Lékař mu zakázal stresové povolání. Začal s ještě stresovějším, které ale miluje

Pedro, můžete se se mnou ve zkratce podělit o moment, kdy nastal ve vašem životě a pracovní kariéře zvrat?

V jednu chvíli jsem přebral restauraci, udělal do ní nějaké větší investice a přišlo stresové období, abych restauraci udržel. Nakonec mi lékař řekl: „Musíte ubrat, můžete chodit do své restaurace, ale smíte pracovat jen standardní dobu. Jakmile vám skončí pracovní doba, musíte se od práce zcela odpojit. Jinak se sice restaurace udrží, ale vy už tu nebudete.“

Takže jste se musel vydat jiným směrem…

Spíš si najít nějaký ventil na upouštění stresu. Půda, kde spolu teď jsme, patřila mým rodičům, prarodičům, praprarodičům atd. Můj otec ji rozdělil mezi osm sourozenců a dal mi tento kousek, něco málo přes hektar. No, tak jsem tu začal chovat dobytek. V této vulkanické oblasti bývalo vážně hodně dobytka, je to kvalitní země plná živin.

Jak jste se tedy dostal od dobytka k pěstování vinné révy?

Přijel jsem sem se strojem, abych odsud odstranil kameny a balvany, kterými byl pozemek pokrytý.

Jako skoro každý jiný na ostrově…

Ano. No a když jsem ty kameny odstranil, tak jsem bez nějakého velkého přemýšlení vysadil nějakou tu vinnou révu. Nevěděl jsem moc, co dělám, a nijak extra to nepromýšlel. Bylo to nějakých 500 až 600 rostlin. A pak přišla doba prvních sklizní. První sezonu mi hrozny sežraly veverky, tu druhou pak kozy.

To nezní jako zrovna vysněný začátek nového podnikání.

Bylo to turbulentní. Oženil jsem se v devadesátkách se ženou z nedaleké vesnice. Její otec tam někdy v 80. a 90. letech vyráběl víno, ač měla jeho kvalita rok od roku velké výkyvy. Každopádně jsme se o révu začali více starat, po ostrově a těch okolních jsme objevovali dlouho zapomenuté odrůdy, přisazovali další a čekali jsme, k čemu dojdeme. A pak někdy v roce 2008 nebo 2009 přišla sezona, kdy se nám rostliny prohýbaly pod hrozny a já jsem upřímně moc netušil, co s tím vším dělat.

Kdy se vše obrátilo k lepšímu?

Chtělo to ještě pár let. Klíčové pro mě bylo ale setkání s vinařem Albertem Gonzálezem Plasenciou. Hodně mě oslovilo jeho nadšení pro enologii a Fuerteventuru obecně. Tak jsem ho zkontaktoval a řekl mu o své situaci. Byl jsem upřímný, sdělil jsem mu, že mám asi tisíc rostlin obsypaných révou, ale nevím si s tím tak úplně rady.

Jaká byla jeho reakce?

Zeptal se mě, zda chci vyrobit trochu vína pro přátele nebo rozjet vinařství a produkovat kvalitní víno. „Pokud chceš dělat dobré víno, jsem tvůj člověk. Pokud chceš ale vyrábět jen nějaké víno pro přátele, nejsem ten správný člověk.“

Stručné a jasné…

Odvětil jsem mu, že chci vyrábět kvalitní víno. To byl duben. Pak se sem přijel podívat. V červnu jsme měli vše domluvené a vymyšlené. Do tisícilitrového tanku v sezoně 2015-2016 tak směřovalo naše první červené víno. A od té chvíle jsme kontinuálně sázeli další révu. Hodně jsem se od tohoto muže naučil. Od samotné práce na vinicích až po produkci vína samotného. Teď už tu produkujeme víno zhruba osm let. Je to svět, který vás vtáhne a pohltí. I kdybych teď mohl, neodešel bych. Nicméně stále provozuji i onu restauraci, protože ač prodáme bez potíží vše, co vyprodukujeme, vinařství si na sebe zatím ještě nevydělá.

