Když slavní fandí. Slabost pro klub se dědí po generace

Výběr celebrit, které fandí této čtveřici klubů, je skutečně široký. Oslovená čtveřice se netají tím, že zápasy svého klubu prožívá. Jásá při vítězstvích, smutní po porážkách. Někdy se prý i rozčilují a zlobí na hráče či rozhodčí. Vždy však ctí heslo: „Fandi, ale zůstaň člověkem…“ Jsou totiž i v hledišti, ač nehrají hlavní roli, hodně na očích.

Rod Prachařů fandí Slavii po několik generací. Ilja Prachař (1924-2005) fandil Slavii i v době, kdy žil ve Zlíně, byl dokonce předsedou Klubu přátel Slavie.

Do Edenu vodil i syna Davida (64). „Byli mi asi čtyři roky, s tátou jsem chodil na Slavii, to ještě hrála druhou ligu,“ vyprávěl prostřední z rodu Prachařů. V dětství se to pojilo ale i s jedním nepříjemným zážitkem. „Na starém stadionu bylo WC v tribuně v dlouhé místnosti, aby se to o přestávce stihlo, močilo se na zeď a do žlabu za chůze, a já byl malý kluk mezi vysokými chlapy.“ Tenhle dnes už úsměvný zážitek vyprávěl v jedné televizní talkshow. Proč trpěl, jistě není třeba rozepisovat.

V hledišti nového stadionu bývá k vidění i se synem Jakubem (39). Chodil sem také Miroslav Donutil (72), když hrál v Národním divadle, fanouškem červenobílých „až za hrob“ je herec, hudebník a malíř František Ringo Čech (79), ale také herec Ondřej Pavelka (67), Slavii fandí i další celebrity, včetně tenistky Petry Kvitové (33).

V roce 2020 slavili v Edenu titul se „sešívanými“, jak se Slavii pro její červenobílé dresy přezdívá, i hokejisté David Pastrňák, Tomáš Hertl nebo Jakub Voráček.

„Pokud mám čas, nevynechám jediný zápas. Když Slavia prohraje, mám splín, jsem smutný a nemám chuť k jídlu. Bývaly zlé doby, kdy jsem trpěl nechutenstvím často, ale několik posledních let zažívám se Slavií jen radost a štěstí. Největší radost mi Slavia udělala, když se probojovala na evropskou scénu. A že se na našem stadionu bude hrát 7. června finále Konferenční ligy, to je také radost,“ vyprávěl David Prachař spokojeně.

Davida Novotného (53) také není třeba představovat. Kromě Divadla Palace, ale i dalších pražských scén byl v poslední době k vidění zejména v televizních seriálech Kukačky nebo detektivkách Místo činu České Budějovice. Nejen fotbaloví fanoušci si vzpomenou, že si v Okresním přeboru, dnes už legendárním, zahrál hvězdu Slavoje Houslice Jardu Kužela. Spoluhráčem mu byl další velký sparťan Ondřej Vetchý alias Jirka Luňák.

Sparťanské barvy vyznávají i další známí umělci, například herec Jan Jiráň (66), tanečník a komik Richard Genzer (56) nebo moderátor a bavič Michal Suchánek (57). David Novotný také načetl svého času slavný sparťanský manifest o lásce ke klubu.

„Spartě fandím od doby, kdy jsem úspěšně prošel náborem do jejích žáčků. To mi bylo devět let,“ zavzpomínal s úsměvem. „Bohužel se na Letnou moc často nedostanu. Hlavně kvůli práci. Ale všechny kolem zaklínám, aby mi neprozradili výsledek. Na zápas se pak podívám zpětně,“ dodal.

„Zápasy hodně prožívám, a to jak euforii, tak i zklamání, až nasr… Přiznám se, že jsem hodně nespravedlivej a zaujatej,“ pravil s úsměvem. Poslední titul zažil v roce 2014, pak přišla pro nyní už sedmatřicetinásobné šampiony a jejich fanoušky smutná léta.

„Teď si užívám Spartu poměrně s chutí. Angažování kouče Briana Priskeho byla trefa, po letech hledání a určitého tápání,“ vrací se velký sparťan a skvělý herec David Novotný k době, kdy to měla Sparta se Slavií v boji o titul téměř 50:50. Z domácího poháru se letos nakonec radoval David Prachař, ale titul získala Sparta.

