K pomoci lidem ho nasměrovala vlastní bolest

Jak jste se dostal ke svému povolání?

Původně jsem pracoval jako zdravotní bratr na Novém Zélandu. Z této oblasti jsem postupně přešel k masážím, od masáží k akupunktuře a od akupunktury k osteopatii. A z Nového Zélandu jsem se přemístil už v počátcích kariéry do Evropy. To je ve zkratce můj pracovní vývoj a postup. Přesnější odpověď by však měla znít, že jsem se ke svému povolání dostal přes bolest. Vlastní bolest.

Co se vám přihodilo?

Bylo mi nějakých 17 let, když jsem si při hraní ragby přivodil opravdu těžký úraz zad. Skončil jsem v nemocnici na jednotce určené pro úrazy páteře. Velmi záhy jsem se tam dozvěděl, že jsem největší šťastlivec na celém oddělení, protože mi zůstal nějaký cit v nohou. Všichni ostatní byli paraplegici či kvadruplegici. Byla to silná zkušenost. Pohyboval jsem se ve skupině lidí, kteří by si přáli v končetinách cítit bolest, zatímco ti, které ve svém životě léčím, se chtějí svých bolestí zbavit.

Jak mladému člověku taková zkušenost změní život?

V nemocnici jsem nakonec strávil nějaké tři měsíce. Nešlo ale jen o onu bolest. Do momentu zranění jsem snil o tom, že budu profesionální surfař, a najednou bylo jasné, že už nebudu moci surfovat a ani jinak aktivně sportovat. Obrovská čára přes rozpočet mladého člověka. V dalších letech jsem podstoupil dvě operace páteře, takže dobře vím, jaké to je ujít pět kroků a pak se muset zastavit kvůli bolesti. Vím, jaké to je podepisovat papír, že když se operace nepodaří, může to mít černočerné následky. Byl jsem ale připraven tento risk podstoupit kvůli bolestem, které jsem měl. Prošel jsem si tím.

Co je přesně náplní vaší dnešní práce?

Kombinuji masáž, akupunkturu a osteopatii. Tato kombinace zajišťuje, že se mohu dostat ke svalovému, nervovému a kosternímu systému ve stejnou chvíli. Až přijdete na to, který z těchto systémů představuje stávající zdravotní problém, můžete tomu uzpůsobit následné kroky. Rád si myslím, že to je právě moje vlastní zkušenost, která mi dala schopnost se vcítit do lidí s bolestí sužovanými zády.

Takový člověk obvykle nejdřív vyhledá lékaře…

Když máte nějaký problém a přijdete za lékařem, ten vám nejčastěji předepíše léky. Když půjdete za nutričním specialistou, doporučí vám změnit stravu. Akupunkturista vám navrhne akupunkturu, osteopat vás zkusí manuálně odblokovat, a pokud přijdete k psychoterapeutovi, pravděpodobně se vás zeptá na váš vztah s matkou. No a komu z nich budete věřit? Měl jsem za to, že by bylo skvělé nabrat zkušenosti ve vícero oblastech, prověřit stav daného člověka a objektivně říci: Tohle je to nejlepší řešení pro vás.

A co když na to nebudete stačit?

Kombinace hloubkové masáže, akupunktury a osteopatie mi umožňuje pomáhat se skutečně širokou škálou problémů, ale existují zdravotní obtíže, které jsou takříkajíc mimo můj záběr. A já nemám zájem na tom, aby u mě lidé ztráceli čas a peníze, stejně tak jako i já svůj čas, léčením něčeho, co jde mimo můj rank. Když má někdo vyhřezlou ploténku, osteopat není tou správnou volbou. Za mě je tedy nejdůležitějším úkonem správná diagnóza vašeho problému.

Za pomoci rentgenu, předpokládám…

Osobně nejdříve zkouším provést diagnózu sám na základě svých zkušeností a vyšetření pacienta. Svou domněnku si pak následně jen technikou potvrdím.

Jaká se v tom ukrývá výhoda?

Když byste zastavil deset lidí na ulici a přiměl je zajít na tomografické vyšetření, tak na snímcích najdete věci, které by měly vyvolávat zdravotní komplikace, ale dotyčný o nich vůbec neví. Jindy pak můžete provést tomografické vyšetření člověku, který křičí bolestí, ale na snímku neuvidíte nic, co by vám jeho stav objasňovalo. Záleží na daném případu. I proto se mi osvědčilo používat to jen jako ověřovací metodu diagnózy.