Fuerteventura působí přinejmenším navenek extrémně suše. Musíte mít značné náklady na zavlažování révy, že?

To je celkem dlouhý a složitý příběh. Naleju vám k němu aspoň naše oblíbené červené víno. Je hodně minerální s výrazným aromatem červených plodů a jemnou kouřovostí. Dominují v něm odrůdy Listán Prieto a Listán Negro, ale aroma významně doplňuje i Tintilla de Tenerife.

Nemůžu si pomoct, ale hodně mi připomíná mohutná jihoamerická vína. Na slepé degustaci by můj tip směřoval někam do Chile, možná Argentiny…

To by nebyl vůbec špatný tip. A jsem rád, že máte tento dojem, tam jsme trochu směřovali. A teď zpět k tomu pěstování vinné révy na ostrově. Říká vám něco gavia? To tu byl od nepaměti sadbový systém kanálků a nádrží, které pomáhaly udržovat srážky. Pršívalo tu totiž jednou nebo dvakrát ročně, ale když pršelo, tak šlo o přívalový déšť. Snažili jsme se tak o zachycení veškeré vody, aby měla rostlina dostatek vlhkosti pro zbytek sezony.

Mohu laickou otázku? Vinné révě přece nemůže vyhovovat být několik týdnů ve stojaté vodě. Nebo se pletu?

Na to existovalo snadné řešení. Když napršelo, tak jsme obratem nasázeli čočku, která velké množství vody milovala. A poté jsme přisadili třeba kukuřici, protože skvěle udržuje vlhkost v půdě. Tímto způsobem se nám dařilo udržovat vláhu, protože gavia je jako bazén. Pojme půl metru až metr vody a půda ji postupně absorbuje. Mezi námi, když byla gavia zcela naplněná, tak měla vinná réva dostatek vláhy klidně až na dva roky. Byl to úžasný systém! Jenže pak přestalo pršet…

Vliv globálního oteplování?

Jak to říci? V minulosti tu nebyla auta. Jen osli, velbloudi a kozy. Nebyla tu nejen auta, ale ani silnice. Jen cestičky. Neexistovalo tu žádné znečištění. Fuerteventura bývala kompletně zemědělský ostrov. Všichni tu pěstovali hodně kukuřice, ječmene, čočky a cizrny. Nebyl tu žádný turismus a zimy bývaly tuhé. Jenže teď? Není tu objektivně žádná zima, nahradilo ji takové delší jaro. Stejně tak už ale i méně prší. To logicky činí pěstování plodin a chov dobytka složitými aktivitami. Vlivy tam vnímám globální i lokální.

O jakém období se ohledně toho zemědělství zhruba bavíme?

No, to už bude zhruba tak 40 a více let. Byl to přibližně začátek 80. let minulého století, kdy sem na Fuerteventuru dorazil turismus a všichni jsme se tu do něj po hlavě vrhli. Někteří otevřeli hotely, jiní restaurace. Byla to změna o 180 stupňů. Avšak ne nutně jen k lepšímu. Se změnami podnebí pak přišly logicky i problémy s vodou. Srážek je málo a i pitnou vodu tu pro použití na vinohradech musíme filtrovat a zbavovat chloru. Stojí to nejen lidský čas, ale i mnoho peněz. Navíc je tu vodovodní systém předpotopní. Když ho opravíte na jedné straně, rozbije se na druhé. V tom je to peklo.

To nezní ani trochu optimisticky, máte pro to nějaké rozumné řešení?

Snažíme se. Vytvořili jsme malou asociaci a snažíme se tu lidi trochu nadchnout do pěstování vinné révy.

A to pomůže konkrétně jak?

