Matěj Strnad: Je mu sedmnáct a už zachraňuje životy

Český ani Slavkovský les sice nejsou kdovíjak vysoká a nebezpečná pohoří, přesto se tam turisté dostanou do potíží docela snadno a často. Sedmnáctiletý Matěj Strnad ze Sekerských Chalup, malé vsi poblíž Mariánských Lázní, tam v zimě obvykle vytahuje z maléru lyžaře, kteří spadnou tak nešťastně, že si zlomí nějakou kost, zraní si koleno nebo si způsobí otřes mozku. „Hlavně tady kolem Havranu je to v zimě docela ostrý. Navíc je to odlehlá pohraniční oblast a pro většinu běžné techniky včetně aut hůř přístupná,“ zdůrazňuje.

Zasahoval ale už i ve velmi kritických situacích nejen kolem lyžařů. Při jednom outdoorovém závodu poblíž Sokolova vedla trať přes jezero Medard. „Začalo foukat, běžce se psy na plavidlech zalila voda, začali panikařit a topili se,“ vzpomíná na náročnou službu, za niž byl později oceněn zlatou Záchranářskou hvězdou cti. Ten den pomohl s kolegou zachránit celkem osmnáct lidí před utonutím.

Zapojil se také do péče o pacienty během pandemie koronaviru, kdy byly všechny okolní nemocnice přeplněné lidmi s těžkým průběhem covidu. Ostatní nemocní se středně těžkou infekcí se museli léčit doma, třebaže taky potřebovali kyslík.

„Zajišťovali jsme s naší záchrannou službou šestatřicet covidových pacientů od Mariánských Lázní až k Aši a na druhou stranu až ke Stříbru u Plzně. Dostávali specifickou terapii kyslíkem. Byli napojeni na monitorech a denně jsme konzultovali s lékaři jejich stav. Dvakrát denně k nim vyjížděla naše sanitka, zkontrolovat je a případně odebrat vzorky, které bylo potřeba poslat do laboratoře,“ popisuje.

Jednu z největších akcí se záchranáři podnikl Matěj loni po vypuknutí války na Ukrajině: „Jeli jsme tam pro handicapované a pro nemocné civilisty. Potom jsme jim pomáhali s ubytováním a hospitalizací po celé Evropské unii.“ Není divu, že mladíka nedávno za jeho aktivity ocenila taky česká pobočka UNICEF v anketě Dítě Česka. Přihlásil ho do ní ředitel Střední zdravotnické školy v Chebu, kde Matěj studuje obor praktická sestra.

Ke zdravotnické profesi a k dobrovolným záchranářům přivedl Matěje Strnada dětský hasičský kroužek v Drmouli, kam chodil už od pěti let. V okolí operovala Záchranná služba Royal Rangers z Mariánských Lázní. Malý hasič je nejdřív jen roky zpovzdálí obdivně okukoval, až se coby třináctiletý puberťák odhodlal zeptat se jich, jestli nemají taky oddíl pro děti. „Ukázalo se, že několik z nich vede 15. přední hlídku Royal Rangers v Mariánských Lázních, a tak jsem k nim začal chodit,“ vzpomíná na bližší seznámení s křesťanskou organizací, která se věnuje dětem a dospívajícím podobně jako skauti.

Royal Rangers vznikli v USA v roce 1960. K nám přišli krátce po sametové revoluci a dnes mají takzvané hlídky zhruba ve čtyřech desítkách měst. Organizace je rozšířená prakticky po celém světě, nicméně její dobrovolnická záchranná služba je česká specialita.

„Přesněji řečeno, mariánskolázeňská specialita. Založil ji náš velitel Tomáš Rusňák v roce 2006,“ vysvětluje Matěj.

Před patnácti lety se Záchranná služba Royal Rangers stala součástí integrovaného záchranného systému a už dvanáct let zajišťuje nepřetržitou službu. Kvůli tomu založila a vybudovala také Horskou službu Mountain Rangers, která se soustředí na pomoc návštěvníkům Slavkovského a Českého lesa.

V odlehlých oblastech, kam se běžné auto dostane jen s obtížemi, provozuje několik výjezdových stanovišť, kde slouží dvoučlenné týmy. Záchranáři mají k dispozici terénní sněžné čtyřkolky, techniku pro převoz ležícího pacienta a také přenosný defibrilátor a kyslík. Potřeba jsou tam hlavně v zimě, kdy se do řídce obydlené oblasti protkané sítí běžkařských tratí sjíždí spousta lyžařů.

Na horách, kde Matěj slouží, je zapotřebí záchranářů i tehdy, když je zima spíš mírnější, jako tomu bylo zatím letos. „Kdepak, mírnější zima tady na Havranu neznamená automaticky mírnější sezonu pro záchranáře. Tohle je přímo ideální počasí, aby se tu lidi zranili,“ dodává Matěj, přestože on sám měl letos zatím štěstí spíš na klidnější služby.

Jaká další zranění nejčastěji ošetřuje? Na sjezdovce jsou u lyžařů běžná i různá poranění kloubů, hlavně kolen. Snowboardisté zase padají dopředu na ruce, z čehož mívají komplikované zlomeniny zápěstí s posunem. Běžkaři si kromě toho lámou prsty na rukách, ale taky potřebují i takzvané technické zásahy. „Spousta z nich zkrátka chce pomoct vyprostit zapadlé auto,“ vysvětluje.