Co jsou nejčastější obtíže, které lidem způsobují bolesti zad?

Mechanická bolest, která pochází ze struktur páteře, jako jsou svaly, obratle či meziobratlové ploténky, tvoří nejméně čtyři pětiny případů. To je prostě takové to, když uděláte špatný pohyb ve špatnou chvíli. Bývá to opravdu hodně ostrá bolest, která nastupuje velmi rychle, vlastně skoro okamžitě.

Je něco, co v takový moment může člověk udělat? Co je správný postup?

Když už k tomuto dojde, nejlepší službu svému tělu uděláte, když extrémně zvolníte na následujících 24 hodin a počkáte, do jakého místa se bez jakýchkoliv zásahů „vlije“. Říkáme, že prvních 24 hodin je velmi nepředvídatelných a obtížně se zjišťuje skutečný původce problému. Pokud člověk nemá velké bolesti nebo neutrpěl úraz, je vhodné odpočívat a třeba si dát něco protizánětlivého. Klid je klíčový.

Takže čekat?

Platívá, že bolest, která nastoupila rychle, může také odeznít rychle. Když bolest nastupuje pomaleji a postupně nabývá na síle, jde často o něco, s čím musíme být obezřetnější. Po oněch 24 hodinách je dobré bolest vyhodnotit. Často se promění z té ostré bodavé v takovou tupější a cítíte se jakoby pohmoždění. To je první znamení toho, že se něco mění a že tělo se začíná s problémem vypořádávat. Den poté už se obvykle snižuje intenzita bolesti. Pokud má bolest zad ve vašem případě během tří dnů tento vývoj, nechte to být, čas se o to postará.

Čekat s bolestí může být ale celkem nesnesitelné…

Čas bývá mnohdy ten nejlepší lékař a vyřeší většinu obtíží. Jen ho potřebujeme mít. Mnoho z nás si však nemůže dovolit z nejrůznějších důvodů čas ztrácet. A to je důvod, proč jsou nejrůznější druhy léčby tak populární. Mohou pomoci urychlit tento přirozený proces léčení. Z mého pohledu je vhodný čas na léčbu ve chvíli, kdy bolest po dvou až třech dnech neodchází, ba se naopak zhoršuje. To je ta správná chvíle k vyhledání ošetření.

Kombinujete osteopatii, akupunkturu a hloubkovou masáž. Dá se říci, které z těchto polí vaší práci dominuje?

Kdybych si musel z těchto tří oblastí vybrat pouze jednu, kterou bych provozoval, byla by to akupunktura. Osteopatie je totiž celkem dynamická, a tak nemusí být vhodná pro starší křehčí lidi nebo ty, kteří mají velkou akutní bolest. Přinejmenším jste tam výrazně limitováni. Ale akupunktura je právě pro tyto skupiny perfektní. Přejedu rukou po zádech, dotykem zjistím, které místo je nejvíce stažené nebo bolestivé, a právě tam zamíří jehla.

Pro laika – na jakém principu má ta jehla zafungovat?

Do místa, kam je vpíchnuta jehla, začne výrazněji proudit krev. A celým principem tohoto typu léčby je zlepšení prokrvení problematické oblasti. Podobnou schopnost má ale i infralampa, masáž či protahování daného místa. To vše funguje na velmi podobném principu. U akupunktury se říkává, že onen vpich vlastně ošálí mozek, aby si myslel, že ona bolest je ještě horší než ve skutečnosti. Mozek uvolní do těla endorfiny a vy se i díky tomu cítíte rychle o něco lépe. A ještě něco, ulevující účinek bývá u akupunktury delší než u masáže. Tam úleva často odeznívá velmi záhy poté, co skončí samotná masáž.

Proč tedy nevolíte akupunkturu na úkor masáží vždy?

