Měření času aneb Od hřebíku ve svíčce po nejsložitější náramkové strojky za miliony

Důmyslné hodinové strojky tu však s námi stále jsou, ostatně díky precizní výrobě přetrvají věky, stačí jim jen trocha péče a dobré prostředí. Pořizujeme si je spíš jako krásný doplněk interiéru nebo sběratelský artefakt.

Jako první vznikly hodiny sluneční, používané v Egyptě 2000 let před naším letopočtem. K určování času se využívalo přírodních jevů, které se pravidelně opakovaly, přičemž základem bylo střídání dne a noci.

Postupně se objevily hodiny přesýpací, kyvadlové a posléze i první přenosné mechanické hodinky, jejichž zrod je připisován zámečníkovi Peteru Henleinovi z Norimberka. Poháněla je ocelová pružina a podle jejich tvaru se jim říká Norimberské vejce. Ve skutečnosti vznikly zřejmě až po jeho smrti v roce 1542.

Sériové výroby kapesních hodinek se ujal v roce 1587 v Ženevě francouzský hodinář Charles Cusin. Dlouho byla na ciferníku jen jedna, hodinová ručička, v roce 1680 k ní přibyla minutová. Postupně ve společnosti sílil tlak po čím dál přesnějším měření času a hodinové mechanismy se stále vylepšovaly. K nástěnným a kapesním hodinám se po roce 1847 přidaly natahovací budíky s nastavitelným časem pro zazvonění ze švýcarských a německých dílen.

„Když ještě budíky neexistovaly, lidé používali hřebíky zapíchnuté do svíčky. Věděli, jak přesně vypočítat dobu hoření, a umístit tak hřebík do správné polohy. Když svíčka prohořela, hřebík spadl, udělal hluk a spáče probudil. Tento hřebíkový budík se využíval minimálně od počátku 18. století, ale svíčky k odměřování času jsou známy již ve starověkém Římě.

Jednotlivé hodiny byly naznačeny na svíčce nebo kovové destičce za ní. To už se dozvídám od Jana Štěpánka, který spolu s Patrikem Pařízkem již pátým rokem provozuje Clock Gallery v Mozarteu.

Ve stylovém domě postaveném podle projektu architekta Jana Kotěry v roce 1913 pro nakladatele hudebnin Mojmíra Urbánka v pražské Jungmannově ulici našli pro své hodinářství ideální prostory. Zaměřují se na starožitné a vintage hodiny a umějí o nich nejen barvitě vyprávět, ale také je vracet do života.

„Role máme přesně rozdělené,“ říká Patrik Pařízek, berounský rodák, který už jako malý kluk rozebíral budíky a hodinky. Díky tomu objevil, jaký má každá součástka v chodu stroje význam. K tomu později přidal zájem o historii a vývoj schránek, v nichž byly hodinové strojky ukryty.

„Dlouho bylo zvykem mít hodiny ve zdobných dřevěných schránkách, pověšené na zdi ve výši očí. Jenže to se časem omrzelo, a tak následovala éra, kdy se prodávaly hlavně hodiny stojací, určené na komodu nebo na krbovou římsu,“ vysvětluje Pařízek.

K nejstarším hodinám, které si můžete v Clock Gallery prohlédnout, patří francouzské Comtois. „Jsou to venkovské hodiny, umístěné ve velké skříni na zemi. Každou celou hodinu v nich odbíjí gong a po pěti minutách znovu. Bylo to proto, aby lidé, kteří při práci na poli mohli první odbíjení přeslechnout, je napodruhé zaregistrovali,“ vysvětluje Jan Štěpánek.

Jako vystudovaný historik umění se zabývá především kulturní historií české šlechty a toto téma se skvěle promítá do příběhů hodin, které byly na zámcích nepostradatelné.