Pravda je, že do přírody se nevydávají pokaždé právě nejzkušenější sportovci. Někdy nejsou ani nejpozornější. Některé případy zdejších dobrovolných záchranářů proto znějí až groteskně. Museli například řešit situaci, kdy řidič nevědomky zaparkoval nad ještě doutnajícím ohništěm, a aniž by cokoli tušil, vyrazil si na běžky. Hrozící požár prozradil až dým, který se časem začal vinout kolem opuštěného auta. „Naštěstí nic nehořelo, takže jsme jen vyházeli uhlíky a pro jistotu jsme místo ještě zasypali sněhem,“ dodává.

Všichni členové Záchranné služby Royal Rangers procházejí pravidelným výcvikem. Každý měsíc absolvují jedno tematické cvičení pro hlavní výjezdový tým, který tvoří deset až patnáct lidí. Dvakrát do roka se koná cvičení pro externí členy, což představuje zhruba pětadvacet lidí. „Jezdí k nám na výcvik i lidi z Olomoucka nebo až od slovenských hranic,“ zmiňuje Matěj, který je nejen nejmladším členem týmu, ale také jediným, který směl záchranářské kurzy absolvovat dřív než v osmnácti letech.

„Musel jsem splnit řadu podmínek, nejdřív si mě otestovali. Zjišťovali, jestli jsem už dostatečně zralý a zodpovědný,“ vysvětluje. Po prvních kurzech měl jasno. Na konci deváté třídy si bez váhání zvolil střední zdravotnickou školu.

Jako dobrovolný záchranář u Royal Rangers absolvoval už desítky školení a specializačních kurzů včetně potápění nejen v Česku, ale i v Dolomitech nebo ve Švýcarsku a v Chorvatsku. Nebýt pandemie koronaviru, která nadlouho zkomplikovala cestování i pořádání pobytových akcí, zřejmě už by měl za sebou kurzů mnohem víc, zejména těch zahraničních.

O to víc se teď těší, až o letních prázdninách znovu vyrazí do Dolomit, kde byl zatím asi pětkrát. „Když chce člověk cvičit horskou záchranu, nejlepší je prostě vyrazit do hor, a nedělat to tady doma na kopečku. Dolomity jsou pro mě srdeční záležitost,“ usmívá se.

Některé zahraniční kurzy zaberou sotva prodloužený víkend, jiné trvají týden i déle. Letos v létě sice záchranáře čeká hodně práce v Česku, kde budou zajišťovat spoustu akcí, ale možná se jim do programu vejde i kurz v Chorvatsku. Na konci léta také jezdívají na dva či tři týdny se záchrankou do Francie, a to už je prý i tak trochu dovolená. „Přes den cvičíme, ale večer máme volno, a protože jsme tam déle, dá se už něco zažít,“ těší se Matěj a dodává, že nejvíc přece jen trénují doma, protože potřebují dobře znát místní terén kolem svých výjezdových stanovišť.

Pokud jde o počet absolvovaných kurzů, Matěj je nedovede přesně vyčíslit. Některé z nich mají totiž i několik specializací. Například v případě lezeckého kurzu zatím zvládá klasické výškové práce, ale zaměřil se taky na speleologii, a je tedy schopen spustit se za zraněnými do jeskyně, zajistit je a vytáhnout ven. Záchranné akce na vodě trénoval i v Chorvatsku, takže dostal i základy pro pohyb na moři.

„Ale například pro bezpečný pohyb po horách si musím doplnit lavinový kurz,“ vrátí se ještě k zimní sezoně. Ačkoliv je Matěj podle všeho zřejmě dost sportovně nadaný, s výjimkou lyžování se ke všem zmíněným aktivitám dostal až díky záchranářům. „Lyžoval jsem odmalička, i když rodiče to neuměli. Učil mě tátův kamarád, bral mě na sjezdovku, uvázal si mě na provaz a jel za mnou. Asi od šesti let jsem už lyžoval docela hezky,“ vzpomíná. Do oddílu však nechodil a závodně se lyžování nevěnoval. „Kdepak, tady u nás na to nejsou moc dobré podmínky,“ dodává.

Přestože jako záchranář většinou slouží u běžkařských tratí, zatím dává ve volném čase pořád přednost spíš sjezdovým lyžím.

Dosud nejkomplikovanější zranění však neošetřoval v horách na sněhu, ale doma v létě, kdy společně se záchranáři zajišťovali dětskou sportovní akci. „Byla to mnohoúhlá zlomenina pravé ruky u šestiletého chlapce. Spadl z hrazdy a zůstal pod ní ležet s rukou zkroucenou pod sebou,“ zmiňuje mladík, který by po maturitě ještě rád pokračoval na vysoké škole. Vybral si bakalářské studium zdravotnického záchranářství. Na otázku, jestli ho neláká stát se lékařem, zdrženlivě usoudí, že si není jistý, jestli na to bude mít dost dobré studijní výsledky. „Pokud jde o praxi, věřím si víc,“ usměje se.