Když je fandění jako druhé povolání

Domácí prohrávají po první třetině 0:1. Když se s Vítem Vlachým potkám o přestávce v útrobách zimního stadionu v Pardubicích, je na něm znát rozmrzelost.

„Je to jak veřejný bruslení,“ kritizuje výkon domácích hokejistů, kteří nakonec s Třincem padnou na nájezdy.

Jeden nepovedený zápas jej však nemůže odradit od toho, aby příště přišel povzbudit své oblíbence znova. V dresu, šále a kšiltovce v červeno-bílých klubových barvách, do nichž se většina pravověrných fandů na tribunu vystrojí.

Tím spíše, když jako předseda Dynamo Fans, tedy fanoušků hokejového týmu Pardubic, musí jít příkladem. Ostatně na pardubickém zimáku je jako doma už odmala. Nepochází sice přímo z krajského města, avšak ani z Živanic, kde žije, to nemá daleko.

„Na hokej jsem začal chodit, ještě když se hrála společná liga se Slováky, asi tak v roce 1986,“ odhaduje třiačtyřicetiletý stavitel rodinných domů. „Bral mě s sebou táta, který hrál hokej na krajské úrovni a měl spoustu známých mezi hráči, i těmi reprezentačními.“

Zhruba od dvanácti nebo třinácti let navštěvuje všechny zápasy Pardubic. „Fakt úplně všechny,“ pro jistotu zdůrazní. Pochopitelně to obnáší nejen utkání na domácím ledě, ale i výjezdy autem či fanouškovským autobusem na stadiony soupeřů.

„Za sezonu vynechám tak jednou nebo dvakrát. Domácí zápas jsem ale nevynechal ani jeden asi tak deset let,“ dokládá svou vášeň. A pokud by to nestačilo, přidá další důkaz: „Bylo mi asi devatenáct, musel jsem být večer v práci a nestihl jsem hokej, zrovna když jsme porazili Spartu. Tak jsem dal výpověď. Abych kvůli práci přišel o hokej, to neexistuje!“

Co se týče zaměstnání, teď je Vít Vlachý pánem svého času, což mu cestování za hokejem, ale i samotné vedení fanoušků usnadňuje.

Chopil se ho asi před osmi lety, když se na základech bývalého fanklubu zformoval spolek Dynamo Fans.

„Předseda musí být autoritativní typ. Aby měl respekt nejenom mezi svými, ale všude,“ říká jasně a já nepochybuji o tom, že takový umí být. Správný šéf musí podle jeho slov umět uklidnit na tribuně rozvášněné příznivce, stejně jako vstřícně komunikovat s představiteli hokejového klubu.

Oficiálních členů Dynamo Fans je podle jeho odhadu 150, ale to mluvíme jen o „tvrdém jádru“, vždyť třeba proslulá jižní tribuna, která je na pardubickém stadionu baštou nejvěrnějších, pojme až 2000 lidí. Pardubice pak v rámci extraligy dlouhodobě požívají společně s pražskou Spartou největší divácké přízně.

I mimo zápasy zaměstnává fanklub svého předsedu každý den. „Týdně to zabere tak osm až deset hodin. Hodně se dá naštěstí udělat přes internet, máme tam skupinu, hlasujeme online,“ říká a dodává, že na vedení se podílí celkem asi deset lidí.

Fakt, že je svobodný a bezdětný, se Vítu Vlachému jeví jako výhoda. „Dřív jsem závodně hrál fotbal a taky hokejbal, to jsem byl i trenér, předseda klubu a generální sponzor. Za rok jsem měl osmdesát zápasů s hokejem, dalších sedmdesát s hokejbalem. To rodinnému životu nesvědčí,“ konstatuje.

Některé z jeho bývalých přítelkyň dokonce pocházely z řad fanynek. „Ale jak se říká, co je v domě, není pro mě. Několik kamarádů takhle dopadlo a můžu vám říct, že pár manželství nevydrželo,“ doporučuje nemíchat volnočasové a rodinné záležitosti.

Za cíl si po nástupu do čela fanklubu vytkl mimo jiné přitáhnout na tribuny více mladých, což se mu podle jeho mínění daří. Zakoupil také reprobedny, aby bylo ve všech koutech jižní tribuny slyšet spíkra, který burcuje davy.

Hrdý je i na suvenýry, které vymyslel a nechal vyrobit, například sklenky na whisky s portréty pardubických hokejových legend. O respektu ze strany hokejového managementu i města Pardubic pak vypovídá fakt, že byl přizván do komise, která před dvěma lety vybírala nového majitele hokejového klubu.

Na své funkci však Vít Vlachý nelpí. „Vždycky ji dávám na výkonném výboru k dispozici, ale zatím nic. Nikdo nechce. Na doživotí bych to ale dělat nechtěl,“ prohlašuje.