„Šlechtic se o hodiny nestaral. Na to měl školeného komorníka, který doporučoval jejich nákup a pak o ně také pečoval. Většinou se natahovaly jednou za týden a v tu chvíli se také seřizovaly. Přesnost byla před sto lety ovšem někde jinde. Čas se určoval podle kostelních zvonů, později podle rádia s tolerancí plus minus 10 minut za týden. Když chce dnes někdo opravit historické kapesní hodinky z 19. století a přijde se stížností, že se mu zpožďují za týden o pět minut, tak mu řekneme, že je to v pořádku!“

Podle prvorepublikových reklam se zdá, že hodinářských živností byla spousta. „To ale neznamená, že by hodináři vytvářeli vlastní hodinové mechanismy. Oni především prodávali a opravovali hodinové strojky vyrobené většinou ve Švýcarsku. Zkoušet vlastní výrobu by byla příliš nákladná záležitost. Ideální pro ně bylo, když se mohli stát obchodním zástupcem nějaké zavedené značky,“ říká Patrik Pařízek a přináší dobové časopisy na ukázku.

Ve 30. letech minulého století vycházel měsíčník pro hodináře Tik-Tak, vydávaný stejnojmennou brněnskou firmou, která byla největším výrobcem jednoduchých kuchyňských hodin.

Ve 40. letech vydávala Jednota společenstev hodinářů v Čechách a na Moravskoslezsku časopis Orloj. Hodináři v něm mohli inzerovat, nabízet své služby, hledat pracovní síly, dozvídali se o novinkách na trhu. Objevují se tam jména pražských hodinářů: Jan Přáda z Nekázanky, Ludvík Hainz, správce orloje ze Staroměstského náměstí, Linhart a Hirsch z Národní třídy, ale také Josef Tesař z Brna-Žabovřesk nebo Alojz H. Vlachynský z Bratislavy.

Často se živnost dědila z otce na syna jako v případě pražského měšťana Josefa Sichrovského, jehož jméno jsme našli na ciferníku krásných vyřezávaných kyvadlových hodin z 19. století. V jeho práci pokračoval syn Václav.

Zajímavý příběh mají náramkové hodinky. První hodinky pro dámy byly vytvořeny v roce 1810 firmou Breguet a nosila je královna Neapole Carolina Muratová. Měly formu kapesních hodinek, ale daly se připevnit k náramku.

Pánské se zrodily až v roce 1904 pro brazilského letce Alberta Santose Dumonta, který vyslovil přání, aby mohl při létání používat obě ruce a zároveň kontrolovat čas. A tak francouzský klenotník a hodinář Louis Cartier navrhl ploché náramkové hodinky s čtvercovým ciferníkem, tzv. Santosky. Vojáci si za první světové války upravovali své kapesní hodinky tak, že si je připevňovali koženými řemínky na ruku, což bylo mnohem praktičtější. Firmy na to pak reagovaly a nastala masová výroba náramkových hodinek.

V Československu začala výroba domácích náramkových hodinek v roce 1954 v Novém Městě nad Metují, kdy se objevil jejich první prototyp a byl darován tehdejšímu prezidentovi Antonínu Zápotockému. Byly pojmenovány Spartak a během 50. let se jich vyrobilo kolem tří tisíc kusů, které testovali lidé různých profesí, od dělníků, přes vojáky až po vládní činitele.

Na základě těchto zkušeností se pak v roce 1958 zrodily první hodinky značky Prim, vytvořené pouze z našich součástek. Byli jsme tak jednou z mála zemí světa, která měla vlastní sériovou výrobu náramkových hodinek. Primky dnes nabízejí dvě firmy, které vedou po léta soudní spory o vlastnictví značky - manufaktura ELTON hodinářská a MPM-Quality.

Patrik Pařízek a Jan Štěpánek mají ve své prodejně nejenom cenné historické kousky, ale třeba i matiční hodiny, s nimiž jsme se setkávali ve školách, na nádražích či v továrnách. Vyráběla je firma Elektročas, později přejmenovaná na Pragotron, která existuje dodnes, jen její výrobky už jsou dnes založené na vyspělé elektronice.

„Matiční hodiny byly v každé ředitelně školy a rozváděly čas pomocí elektrických signálů do dalších menších hodin umístěných po budově. Každou minutu se v nich ozvalo typické cvaknutí. Díky nim bylo zajištěné také pravidelné zvonění,“ říká Jan Štěpánek, který se svým kolegou hodiny nejen prodává, ale také sbírá. Je to krásná posedlost na celý život.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Hodinářství Clock Gallery