Karlos Vémola: Když mám večer špatnou náladu, jdu ke lvům a spím s nimi

Před nedávnem (27. 1. pozn. red) měl slavnostní premiéru film Karlos, který dokumentuje vaši kariéru zápasníka MMA i váš soukromý život. Jak se dnes po takové společenské akci cítíte?

Cítím se unaveně, všechno je teď trochu hektický. Třeba dávat rozhovory je mimo moji komfortní zónu. Na premiéře byli kromě novinářů hlavně moji kamarádi a známí, kteří ten dokument dost chválili, jenže ti nejsou objektivní. Pravdu se dovím teprve ve chvíli, kdy půjde do kin a uvidí ho veřejnost. Jak se líbil vám?

Bavila jsem se, přestože fanynka MMA nejsem. Vzala jsem s sebou třináctiletého syna, kterému se film taky líbil, ale hlavně byl nadšený z toho, že jste se s ním osobně pozdravil. Bylo od vás milé, že jste mu těch pár vteřin věnoval. Chováte se tak k fanouškům vždycky?

No jasně, vždyť já byl v tu chvíli stejně nadšenej a šťastnej jako on! Mám rád tyhle mladý kluky. A víte proč? Protože u těch dětí nebo náctiletých lidí je to nadšení upřímný, oni to ještě nehrajou. Klidně dají najevo radost nebo naopak zklamání. Vidět mladý kluky, jak mi fanděj, to je můj motor, který mě žene dopředu. Těší mě, že jim v určitých věcech můžu být vzorem, že možná díky mně půjdou cvičit, sportovat, hrát fotbal nebo hokej.

Syn chtěl dnes jet se mnou, ale nebyla jsem si jistá, jak byste to přijal…

No to je škoda, že jste ho nevzala! Ukázal bych mu zvířata.

Kolik jich tady máte?

Spočítaný to přesně nemám, pro mě je to každopádně pořád málo. Zvířata miluju. Někdy si říkám, že je mám snad i radši než lidi, protože člověku můžete stokrát pomoct, a on vás stejně zradí. Ale zvíře je vaše zrcadlo. Co mu dáte, dostanete zpátky. Rád zvířata ukazuju lidem, který to zajímá. I když moje žena Lela (modelka Lela Ceterová pozn. red.) říká, že lidi u nás nezajímají zvířata, ale chodí se sem podívat, jakej jsem magor. Protože takový zvířata, jako mám já, by doma nikdo nechtěl. Kdo by chtěl žraloka v obýváku? No a krokodýla, toho už vůbec ne! Nebo lvy na zahradě…

Vy jste to chtěl.

Někdo má rád umění, já zase zvířata. Dá se říct, že tady žijeme v zoo. Můžete tu vidět různý dravý ptáky, papoušky, sovu, mývaly, veverky, lvy, támhle venku jsem měl tygra, ve vedlejší místnosti žijí krokodýli, přímo před vámi plavou ryby a želvy. Když vykouknete támhle z kuchyně, uvidíte zimní ubikaci pro lvy. Měli tam stěnu, přes kterou na nás neviděli, kolikrát brečeli a mně jich bylo líto, tak jsem tu zeď vyboural a nahradil ji sklem. Vidí na nás a už neřvou, líbí se jim ten kontakt.

No jo, opravdu se sem dívají.

A já se zase dívám na ně, úžasně se tím zklidnili. Stavební změny proběhly i kvůli žralokům. Bývalo to tu uspořádané tak nešikovně, že když jsem byl v kuchyni, neviděl jsem do obýváku na žraloky. Tak jsem vyboural stěnu. Žena se divila, proč to dělám. Vysvětlil jsem jí, že bourám stěnu, abych viděl na žraloky a zároveň mohl z obýváku kontrolovat, jestli v kuchyni vaří. A támhle za těmi dveřmi jsme měli krásnou pracovnu a knihovnu, jenže já moc nečtu ani nepracuju, tak jsem tam dal krokodýly.

Co říkala vaše žena na tohle?

Nejdřív byla šťastná, myslela si, že stavím vnitřní bazén pro nás, jenže za tejden v něm plavali krokodýli. To už tak šťastná nebyla.

Zlobí se, že místo vnitřního bazénu máte vedle obýváku krokodýlí ubikaci?

Ale vždyť máme bazén venku! Teď v lednu se v něm koupu nejčastěji. Když jde teplota k nule, mám to nejradši. Že se Lela neotužuje, není můj problém. Jestli se chce koupat, může. Nebo ať si krokodýly ochočí stejně jako já a může se koupat s nima. To by byla frajeřina! Pravda je, že víc prostoru mají zvířata než my, uspořádání domu jsem jim podřídil.

Přesto jste v minulosti čelil obviněním, že pro chov nedisponujete dostatečnými prostory nebo že nedokážete přesvědčivě doložit legální původ bílého tygra, kterého vám kvůli tomu úřady odebraly.