Víte, teď, když tu lidé pěstují vinnou révu, tak jeden rok vytvoří pitelné víno a další rok můžou všechno vylít. A my máme zájem na tom, aby tu všichni pěstovali kvalitní vinnou révu, ze které se dá udělat skvělé víno. Když se to začne dařit, lidi budou mít větší zájem na tom, aby se otázka zavlažování vyřešila kvalitně pro všechny. Ale vše musí jít postupně. Nemůžeme jim teď říci, aby si osadili vinicemi celé své pozemky, protože na to tu teď nemáme dostatek vody. V tomto směru tak musíme postupovat hodně obezřetně. Stojím si ale za tím, že místní vulkanická krajina dává velmi, ale opravdu velmi dobré víno. I bílá vinná réva je tu překvapivá.

S vaším bílým vínem jste už získal i nějaké ocenění, že?

Ano, díky bohu! Na to, že to tu děláme vlastně jen několik let, jsem na výsledky hrdý. Naše bílé víno nese název Airam, je pojmenované po mém synovi, který se narodil v roce 2016, tedy ve stejný rok, kdy jsme jej vyprodukovali poprvé. Jde o suché víno z hroznů odrůd Malvázie, Diego a Listán Blanco. Má ovocité aroma, ale chuťově jde o přímočaré suché víno.

Bavíme se tu o velmi zajímavých vínech. Jsou obecně dražší a asi nejsou úplně pro zdejší obyvatele, nebo se pletu? Jen to vnímám tak, že při tom stávajícím množství vám jde více o kvalitu než o kvantitu…

Mým cílem je dělat opravdu vysoce kvalitní vína, která nám dají dobré jméno. Ale samozřejmě, ta není snadné prodávat, pokud pro ně nemáte klientelu. Nicméně pomalu ji nabíráte. To je můj hlavní cíl nyní. V další fázi budu chtít vyrábět více levnějších lokálních vín pro každodenní konzumaci, která budou mít prostor na místním trhu. S těmi bych ale v zahraničí neprorazil, a tak od začátku chci, aby se rozkřiklo, že tu umíme dělat i něco výjimečného. Po španělské pevnině si samozřejmě trochu myslím na Evropu a USA.

Odkud máte vlastně ve vinařství nejvíce hostů?

Nejvíc jich je samozřejmě z okolních ostrovů a pevninského Španělska. Vyjma toho ale obecně vinařské národy, jako jsou třeba Italové. A míváme také poměrně hodně mladých Němců, kteří se o víno hodně zajímají. Pak taky záleží na tom, jak to má aktuálně Fuerteventura s přímými lety ze zahraničí. Když jich je mnoho třeba z Nizozemska, tak tu máme plno Nizozemců. Má pravá ruka Isabella, která mi tu dělá someliérku, pochází z Polska, takže děláme i prohlídky v polštině, a tak tu míváme i dost hostů z Polska. A ano, už nás našli i první Češi…

S čím jste aktuálně spokojený nebo naopak nespokojený? Kde vidíte prostor pro růst?

Víte, zákazníci mi často říkávají, že si na Lanzarote připadají jako sardinky v konzervě, jezdí po vinařstvích v nacpaných autobusech a všechno je až moc rychlé. Pro mě je stěžejní osobní kontakt. Pokud z vinařství neodjíždí host s dojmem, že ochutnal nějaká skvělá vína, šťastný a spokojený, děláte něco špatně. Samozřejmě je to těžší a těžší s růstem vinařství, ale já bych to u nás na Fuerteventuře tak chtěl. A přinejmenším se o to pokusím…

Jen ať získám nějakou představu, jakou máte teď roční produkci vína?

V roce 2022 jsme nasbírali něco okolo devíti tisíc kilogramů hroznů a vyprodukovali jsme sedm tisíc lahví vína, nejvíce červeného. Už jsme to měli s prostory na skladování a zpracování jen tak tak, a tak už pozvolna vše zvětšujeme. Musíme. Matematika hovoří jasně. Musíme se výhledově dostat na produkci 30 000 až 50 000 litrů vína, jinak vinařství nemůže ekonomicky přežít. Uvidíme, zda se nám to podaří. Pokud ne, tak to rozhodně nebude kvůli nedostatku nadšení a odhodlání…