To je jednoduché. Zatímco někdo při vpíchnutí jehličky do těla začne skoro šílet, jiný člověk s klidem tvrdí, že vpich vůbec necítil. Nic nefunguje pro každého. Ale když mám nového pacienta, kterému se třeba do akupunktury moc nechce, požádám ho, ať mi dá důvěru pro pouhé tři vpichy. Těmi se mu pokouším dokázat, že má tento přístup smysl. Tento přístup aplikuji i v Česku. Tam v současné době příležitostně hostuji v lázních hotelu Mandarin Oriental. Létám tam z Londýna na prodloužený víkend a léčím ty, kteří o to mají zájem a potřebují to. Prahu přímo miluji a dnes je to už vážně neskutečně snadné. Sednete do letadla na Heathrow a za tři hodiny jste na Malé Straně.

Ví se o vás, že vám prošlo rukama obrovské množství světových celebrit. Můžete nějaké své pravidelné klienty jmenovat?

Dělám absolutně všechno pro to, abych neměl žádné pravidelné klienty. V tom smyslu, aby se z nich nestali chroničtí pacienti, kteří by ke mně museli docházet dlouhodobě. Chci s klienty pracovat efektivně tak, aby mě nepotřebovali. A věřte mi, že mi prošlo rukama množství lidí, kteří by byli dobrými adepty na to stát se pravidelnými klienty. Co se týče těch slavnějších klientů, které jsem měl, tak v Londýně mi prošla pod rukama taková jména jako Bruce Springsteen, Janet Jacksonová, George Michael, Paul McCartney, Emma Thompsonová, Johnny Depp, Jude Law nebo Brad Pitt. Možná mi pomohlo i to, že jsem z Nového Zélandu a nepřistupoval jsem k nim jako k nějakým celebritám, ale jako k obyčejným lidem, které něco bolí nebo mají nějaký problém. Ale abych byl upřímný, jeden klient pro mě opravdovou celebritou byl.

To jsem poměrně zvědavý, jaké jméno teď vyslovíte…

Jako dítě jsem chtěl být profesionální surfař. Když se mi tak dostal do ordinace americký surfař Garrett McNamara, bylo to pro mě osobně něco výjimečného. Je to právě on, kdo v portugalském Nazaré dokázal v roce 2011 sjet největší vlnu v historii (bezmála 24 metrů, od té doby byl již jeho rekord překonán). Tam jsem neodolal a během léčby jsem se ho zeptal, jaký to byl pocit. Řekl mi: „Kámo, to je moment, kdy se naučíš všemu poddat a necháš se unášet. Protože kdybys s tou vlnou bojoval, roztrhá tě zaživa. A když tě přikryje, tak jen věříš tomu, že celá ta turbulence přejde a ty se někde vynoříš.“

Pro běžného smrtelníka něco nepředstavitelného.

A pro mě to bylo o to neuvěřitelnější, protože jsem měl jako mladý při surfování zážitek blízký smrti. Smetla mě vlna a já narazil hlavou do písku. Otočil jsem se a plaval tam, kde jsem si myslel, že je hladina, jenže jsem po chvíli narazil znovu do písku a takhle ještě jednou. Byla to hodně děsivá zkušenost, ale začal jsem se pak více zamýšlet nad životem. Proč tu vlastně jsme. Po onom zranění při ragby jsem žil tři roky v ášramu. Podstupoval jsem osmihodinové meditace, abych lépe pochopil své pocity, které jsem měl, když jsem byl pod hladinou. Chtěl jsem chápat lépe sám sebe. Proč jsem reagoval v některých životních momentech tak, jak jsem reagoval. Došel jsem k tomu, že jsem byl prostě a jednoduše sobecký. Myslel jsem jen na sebe.

Sport vás v mladém věku dvakrát dovedl blízko ke smrti či invaliditě. Jaká z toho byla tedy cesta ven?

Jeden člověk v ášramu mě přivedl na myšlenku, abych zkusil nezištně udělat něco dobrého pro někoho jiného. Řekl mi, že se pak budeme cítit dobře ten dotyčný i já. Dvojí výhra. A ve mně to zarezonovalo. Žil jsem tam po oné hospitalizaci od svých 17 do 20 let, to je věk, kdy je člověk hodně tvarovatelný. A tehdy jsem začal přemýšlet, co bych mohl dělat dobrého pro lidi a zároveň se tím nějak uživit. Nějakou dobu jsem pak pracoval jako zdravotní bratr. To, co dělám nyní, dělám 40 let. V průměru jsem měl zhruba 2500 sezení ročně, což dělá za můj život nějakých 100 tisíc ošetření. A já vážně miluji pomáhat lidem. Je mi 67 let a mám pocit, že teprve začínám…