„Tady přijíždí Zeman s tím starým vojenským autem do nemocnice, kde leží zraněný Jirka Hradec,“ popisuje Ondřej Burian seriálovou scénu, která se odehrává v Praze-Zbraslavi, v areálu Fakultního transfuzního oddělení při Všeobecné fakultní nemocnici v Praze.

Při pohledu na některé omšelé budovy uvnitř to vypadá, že se tu čas zastavil na konci čtyřicátých let minulého století, respektive v polovině let sedmdesátých. Tehdy se tu totiž natáčel seriál 30 případů majora Zemana, konkrétně třetí epizoda Loupež sladkého „i“, která se dějově odehrává v době po 2. světové válce.

I přes nezpochybnitelný nános dobové propagandy patří seriál k oblíbeným a neustále reprízovaným detektivkám. „My v něm tu politiku samozřejmě vidíme, nechceme ji nijak oslavovat, ale spíše sledujeme herecké výkony, známé hlášky, místa natáčení. Jak je to dobře natočené, tak to baví i po letech,“ hovoří Ondřej Burian za sebe i ostatní fanoušky.

Osobně jej seriál chytil v roce 2004, a to natolik, že na sebe vznik Fanklubu majora Zemana, jehož je předsedou, nenechal dlouho čekat. Základna čítá asi dvacet členů, diskutující na internetovém fóru se ale počítají na stovky. Přibližně deset až dvacet lidí se účastní srazů a vycházek po místech natáčení.

„Loni na podzim jsme jeli do Bohnic, kde se v léčebně točily scény do epizody Studna, pak jsme šli dolů k Vltavě, kde se nachází bývala továrna Dynamitka z dílu Prokleté dědictví,“ líčí Ondřej Burian, který pracuje jako všeobecná sestra v jedné pražské nemocnici.

„Na konci ledna je výročí úmrtí režiséra seriálu Jiřího Sequense, tak se vždycky sejdeme a položíme květinu na jeho hrob v Bubenči. Letos jsme pokračovali do kina MAT na projekci dílu Tatranské pastorále,“ přibližuje činnost fanklubu, který „zanedbával“ jen v době, kdy byli jeho dva synové ještě malí.

„Trošku jsem se teď k němu vrátil, snažím se ho oživit. Stále dodržujeme pořádání akcí, setkání s hosty. Ale je pravda, že zajímavostí kolem už tolik není nebo už všechno víme. Taky herci postupně umírají. Ale díky internetu a Facebooku se zase nabalují noví lidé.“

Je pěknou náhodou, že v Praze-Zbraslavi, kde Ondřej Burian žije, se natáčela celá řada scén z jeho milovaného seriálu. Stojí tu Zemanův rodný dům, k němuž v prvním díle přichází a u něhož zároveň celý seriál končí. V epizodě Rubínové kříže se mihla místní hospoda, na kopci pak ční kostel s hřbitovem z proslulého hororového dílu Studna.

Aby toho nebylo málo, předseda fanklubu vytáhne z brašny dokonalou, asi třiceticentimetrovou figurku majora Zemana v policejním kabátě. Před lety ji vyráběl jeden z podobně „postižených“ fanoušků seriálu. A vzápětí vyloví ještě větší poklad – originál měděné cedulky, která sloužila jako předmět doličný v epizodě Mědirytina.

„Kolega ji získal od majitelů restaurace U majora Zemana v Krakovské ulici v Praze, která už nefunguje. Ti ji našli na Barrandově válet se někde mezi odpadky,“ objasňuje, jak k ní přišel.

Neméně vzácné pro něj bylo setkání s Jiřím Sequensem, s nímž se coby pacientem seznámil v nemocnici. „Potěšilo ho to, navázali jsme vřelý vztah. Pozval nás do své vily, několikrát jsme u něj byli, poseděli jsme na zahradě,“ vzpomíná a pochlubí se děkovným dopisem, který mu režisér adresoval.

I mnozí herci rádi chodili na srazy fanklubu, a to včetně Vladimíra Brabce, představitele hlavní role. „Byl takový žoviální, vždycky mě plácal do stehen,“ vzpomíná Ondřej Burian na televizního majora, který je díky fanklubu, ale i neustálým reprízám seriálu 30 případů majora Zemana zjevně nesmrtelný.

„Zahlédl jsem ji v roce 1999 v obchodním domě Kotva, stála tam u stolečku někde mezi domácími potřebami a dámskými šaty. Tak mě okouzlila, že jsem se otočil a jezdicími schody jsem se vrátil na patro, kde stála,“ vzpomíná sedmapadesátiletý Vítězslav Křížek na to, jak se zamiloval.

Řeč není o ženě, nýbrž o motorce – skútru značky Vespa. Ta spadá pod italského výrobce motocyklů Piaggio, loni oslavila 75 let a nejvíc ji proslavil film Prázdniny v Římě s Audrey Hepburnovou. Na konci 90. let však stroj typických oblých tvarů znal v České republice málokdo, natož aby měl svůj fanklub.

