám, že ano. Letos už k nám přestoupili na začátku září z jiných škol čtyři noví žáci, kteří se rozhodli pro řeznické řemeslo na poslední chvíli, protože mě znají z internetu.

Jako učitel nejspíš umíte zaujmout.

Snažím se o kamarádský přístup, i když mě samozřejmě kluci musejí poslouchat. Nechci, aby to bylo podobné jako za mého mládí. Tehdy od mistrů někdy lítaly i pohlavky.

Pokud vím, dokonce jste se dostal do národního finále učitelské soutěže Global Teacher Prize.

Jenže nakonec jsme tam byli jen dva pedagogové z učilišť, takže nás neměli s kým srovnávat. Neměli pro nás kategorii a museli nás z finále vyřadit. Ale nezapomněli na nás a dostali jsme s kolegou kuchařem speciální ocenění při slavnostním vyhlášení v Praze ve Valdštejnské zahradě. Kolega pro něj dokonce zajišťoval raut a my jsme tam prezentovali naše učňovské výrobky.

Učíte už dvacet let, to jste začínal dost brzy. Co vás k tomu přivedlo?

Tenkrát si mě ve škole občas pletli s učněm. (směje se) Bylo mi teprve jedenadvacet let. K učení mě přivedla taky obrovská náhoda.

Vyrůstal jsem na vesnici. Odjakživa jsme doma chovali prase, králíky, už ve třinácti letech jsem uměl zabít a vykuchat slepici. Můj děda byl veterinářem. Měl na starosti kontroly ve velkém masokombinátu v Ústí a znal se i s mistry, kteří tam chodili s učni na praxi. K řemeslu mě postupně nasměroval právě on.

Po vyučení ve zdejší škole jsem pracoval asi tři roky, poznal jsem i velký provoz včetně nočních směn. A najednou mi ze školy zavolali, že onemocněl jeden z mistrů, jestli bych za něj nechtěl zaskočit. On už se nevrátil a já jsem zůstal. Doplnil jsem si maturitu a vystudoval dálkově pedagogiku. Byly doby, kdy jsme tu byli i tři mistři, teď jsem tu ale už nějakou dobu sám.

Když jsem si procházela vaše videa, všimla jsem si, že největší sledovanost mají ta o výrobě známých „pamětnických“ lahůdek, jako jsou salámy Gothaj a Vysočina nebo lančmít. Je mezi nimi nějaký hit?

Bůček! Ten má přes tři sta tisíc zhlédnutí. Přitom je to obyčejný pečený bůček prošpikovaný česnekem a kořeněný paprikou, který se jí studený. Velký úspěch má i bourání vepřové půlky, které jsem točil ještě na telefon. Už má taky přes tři sta tisíc zhlédnutí. Takový návod totiž nikde jinde nenajdete.

Máte přehled, kdo se o vaše videa zajímá?

Mám, největší skupinu tvoří chlapi od 24 do 44 let. A potom 65 plus. Nejmladších mezi nimi moc není. Ale těžko říct, protože kanál může odebírat třeba táta a syn ho může sledovat taky.

Odkud nejčastěji jsou?

Zhruba sedmdesát procent jich pochází z Čech a do třiceti procent ze Slovenska. Kromě toho se ale objevují i fanoušci z dalších zemí, jako je Německo nebo Spojené státy. Ozval se mi dokonce náš velvyslanec v Norsku pan Jaroslav Knot. Jeho rodina měla řeznictví. Navštívil nás a udělal žákům přednášku o Norsku. Dokonce mě pozval na pár dní do Norska a obcházeli jsme spolu řeznictví. Na to moc rád vzpomínám.

Sledujete pravidelně, jaký je o vaše videa zájem?

Přehled mám dobrý. Ke každému novému videu udělám premiéru. Ve středu v půl sedmé večer a v neděli v šest. Už hodinu předtím jsem však připojený a chatuji si s lidmi, kteří tam čekají na video a přicházejí si popovídat. U premiéry se pravidelně sejde asi pět set lidí, ale během večera tam naskáče kolem dvaceti tisíc zhlédnutí.

