Martin Hašek: Pradědeček prožité hrůzy zapíjel, v hospodě zapomněl i malého syna

Dvakrát. Teď se ho chystám přečíst potřetí, když slavíme to sté výročí od jeho prvního vydání.

Pořádně. Pro něj totiž bylo vydání románu opravdu strašně důležité. Byla to konečně velká věc – do té doby mu vycházely jenom povídky, kterých napsal asi 1500.

Pak se je ale rozhodl uspořádat do jednoho díla. Sešel se s kamarádem Frantou Sauerem na Žižkově, sehnali nějaké peníze a začali vydávat Švejka sešitově. Na začátku to dělali tak trochu divoce – vždycky něco přinesli do oblíbených hospod a tam to pak hospodští prodávali místním štamgastům. Za utržené peníze vydali další sešity. No a to, co se neprodalo, nechali hospodským, kteří pak do toho papíru balili syrečky.

Donesou pradědovi na hrob pivo. To je taková místní tradice – Jaroslavu Haškovi se nosí na hrob alkohol. Lidi totiž z něho rádi dělají největšího alkoholika všech dob, byť takový vůbec nebyl. Ano, měl kladný vztah k alkoholu, ale kdyby jenom pil, tak by nic moc nenapsal. A on toho napsal obrovské množství! Takže mu lidé nosí na hřbitov pivo, flašky rumu, víno... Dlouho to tam ale nikdy nevydrží. Máme tady v Lipnici takovou partu místních legend, kteří si Haškův hrob dobře hlídají, pravidelně ho navštěvují a od přebytečného alkoholu „čistí“. (směje se)

Já mám strašně rád pasáže, ve kterých vystupuje jednoroční dobrovolník Marek. Je to skvělý vypravěč, jeho výroky mě vždycky baví. Ostatně právě o jednoročním dobrovolníkovi Markovi se říká, že byl alter ego mého pradědy. Mám taky rád některé scény z filmu, ve kterém hrál nezapomenutelný Rudolf Hrušínský.

No, když jsem byl malý, tak mě Švejk vůbec nebavil. Táta mi ho samozřejmě pořád strkal a nabádal mě, abych si ho pročetl, ale já jsem vždycky skončil u dvacáté nebo třicáté stránky a znuděně knížku zaklapl. Tátovi jsem tvrdil, že to rozhodně čtu, ale ve skutečnosti jsem louskal verneovky a mayovky. Ke Švejkovi jsem si našel cestu až někdy v sedmnácti letech, kdy jsem ho musel přečíst nejenom z povinnosti vůči rodině, ale i kvůli maturitě. O pradědovi totiž byla jedna celá maturitní otázka. No a hodilo se mi to, protože jsem si ho při maturitě skutečně vytáhl…

Ano. Byla to maturitní otázka číslo dvacet jedna a já jsem si ji vytáhl. V první chvíli jsem si myslel, že je to vtip a že mi to tam profesor schválně nastražil. Ale nenastražil. Opravdu jsem před komisí mluvil o tom, jak se děda dostal do Lipnice, jaké to tam teď je, co všechno máme v knihovně – hlavně jestli jsme podědili i nějaké originální spisy. To je zajímalo asi nejvíc.

Ne, dostal jsem dvojku. Když se to sečetlo se slohovou prací, ve které jsem nasekal spoustu chyb, tak to na jedničku nebylo.

Ani ne… V mládí jsem sice napsal několik kratších povídek, spoustu milostných dopisů a dneska píšu i hudební texty, ale že bych byl nějaký génius, to se říct nedá. U nás doma se říká: „Jeden génius v rodině stačí.“

Ne, na to jsem si nikdy netroufl. Ale možná jednou někdo vydá ty moje milostný dopisy. Napsal jsem jich opravdu hodně a všechny byly pořádně dlouhý. Vždycky, když jsem se zamiloval, jsem si sednul a sesmolil i dvacet stran najedou. Na slečny to totiž výborně fungovalo.

Tulácký touhy jsem nepodědil. Sice mě někdy přepadne nutkání uniknout na půl roku někam hodně daleko, protože si připadám malinko omezený v rodinných a pracovních svazcích, ale nikdy jsem to neudělal. Že bych se zdejchnul někam s kamarády, to ne. Cestuju ale rád, byl jsem třeba na Kamčatce. Rád poznávám cizí kraje a rád zjišťuju, že všude jsou dobrý lidi.

