Krumlovák zachraňuje sarkézštinu. Je jedním ze čtyř posledních aktivních mluvčích na světě

Už na střední škole studoval v Anglii, Francii nebo v Japonsku, vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a nejznámější je jeho výzkum z ostrova Sark v Lamanšském průlivu. Od roku 2016 zachraňuje sarkézskou normanštinu, archaický románský jazyk, kterým byste se s přehledem domluvili i s Vilémem Dobyvatelem, a patří mezi její poslední čtyři aktivní mluvčí na celém světě.

Tento nezvykle těžký jazyk více než obstojně ovládl asi po třech letech studia. „Už jako kluk jsem se vlastně zamýšlel nad strukturami i historickým vývojem a podobnostmi – prostě proč něco zní, jak zní, jaký je původ nějakého slova. Pro to, co profesně dělám, pak byl určitě dobrým základem předchozí vhled do více jazykových systémů. Ještě na gymnáziu v Krumlově jsme si se spolužáky k angličtině, němčině, francouzštině a ruštině vymohli obnovení výuky latiny,“ rekapituluje začátky Neudörfl.

Dále upozornil, že na Karlově univerzitě zpětně velmi oceňuje povinnost dvou dalších románských jazyků k francouzštině. „Ale i komparativní romanistika mě navedla tím správným směrem. Dokonce i němčina nebo třeba základy irštiny a bretonštiny se mi k mému vlastnímu překvapení už několikrát hodily v případě sarkézského lexika,“ doplnil jazykovědec.

Ostrov Sark v Lamanšském průlivu patří podobně jako Jersey a Guernsey nebo třeba ostrov Man v Irském moři mezi takzvaná korunní závislá území Velké Británie. Do roku 2008 to byl poslední feudální stát v Evropě a dodnes má vlastní parlament a zákony. Mezi zvláštnosti ostrova patří i zákaz automobilů. Místní jezdí na traktorech, kolech nebo chodí pěšky. Je tam také zakázané pouliční osvětlení.

Předkové původních obyvatel přišli na ostrov v 16. století ze sousedního ostrova Jersey, přičemž normanština byla výlučným jazykem obyvatel až do konce 19. století, kdy i nově příchozí museli jazyk přijmout za svůj vlastní.

Sám jej ovládl po letech intenzivního studia za pomoci posledních mluvčích. „Když jsem na pozvání dr. Axtona dorazil na Sark poprvé, tak jich bylo sedm, ale jen čtyři byli schopni se do projektu aktivně zapojit – tři dámy a jeden rybář, o kterého jsme bohužel přišli před dvěma roky. Máme i asi dvacítku pasivních mluvčích, kteří se do dokumentace také zapojují,“ zmínil Neudörfl.

Součástí několikaletého náročného výzkumu, který finančně zajistila především Univerzita Karlova, la Société Sercquaise, rodina pána ze Sarku, ale i Wikitongues (odnož Wikipedie), je i výuka na základní škole na Sarku. Neudörfl učí zdarma místní děti, které mají sarkézštinu na škole povinně, buď přímo na místě, nebo online, když je mimo ostrov, a to minimálně jednou týdně po celý školní rok.

„Když jsem s tím začínal, tak jsem se bál toho, že anglofonní děti nebudou schopny plně ovládnout tu extrémně složitou výslovnost a že vlastně nedojde k předání jazyka nejmladší generaci v jeho autentické zvukové podobě. Už moje první třída, to jsou dnes vlastně už bývalí žáci, mi ale vytřela zrak,“ zdůraznil Neudörfl.

„Mimo čistě jazyk děláme s dětmi místní tradiční písničky, sarkézské říkanky, občas přeložím nějakou básničku, ale i české lidovky. Ty mají u dětí na Sarku vždycky úspěch. Každý rok pak mají vystoupení doma a pravidelně se účastní soutěže na sousedním ostrově Guernsey. Minulý rok nastudovaly velmi náročnou píseň o svatém Magloriovi, letos na stejné téma secvičujeme divadelní hru.“

Problém u dětí ze školy v Sarku je ale v tom, že ve třinácti letech povinně odcházejí do škol v Guernsey nebo ve Spojeném království, kde sarkézštinu samozřejmě neučí. Přesto je Neudörfl přesvědčený, že se jemu i jeho souputníkům podaří jazyk do nějaké míry zachránit.

„Už dnes ty starší děti prý sarkézštinu občas použijí, aby udělaly dojem na turisty. Jedna dívka, bývalá žákyně, pak prý o prázdninách na požádání turistům zpívala jednu z těch mých písniček – pro mě tedy ne, to se styděla, že by to prý popletla. A tyhle malé krůčky jsou náznakem, že to možné je, a zvláště ve vztahu k turismu,“ ujistil jazykovědec.

Neudörfl v loňském roce představil i před vyslanci krále Charlese a na univerzitě v Cambridge plán, kdy jako jednu z cest vidí i motivační komercializaci jazyka. „Zásadní je, aby si i místní uvědomili, že turisté slyší na místní specifika, místní kuchyni, zvyklosti, ale i na to, když je někdo v hospodě přivítá prastarou normanštinou, a že to pak znamená víc peněz,“ konstatoval Neudörfl.

Už nyní na Sark jezdí turisté z Německa, Česka i Francie, kteří o sarkézštině něco vědí, a při výběru ostrova jako destinace tak i místní jazyk a příběh okolo jeho oživení sehrává svou roli: „Občas mě někdo osloví na ulici nebo v hospodě, a ptají se, jestli jsem ten Čech, co tu zachraňuje tu starou normanštinu,“ podotkl Neudörfl a dodal, že například minulý rok měl tento projekt obrovskou odezvu ve Francii, a to samozřejmě zvedá obecné povědomí u potenciálních turistů o celém ostrově.

Podle lingvisty zůstane tento výjimečný jazyk zachovaný i díky zájmu nových nadšenců a také rozsáhlému archivu. Zásadní je výchova dalších mluvčích, kteří jazyk ovládnou ve své dnešní autentické podobě. „Po letech je sarkézština součástí i mojí identity a nechtěl bych, aby ji potkal osud třeba bretonštiny. Ta má sice dnes statisíce mluvčích, ale vlastně jsme svědky jejího přerodu v umělý konstrukt, kterým stejně nikdo pořádně nemluví,“ míní Neudörfl.

Záchranu sarkézštiny zajistí i obrovský audioarchiv. „V pěti, šesti lidech jsme usilovnou prací dokázali něco nebývalého, takže budoucí generace tady mají archiv se stovkami hodin nahrávek, množstvím dat a popisů, gramatiku a slovník, díky nimž, dají-li tomu pár let studia a budou-li na to mít uši, mohou sarkézštinu bez problému kdykoliv oživit i bez nás tak, jak se to povedlo třeba s manštinou,“ ujistil.

Neudörfl Čechy v kurzu sarkézštiny nemá, ale prý by jim šla: „My Češi automaticky slyšíme rozdíl mezi krátkou a dlouhou samohláskou, i zkrácenou. Dokážeme bez problému rozlišovat a vyslovovat souhlásky, jako je č, ť, dž nebo ď, a to je pro staršího anglofonního mluvčího často nepřekročitelná překážka. Dokonce máme v sarkézštině i to naše české ř, byť tedy jen to neznělé, které zní stejně jako ve slovech ‚keř‘ nebo ‚věř‘. To vše bylo v době, kdy jsem se sarkézštinou začínal, obrovská výhoda.“