To už vás musejí lidi asi i poznávat na veřejnosti, ne?

Je to tak. Poprvé jsem z toho měl šok. Občas chodím do nedaleké samoobslužné restaurace. Během pandemie, to se ještě nosily roušky, se tam ke mně ve frontě najednou přitočil nějaký pán a povídá: Já vás znám! A chtěl se se mnou vyfotit. Byl docela hlasitý a způsobil rozruch. Všichni se otáčeli, zvědaví, kdo to přišel. Mě to tehdy hrozně zaskočilo. Byl jsem úplně rudý a na jídlo mě přešla chuť. (směje se)

Ale je to milé, že se ke mně lidi hlásí. O víkendech dělám kurzy, jeden na bourání vepřové půlky a druhý na výrobu klobás. Je o ně pořád zájem a většinou na ně chodí právě moji fanoušci. Je tam vždycky pohoda, popovídáme si, ochutnají i jiné výrobky…

Hlásí se ke mně také různí podnikatelé a chtějí pomoct naší škole. Například jeden pán z Liberce, který chtěl zůstat v anonymitě, nám koupil chybějící pracovní desku na stůl, která stojí šestnáct tisíc korun. Od dalších dárců jsme dostali třeba mlýnek nebo řeznický kutr na mělnění a mísení.

Zmínil jste, že velký úspěch mělo video s bouráním vepřové půlky. Čím to je, že se tolik lidí zajímá právě o bourání masa? Může to souviset s tím, že na vesnicích během posledních třiceti let ubylo tradičních zabijaček?

Určitě. Na venkově už lidi nechovají prasata v takovém počtu jako dřív, ale o zabijačku přesto stojí. Takže si prase koupí a pozvou řezníka nebo si pořídí aspoň půlku a výrobky si dělají sami.

Lidí, kteří se začali zajímat o domácí výrobu, ale určitě přibylo taky díky pandemii a lockdownům. To jsem viděl sám, prakticky v přímém přenosu. A berou to vážně, začali si shánět mlýnky a kutry…

Myslíte, že je za tím i snaha vyhnout se levným náhražkám v kupovaných výrobcích?

Nepochybně. Zdá se, že zákazníkům už to pomalinku dochází a začínají se zajímat o větší kvalitu, ale je to těžké. Dokud se budou lidi ohlížet hlavně na nízkou cenu, budou se jim obchody snažit takové zboží nabízet. Vždycky se pak najde výrobce, který jim levné párky, klobásy a salámy za požadovanou cenu udělá.

To ale dost snižuje úroveň řemesla, ne?

Na kvalitu se proto snažím dávat důraz pořád. Klukům říkám, ať i v budoucnu dělají vždycky všechno tak, aby to mohli dát vlastním dětem. Doufám, že si to budou pamatovat a budou si držet profesní laťku vysoko, přestože se samozřejmě můžou ocitnout i ve výrobě, která půjde spíš po té ceně.

I proto ve škole čerpám taky ze starých československých norem, ve kterých ještě nejsou glutamáty, sója a jiné náhražky. Dělali jsme podle nich třeba špekáčky nebo vinnou klobásu. Ale receptury hledám i v jiné literatuře a zhruba polovina je naše vlastní.

Ochutnali jsme sekanou a klobásy. Musí o ně být zájem, že?

Lidi se mě ptají pořád, kde si můžou naše učňovské výrobky koupit. Jenže my je prodávat nesmíme, protože na to bychom museli mít speciálně zkolaudovanou provozovnu.

Tak to je škoda. Měli byste reklamu i příjem.

Doufám, že se to brzy změní! Chystáme se totiž na dvoře školy postavit velkou budovu pro řeznickou a cukrářskou výrobu a její součástí budou i prodejny. Kraj už ji schválil a zrovna běží výběrové řízení na projektanta.

Mám radost, že k tomu snad přispěl i můj kanál Mistr Málek, protože pod každým videem mám desítky dotazů od lidí, kteří mají o naše výrobky zájem. A někteří by kvůli tomu byli ochotní jet třeba i dvě stě kilometrů!