Ano, byl to bohém. U nás v rodině se traduje historka, že když dostal peníze na kočárek, tak je propil a týden se neukázal doma. To já ale nemám. Manželka sice říká, že rodinný typ moc nejsem, neboť trávím spoustu času v hospodě, ale jako praděda to taky nedělám. Svoji rodinu miluju a jsem s nimi pohromadě hrozně rád.

To je pravda. Byl s kamarády na tahu a zapíjel jeho narození. Pak z hospody odešel a synka tam nechal. Když pro něj běžel zpátky, kluk už tam nebyl. Hostinská už ho odnesla prababičce Jarmile domů.

(Jaroslav Hašek si z Ruska přivezl druhou manželku Alexandru Lvovou, zvanou Šura. Tu si v roce 1920 vzal, přestože s původní ženou nebyl rozvedený. Za bigamii ale souzen nebyl, protože české úřady neuznávaly ruské dokumenty.)

No, u nás bylo toto téma docela dlouho tabu. O věcech okolo Šury jsem se dozvídal až v pozdějším věku, a to postupně. Prababička určitě nadšená nebyla, i když věděla, že je to s pradědečkem složitý a život s ním nebude lehký.

Ona paradoxně víc žárlila Šura. Když pradědu potkala, tak to bylo v úplně jiných podmínkách. Poznali se v době, kdy měl za sebou válečné hrůzy, přežil tyfovou epidemii a další drsné události v rakousko-uherské armádě i v Rusku. Potkal Šuru, nechtěl být sám, hledal spřízněnou duši. A tak se vzali.

Pak se s ní ale vrátil do Prahy a všechno bylo jinak. Praděda se znovu začal věnovat bohémě a kamarádům, takže ho věčně hledala po hospodách a tahala ho odtamtud. Vadilo jí taky, že se chce občas vídat s Jarmilou a se synem. Nechtěla, aby jim praděda dával peníze, když jich měli sami málo. Bála se taky, že jí ho Jarmila znovu odvede, protože to byla na rozdíl od Šury intelektuálka, která si Haška vážila. Šura ho brala spíš jako někoho, s kým může přežít. Byla sirotek, totálně odkázaná na něj.

Znovu se vdala za nějakého doktora z Ústí nad Labem. S tím měla i dítě. On ale potom emigroval do Německa a ona zůstala sama v Ústí. Tam zemřela a má tam hrob.

Je to tak. Ve Švejkovi je to ostatně zaznamenáno – je tam vykreslená psychiatrická léčebna a komise soudních lékařů, kteří měli rozhodnout, jak je na tom Švejk duševně. To není náhoda. Praděda to prostředí skutečně znal, v psychiatrické léčebně sám nějakou dobu strávil. Údajně se tam dostal poté, co se pokusil skokem z mostu o sebevraždu.

S depresemi pak bojoval tak, že je utápěl v alkoholu a přetvářel do humoru a satiry. Po každé pitce měl ale hrozný kocoviny, druhý den prý vůbec nefungoval. Seděl zkroušený v rohu a trpěl. Praděda byl veselá kopa jen navenek. Byl dobrej parťák do hospody, ale uvnitř měl smutnou duši poznamenanou hrůzami, které zažil.

Bylo. Jakmile dostal nějaké peníze, začal hostit všechny vandráky v okolí. Dělal to v Praze i tady v Lipnici. Třeba zedníci, kteří mu tady měli opravit barák, s ním věčně seděli v hospodě u piva a kořalky. Kupoval jim i obědy. Takže ten barák nikdy neopravili. Někdy rozdal i to, co sám neměl. Výsledkem bylo, že když umřel, zůstaly po něm jen samé dluhy.

Tak to vůbec netuším. Ale měl by to být spíš nějaký citlivý a vnímavý člověk než úplný buřič a extrovert, jak si ho každý představuje.

Já bych byl za jakékoliv nové zpracování rád. Zjistil jsem totiž, že dnešní mládež Švejka vůbec nezná. A nejde jenom o knihu, oni často neviděli ani film. Modernější zpracování by to mohlo změnit.

