Když kardiolog vaří pivo

Ještě týž večer začal brouzdat na internetu a shánět informace o domácím vaření zlatavého moku. Za necelý týden se pustil do první várky. Podobných nadšenců jsou v republice sice stovky, ale mnoho lékařů mezi nimi nejspíš nenajdete. Mladý kardiolog by chtěl přispět k tomu, aby se pivní kultura v České republice posunula zase o kousek dál. „Pivař má pořád u nás pověst tlustého chlapa, který sedí v hospodě, kouří, chlastá a cpe se bůčkem. Přitom nepochybuji o tom, že malé množství piva denně je zdraví prospěšné.“

Tvrdí, že příznivé účinky na organismus se ale můžou projevit jen u nápoje připraveného tradičními metodami, nefiltrovaného a nepasterovaného. „Pivo si tak zachová nejen původní chuť, ale všechny vitamíny a stopové prvky. Snižuje riziko aterosklerózy, a tím pádem výskytu infarktů a mozkových příhod, udržuje rozumnou hladinu cholesterolu,“ vypočítává Daniel Matouš jen některé pozitivní účinky piva.

Svým pacientům, pokud nemusí abstinovat ze zdravotních důvodů, alkohol nezakazuje. Vadí mu spíš kouření. „Množství by ale nemělo přesáhnout jedno až dvě piva denně,“ upozorňuje a zavzpomíná, jak se s manželkou, magistrou farmacie, učili na atestaci. „Když jsme už byli unavení, dali jsme si každý jedno a hned jsme usnuli.“ Iveta Matoušová v této souvislosti připomíná, že chmel má kromě močopudného i sedativní efekt, a proto se přidává do volně prodejných potravních doplňků na spaní.

Nejčastěji, zhruba jednou měsíčně, se u Matoušů v rodinném domku na okraji města vaří klasický český ležák. Dan ho má rád pořádně nachmelený, a tak není divu, že když nejdřív dávkoval přesně podle receptu, připadalo mu pivo sladké. Pak to ale přehnal na druhou stranu, protože použil téměř dvojnásobek chmele. Několikrát se pustil i do speciálů a pravidelně vaří také tmavý ležák, který chutná jeho ženě. Pojmenoval ho Iveta.

Sklepní místnost, kde původně měla být prádelna, vybavil vším potřebným. Nejvíc místa zabírá třísetlitrový chladicí pult s teplotou kolem tří stupňů, v němž uvařený produkt, který stočí do lahví, skladuje. Ke stolku je připevněný mlýnek na slad. „Zrno by se mělo rozbít nanejvýš na čtyři kousky, aby obal zůstal celistvý a mohl pak sloužit jako přirozená filtrační vrstva,“ vysvětluje, když točí klikou.

Vedle se vyjímá zátkovač, k němuž se dopracoval cestou pokusů a omylů. „Začínal jsem s přístrojem fungujícím na principu gumové palice, kterým jsem nechtěně roztřískal několik lahví. Pak jsem si koupil jednoduchý pákový za pár stovek, jenže jak jsem zabral, stalo se, že jsem hrdlo láhve rozdrtil. Nakonec jsem musel investovat 1700 a koupit si pořádný kovový, ten mě možná i přežije. Má dva typy hlav – na půllitry a sedmičkové lahve, které lépe vypadají, takže je používám, když chci dát pivo jako dárek.“

Základní jednoduchá výbava ho vyšla na čtyři tisíce, ale jak dokupoval lepší zařízení, konečná částka se zastavila na 10 tisících. Když nepočítá energie a práci, vyjde ho jedno pivo z českých ingrediencí na čtyři až pět korun, což je zhruba desetkrát méně než odpovídající produkt v restauraci. Speciál z dražších surovin z dovozu vyčísluje už na 20 korun, ale pořád je to málo. „V ostravské pivotéce, kam se chodím inspirovat, se ceny sedmičkového speciálu pohybují kolem stovky,“ uvádí pro srovnání.

Poprvé se piva napil od rodičů, když mu bylo asi deset, ale zachutnalo mu až o šest let později. Přitom nepatří mezi chlapy, kteří ve volném čase nedělají nic jiného, než vysedávají po hospodách. Rád jezdí na kole, běhá a cvičí v posilovně. Kromě toho chodí za kulturou, vždyť jenom v Beskydském divadle v Novém Jičíně mají se ženou předplatné hned na dvě skupiny představení. Vaření piva ovšem považuje za hobby zvláštního druhu.

„Je to koníček, který vás vtáhne a jeho výsledky dokážou ocenit i ostatní,“ zmiňuje Daniel Matouš další bonusy, které jeho záliba přináší. „V každém případě to téma lidi sbližuje. Když jdeme na rodinnou oslavu, babička upeče buchty, mamka udělá maso a já přinesu pivo. Bavíme se o tom, jak vařím, ukazuju fotky v mobilu a vysvětluju postup. Najednou je ze mě hvězda.“

Pro kamarády pořádá ochutnávky u sebe doma, v létě spojené s grilováním na zahradě. Když se Ivety ptám, jestli už pivo, které jí pod nosem teče proudem, zabudovala do svého kuchařského repertoáru, přiznává, že ji to dosud nenapadlo. „Jednou jsme grilovali žebra na černém pivu,“ ozve se místo ní Dan.

Při vaření piva, jehož délku s přibývajícími zkušenostmi zkrátil z původních devíti hodin téměř na polovinu, je nejradši, když má kuchyň sám pro sebe. Plotna je totiž to jediné, co ve sklepě nemá k dispozici. „Takže si to člověk nesmí naplánovat, když se na nedělní oběd připravuje vepřo knedlo zelo, jak se nám jednou stalo. Nejlíp se mi vaří, když jsem doma sám, nikomu nesmrdím a nepřekážím. A nepořádek si po sobě uklidím. Ideální je, pokud žena přijde, až mám hotovo a jenom se větrá.“

Iveta vzpomíná, jak jednou dorazila domů a v kuchyni se přilepila k podlaze i k lince. „Tím, že jsem byl ještě nezkušený, všude jsem nakapal takzvanou sladinku, která už má sice barvu piva, ale zatím neobsahuje ani chmel, ani alkohol,“ vysvětluje Daniel a zdůrazňuje, jak je v procesu důležitá hygiena. „Všechno, co neprojde varem, musí být sterilní. Používám i gumové rukavice, protože jakmile se pivo kontaminuje, tak se může zkazit.“

První várka šla do kanálu, vůbec totiž nezačala kvasit. „Udělal jsem primitivní chybu, že jsem neprovzdušnil omladinu. Pak jsem zase zkoušel černé speciální pivo, které asi zkyslo kvůli špatnému skladování.“ Potom, co vychytal první mouchy, už se svým produktem může jenom chlubit.

Se sousedem směňuje pivo za zavařeniny a s kolegou v práci za víno. Otec, grafik, mu vyrobil etikety, které ovšem používá jenom v případě, že chce pivo darovat. Název Matoušův ležák se na nich objevuje asi nejčastěji. „Kdybych měl uspokojit všechny zájemce, nemohl bych dělat nic jiného než vařit pivo,“ usmívá se mladý muž, který se však zatím nemíní vzdát praxe kardiologa a stát se profesionálním sládkem.