Ani Vítězslav Křížek, který jej v roce 2004 založil a ve funkci prezidenta stále vede, tehdy v Kotvě nic nevěděl. „Ale líbila se mi tak, že jsem si ji hned na místě koupil. Asi do týdne mi ji přivezli do garáže, byl prosinec, tak jsem se na ni chodil do března koukat. A s hrůzou jsem si říkal, co s ní vlastně budu dělat, nemám důvod s ní jezdit, proč ji mám?“ s úsměvem se ohlíží investiční poradce, který se rozhodně nepovažuje za motorkáře.

Ale to skoro nikdo z Vespa Clubu Czech Republic, jenž sdružuje skoro tisíc členů z jednadvaceti regionálních poboček po celé zemi. Vespa, v překladu vosa, je zkrátka okouzlila svými ladnými tvary a při její koupi dali spíše na cit než na rozum.

„Většina členů není technicky zdatná a ani nemusí být. Menší část tvoří ženy, a jsou mezi nimi i takové, které přijdou a zeptají se: ‚Prosím vás, co je to ten VIN (identifikační kód vozidla) a kde to najdu?‘ A nikdo se jim nevysměje, nepošle je do háje,“ ubezpečuje Vítězslav Křížek, který během let vystřídal několik strojů. V současnosti vlastní jeden novější s automatickým řazením a jeden starší kousek s manuálem.

Také jednačtyřicetiletý Tomáš Dostál, který vede pražskou pobočku vespařů, se rozhodoval srdcem.

„Chtěl jsem nějaký skútr na ježdění do práce, abych se vyhnul kolonám a nemusel MHD. Přemýšlel jsem nad různými variantami a pak jsem došel k tomu, že když chci skútr, tak si koupím vespu. To je ten první a pravý,“ říká profesí vedoucí marketingového týmu.

Klubu se podle svých slov věnuje alespoň hodinu denně, ještě více pak v době, kdy se blíží velké srazy. „Během roku pořádá pražská pobočka tři. Na konci března to bylo otevírání sezony, kdy jsme jeli do Svatého Jana pod Skalou. Hlavní akce je Prago Vespa, tentokrát jako třídenní sraz v půlce června v Praze na Žižkově. A pak to bude novinka, výjezdní akce, kterou náš klub pořádá v Krušných horách.“

Jeho první vespou byla automaticky řazená, objemově nejslabší padesátka. „Na silnější jsem neměl řidičák, ale časem jsem ho udělal a koupil novou dvěstěpadesátku,“ říká Tomáš Dostál, který by se už mohl považovat za sběratele. „Aktuálně mám i dvě vespy z 50. let, které se mi podařilo koupit loni,“ prozrazuje.

Vítězslav Křížek k tomu dodává: „Jak člověk jezdí i na zahraniční srazy, časem zjistí, že sebekrásnější moderní „leštěnka“ nikoho nezajímá, všichni obdivují jen ty staré, omlácené, ale s příběhem.“

Hlavním smyslem klubu podle něj zůstává sdružovat lidi se stejným zájmem, sdílet rady a tipy na údržbu strojů a třeba tak i získat nové přátele. Jako zajímavost přidá, že mezi vespaři už vzniklo i několik manželství a dětí.

Na podzim bývá valná hromada prezidentů všech regionálních poboček a Vítězslava Křížka těší, že k čistě mužským zástupcům přibyly loni i dvě prezidentky. „Když je tam ten ženský prvek, tak to probíhá jinak, je to takové důstojnější,“ usmívá se.

Když se řekne fanklub, jako první vám možná naskočí příznivci nějakého zpěváka nebo skupiny. Jenže hudební fankluby už dneska tolik nefrčí. Zaprvé proto, že umělci dnes bývají natolik sdílní na sociálních sítích, že scházet se a vyměňovat si o nich informace už postrádá smysl.

Zadruhé proto, že sami interpreti či jejich management zakládají oficiální fankluby se spoustou výhod pro členy, což je zároveň způsob, jak neztratit kontakt s těmi nejvěrnějšími.

Odměnou jim může být možnost přednostně si poslechnout či zakoupit nová díla, dostat se k limitovaným edicím suvenýrů nebo navštívit srazy či koncerty, které muzikanti pořádají pro registrované členy. Takto si příznivce hýčká třeba skupina Kryštof, svůj fanklub si řídí i Chinaski, kteří slibují i návštěvu zkušebny nebo účast ve videoklipech.

Fankluby řízené přímo posluchači stále najdeme, v některých případech pro ně není překážkou ani fakt, že jejich modla už nežije. Bezmála padesát let mají stejnou předsedkyni příznivci Karla Gotta, kteří se scházejí i po jeho smrti. Fanklub Ivety Bartošové, která tragicky zemřela před osmi lety, dokonce láká na vzpomínkový koncert za účasti hvězd na říjen letošního roku.