Tyhle chytrý názory některých rádoby odborníků ze zoologických zahrad poslouchám moc rád. (rozčiluje se) Vždycky jim na to říkám jednu věc - vy, co pracujete v zoo, se o zvířata staráte pro peníze, je to vaše práce a obživa. Ale já se o ta zvířata starám, protože je miluju a chci, aby jim bylo dobře. Trávím s nimi čas nonstop. Když mám večer špatnou náladu, jdu ke lvům a spím s nimi, protože je mám rád. Kdo tohle tady v Čechách dělá?

Nejspíš nikdo. Vážně si večer vlezete ke lvům do klece a spíte?

Jasně. Když se potřebuju uklidnit, natahám si tam polštáře a jdu si lehnout s nima. Dělá mi to strašně dobře.

Co vás na tom uklidňuje?

Důvěra, která mezi námi v tu chvíli je. Protože když usnete vedle lva, může vás v noci roztrhat. Je v tom zároveň i adrenalin, něco, co jen tak někde nezažijete. On má tu důvěru ve vás a vy v něj. To je prostě neuvěřitelnej zážitek.

Jak se dá takový lev pořídit?

Ne zrovna jednoduše, ale když něco opravdu chcete, tak si za tím jdete. Objížděl jsem chovatele, cirkusáky a zoologické zahrady. Všichni ti zkušení lidi mi radili, ať začnu něčím malým. Tak jsem začal lvem. Potom říkali - počkej, až lvici budou dva roky, už tě k sobě nepustí. Taky mě varovali, že když budu mít dvě lvice, spiknou se proti mně. A tak dále… No a vidíte, ty lvice mě k sobě pořád pouští, můžu je hladit a spát s nimi. Neříkejte mi, že něco nejde, protože když tohle slyším, hned to udělám. Lidi, co mě aspoň trochu znají, už mi tohle říkat přestali. Vědí, že jsem dostatečně velkej blázen na to, abych jim ukázal, že jde úplně cokoli.

Mnozí vám vyčítají, že se prostřednictvím zvířat chcete zviditelnit, udělat kolem sebe další show. Co byste jim vzkázal?

Spousta lidí si myslí, že je za tím póza. Jenže já jsem dneska v pozici, kdy si můžu koupit nejlepší ferrari a na Václaváku s ním udělat daleko větší parádu než doma na zahradě se lvem. Ale já nepotřebuju ferrari, potřebuju to, co mě naplňuje a opravdu baví. A to jsou moje zvířata. Uvědomujete si, co je s nimi práce?

Neumím si to ani představit.

Strašně moc práce! Každý den je musím krmit, každý den čistit. Všechno to dělám sám, protože si říkám, že ta zvířata si zaslouží, abych se o ně dobře staral.

Nebylo by jednodušší zaplatit někoho, kdo by to dělal místo vás?

To nechci. Beru to tak, že kdybych se o ně neuměl sám postarat, tak si ta zvířata nezasloužím. Kdybych na ně neměl čas, nepořizoval bych si je. To máte jako s dětma. Když člověk nemá čas na děti a nechce se o ně starat, taky si je nemá pořizovat. Zvířata mě dennodenně drží na stopkách. Přijdu domů a je tady například špinavý prádlo, jako třeba dneska. Vešla jste a tady leželo přes židle oblečení. Všimnul jsem si toho a trochu mě to kvůli vám zamrzelo, ale zároveň vím, že nepořádek je něco, co můžu vyřešit i zítra. Ale lva nemůžete nakrmit zítra. Protože když jeden den vynecháte, tak vás druhej den sežere.

Máte všechna zvířata pojmenovaná?

Mám, třeba ten páreček krokodýlů, co jsem vám ukazoval, to je Lela a Karlos. Ale ryby pojmenované nemám, těch je moc.

Četla jsem, že pro Lelu jste pořídil velkou suchozemskou želvu. Kdepak je?

Musel jsem ji dát kamarádovi, který má velkou zahradu a může se o ni dobře postarat. O želvách platí jedna věc - neustále z nich jdou výkaly. Když taková želva chodí po domě a zůstává po ní čára jako po slimákovi a vy furt lítáte s hadrou… Lela to s ní vydržela asi tři měsíce.

Učíte lásce ke zvířatům své děti?

Ony v tom vyrůstají, je to pro ně samozřejmá věc. Uvidíme, jak se to v nich otočí, až budou starší. Mně v dětství rodiče zvířata nepovolili, argumentovali jako většina rodičů, že pro to nemáme podmínky. Proto všem rodičům říkám: Povolujte svým dětem zvířata, nebo z nich vyrostou magoři, jako jsem já. Zvířata jsem v dětství nemohl mít, proto si teď, když je mít můžu, plním všechny dětské sny, a to až do extrémů. Pořídil jsem dvě veverky, protože jsem v dětství miloval seriál Rychlá rota, kde vystupovaly veverky Chip a Dale. Nebo jsem sledoval seriál o klokanovi, co se jmenoval Skippy, takže jsem pak choval jeden čas i klokana. Nebo příběh lvice Elsy - díky němu jsem si pořídil lvici.