Karel Šíp (77), moderátor veleúspěšné talkshow Všechnopárty, sice vytvořil text sparťanské hymny Zpívej, kdo jsi sparťanem, který zhudebnil Karel Svoboda (1938-2007), ale on sám je věrným fanouškem Bohemians 1905. Na tribuně ve vršovickém Ďolíčku pravidelně sedává s herci Ivanem Trojanem a Josefem Dvořákem i frontmanem skupiny Olympic Petrem Jandou.

Vršovickým „klokanům“, jak se Bohemce říká, fandí Šíp už téměř padesát let. „Fandím Bohemce od roku 1975, do té doby jsem chodil na Spartu. Naštvalo mě, když vyhodili svého nejlepšího a mého nejoblíbenějšího hráče Josefa Jurkanina. Na Bohemku mě přivedlo pár mých kamarádů z Vršovic a už jsem tam zůstal,“ vysvětlil svůj „přestup“. V hledišti je vidět zřídka, ale přece.

„Chodíval jsem pravidelně, ale covid to celé rozhodil. Už vynechávám, i když teď už ne kvůli covidu, ale trochu z lenosti, čekal jsem také na teplejší počasí. Ale Bohemka teď hraje výborně, takže zbytek ligy a boj 0 účast v evropských pohárech jsem si ujít nenechal.“

Když není v hledišti, dívá se doma. „Všechny zápasy, na nichž jsem nebyl osobně, jsem viděl v televizi, jenže to se emoce neprojevují tak jako na stadionu. Ale ani tam nebývám hlučný fanoušek, radost i zklamání zpracovávám vnitřně,“ pravil.

Bohemce tleskal, když získala svůj jediný mistrovský titul na jaře 1983 a také v Evropském poháru. V posledních letech se spíš trápil, zažil i sestupy, ale letos se vše změnilo.

„Bohemka mi teď dělá radost, protože nervy, kdy se věčně zachraňovala v lize, jsou pryč. Nejsem šílenec bažící po titulu, to mi stačilo jednou za trenéra Tomáše Pospíchala. Teď se dokážu radovat z gólů Jana Matouška a ze hry téhle party kolem něj včetně Václava Drchala, Josefa Jindříška nebo Michala Berana. A věřím, že nějaká ta velká radost ještě přijde,“ přeje si Karel Šíp.

K známým fandům nepochybně patří i ostravský písničkář Jarek Nohavica. Fotbal rezonuje i v jeho písních, ať už je to Fotbal o souboji Baníku se Spartou, Růže mezi trním věnovaná bývalé rozhodčí Dagmar Damkové, nebo verš v jedné z jeho nejkrásnějších písní Mám jizvu na rtu, v níž si přeje: „A chtěl bych vidět Baník, jak poráží Barcelonu.“

Nohavica ale není jen sportovní fanoušek. „Hrával jsem hokej za žáky Vítkovic s legendou Frantou Černíkem, ale ten brzy vyletěl výš, nejen do ligy, ale i reprezentace. Má zlato a další medaile z mistrovství světa, stříbro z olympiády,“ pravil s úctou v hlase. Populární písničkář hrával i ragby za Lokomotivu Ostrava, dokonce získal titul mistra republiky ve hře scrabble.

Ale zpátky k zelenému trávníku a fotbalu. „Na Baník jsem chodil už se svým tatínkem v šedesátých letech minulého století. Od té doby mu fandím. Hodně hru prožívám, ale zůstávám nad věcí. V posledních letech chodím méně, není čas a té radosti také ubylo,“ přiznal.

Nohavica pamatuje všechny čtyři mistrovské tituly Baníku. Při tom posledním v roce 2004 zpíval před narvanými Bazaly (oficiální kapacita hlediště byla výrazně nižší, než kolik se v něm tlačilo spokojených fanoušků) klubovou hymnu Baníčku, my jsme s tebou a měl největší sbor na světě.

„Tenkrát se psalo, že jsem autorem té hymny. Není to pravda, složili ji fanoušci z baníkovského kotle. Mne jen pozvali do rozhlasového studia, abych jim pomohl píseň upravit a nahrát. Upravovat nebylo co, ta píseň je geniální ve své jednoduchosti.

A nahráli to tak, že jsem jim jen udal tón a oni to hrdinně zahulákali na mikrofony,“ usmíval se při vzpomínce na nejhezčí období, které s Baníkem zažil. A na závěr ještě jednu Nohavicovu nesmrtelnou hlášku: „Důležitá u hráčů je snaha, i když není koksovatelná.“