Pokud jde o obsazení, tak legendárního Rudolfa Hrušínského už asi nikdo nepřekoná. Ale to nevadí. Švejka by klidně mohl hrát Pavel Liška, protože je to dobrý komik. I když po fyzické stránce by ta role víc seděla Matějovi Ruppertovi, protože toho lze daleko rychleji vykrmit, stačilo by mu pár bůčků měsíčně. (směje se)

To sice nebyl, ale my jsme dost ovlivnění tím, jak ho ztvárnil Josef Lada. A ten mu břicho namaloval. Je ale pravda, že když chtějí v zahraničí vydat Švejka, tak často nepoužijí Ladovy ilustrace, protože autorská práva jsou pro ně moc drahá, ale doplní je vlastními obrázky. A třeba Ukrajinci nám jednou ukazovali knihu, ve které Švejk vypadal jako hubenej kozák s dlouhou šavlí. Fešák to byl! (směje se)

Podle mě je to tím, že ženský nikdy nechodily na vojnu. Nemůžou proto pochopit ten specifický vojenský humor. Většinou ani nemají rády válku, takže na ně neudělají dojem vtipy jednoročního dobrovolníka Marka, který říká: „Lidskými a koňskými hnáty zúrodníme lán.“ Pro něžnou ženskou duši to zkrátka není. Třeba moje sestra sice Švejka přečetla, ale opravdu jenom z povinnosti. A moje máma, ta ho nečetla vůbec.

No, já jsem dlouho nevěděl, co se životem. Studoval jsem sice elektrotechniku, ale tam jsem šel vlastně jenom proto, že tam mířil i jeden můj kamarád, Zdenda. Říkal jsem si, že tam aspoň budu někoho znát. Pak jsem dělal i ČVUT, ale moc mě to nebavilo. Chtěl jsem spíš dělat muziku.

Ovšem ne komerčně, to mě taky nelákalo. Takže když se rodině naskytla možnost koupit tuhle hospodu v Lipnici, bylo jasno. Řekli jsme si doma, že se z toho pokusíme udělat literární a gastronomické centrum, kam budou jezdit nejenom Češi, ale i lidi ze zahraničí. Současně se postaráme o rodinný odkaz.

Ale jo, jezdí. Ale jsou to spíš jednotlivci. Přijedou se podívat na hrob, dají si pivo v restauraci, vezmu je do muzea, udělám jim osobní prohlídku hradu.

Věnuju. Nahráli jsme s kamarády jedno album, a když to jde, jezdíme i na nějaké koncerty.

To nevím. Navíc já si nemyslím, že bych měl nějaký extra geny. K hudbě jsem se dostal tak, že nám táta doma hrával na kytaru. Vždycky u nás nějaká visela na zdi. Pouštěli jsme si taky gramofon – měli jsme z černého trhu desky od Beatles, Czesława Niemena nebo i rockové kapely z Maďarska Locomotiv GT.

Já sám jsem zkusil poprvé hrát na kytaru v devíti letech, postupně jsem přidal i další nástroje. První koncert, který jsem odehrál, byl v pražské Restauraci Na Slamníku. Jeden bubeník se už v jedenáct opil tak, že odpadl, takže tam najednou neměli nikoho, kdo by hrál na bicí. Tak jsem tam vběhnul a odehrál svoje první veřejné blues. Bylo mi patnáct.

Ani ne. Je fakt, že spousta mých kamarádů se sice hudbou živí, třeba bubeník Miloš Dvořáček. Spousta lidí mi taky říká, že bych se tím živit mohl. Ale já se radši držím hospody a hudbu mám spíš jako koníčka.

I teď. Na nás ta pandemie zas tak moc nedolehla, protože naše hospoda vždycky fungovala hlavně sezonně, během letních prázdnin a pak o víkendech.

Skvěle. Jako jeden z mála lidí v republice si můžu dát beztrestně v hospodě čepovaný pivo a ještě ke všemu bez roušky. (směje se)

Určitě by si z toho udělal srandu. Asi by použil podobnou větu, jakou se Švejk loučil se sapérem Vodičkou: „Až bude po vojně, najdeš mě každej večer od šesti večer u Kalicha.“ Teď by možná řekl: „Po pandemii mě najdeš v šest večer u Kalicha.“

Je to asi nesmrtelností těch jeho postav. Charaktery, jaké v románu popisuje, najdeme mezi lidmi i dnes. Všechny ty šplhouny, bonzáky i pohodáře. To se nemění.