A krokodýl je filmový Dundee?

Krokodýly jsem jako dítě nemiloval, ale když jsem byl se svým prvním synem v zoo, to mu bylo asi šest let, viděl tam krokodýla. Líbil se mu a chtěl ho. Moje bývalá partnerka říkala, že to nejde, že krokodýla mít nemůžeme, protože to není rozumný. Stál jsem tam a vzpomněl si na svoje dětství, na svoji mámu, která mi přesně tohle říkala, když jsem prosil o zvířátko. A řekl jsem si: „Tak tohle ne! Jestli chce krokodýla, bude mít krokodýla!“

Co na to vaše bývalá partnerka?

Říkala, že jsem magor. Jak jsem mu mohl koupit krokodýla? A co když bude chtít žirafu? Naštěstí žirafu nechtěl, ale kdyby ji chtěl, bude ji mít! No, nedivím se, že se nám ten vztah rozpadl. (směje se)

Fanoušci MMA by nám asi neodpustili, kdybychom část rozhovoru nevěnovali tomuto dnes tak populárnímu sportu. Čím si jeho oblibu vysvětlujete?

Jsme novodobí gladiátoři, kteří tu byli už za Caesara a lidi k nim vzhlíželi. A jak říkal Caesar, lid potřebuje chléb a hry. Pravidla jsou trochu jiná než tehdy, ale základ zůstává, pořád jsme žoldáci, kteří se jdou rvát za peníze. V Česku se MMA proslavilo díky správné komunitě lidí, která se semkla. MMA jsem dělal v Londýně, a když jsem s tím pak přišel do Česka, věřil jsem tomu, že se to tady uchytí. Věděl jsem, jak funguje MMA v Americe, jaký má potenciál. Hodně lidí mi říkalo, že ne všechny americký sporty se tu dobře chytí, argumentovali třeba americkým fotbalem, který se tady sice taky hraje, ale kdovíjak velkou popularitu nemá.

V roce 2019 váš zápas s Attilou Véghem dokonce vyprodal O2 arenu…

Ano, v tu chvíli to lidi začali brát vážně a nikdo už se nesmál.

Co na MMA nejvíc baví vás?

Pro mě je to celý můj život. Teď tady s vámi sedím ne proto, že jsem Karel Vémola, ale díky tomu sportu. Dostal jsem se díky němu do celýho světa. I když tátovi občas vyčítám, že mě nedal na fotbal nebo tenis, protože bych se mohl dobře živit sportem a nikdo by mě přitom nemlátil do hlavy. (směje se) Jako šestiletého kluka mě přivedl k řeckořímskému zápasu, později jsem se zhlédl v klasické kulturistice a začal trénovat u nás v Žamberku v posilce. Ale abych odpověděl na vaši otázku - v každé životní fázi mě na MMA baví něco trochu jiného. Když jsem byl mladej kluk, bavilo mě mlátit lidi za peníze a bejt ta nejostřejší tužka v penále. Dneska mě baví a motivují fanoušci, mladý kluci, který mi věří, když hlásám, že tvrdá dřina porazí i talent.

Skutečně věříte, že tvrdá dřina stačí?

Potřebujete i štěstí. A taky cílevědomost, dravost a touhu po vítězství. Samozřejmě mi pomohli i lidi, které mám kolem sebe. Ale základ úspěchu tkví v tom, že jsem dřel a nikdy žádnej trénink neošidil. Nesmíte se vzdát, ani když padnete na hubu. Vrcholů i pádů jsem zažil hodně a vždycky jsem se z toho sebral. Někdy váš osobní vrchol pro někoho může být dno a vaše osobní dno může být pro někoho vrchol. Je to jen otázka úhlu pohledu a toho, čeho v životě chcete dosáhnout. I když jsem nedávno padnul na hubu (v prosinci prohrál zápas se Slovákem Samuelem „Pirátem“ Krištofičem), pořád jdu dál.

Na červen máte naplánovaný zápas s Attilou Véghem. Nedávno jste oznámil, že po něm ukončíte kariéru. Víte už, co budete dělat?

Nejčastěji se mě na to ptají rodiče. Otec pracuje čtyřicet let na dráze a letos se stejně jako já chystá do důchodu. Odpovídám mu - co budeš dělat ty? Říká, že nic. A stejně tak nemusím dělat nic ani já, když jsem díky svojí šikovnosti dokázal odejít do důchodu o něco dřív. Nicméně věřím, že moje cesta nekončí. Jedním z mých velkých vzorů je Arnold Schwarzenegger. Po ukončení kulturistické kariéry se stal hercem a následně guvernérem Kalifornie. Nechci tím nikoho vystrašit, že bych se snad dal na politiku, ale doufám, že mě ještě čekají velký věci. V každém případě si budu dál užívat svých zvířat, dětí, rodiny. Žít si svůj sen.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Knihy: Karlos Vémola: Zrození Terminátora - Martin Jaroš, Karlos Vémola: Jak to bylo doopravdy - Oliver Sálus