Juraj Loj: Slovenský srdcař z Případů 1. oddělení

Znal jste první dvě série Případů 1. oddělení?

Jistě, jednak jsem je viděl v televizi, jednak je znám přes režiséra seriálu Petra Bebjaka, kterého léta znám. Vím, jak byly v Čechách první dvě série populární, a věřím, že s touto třetí to nebude jiné. Hlavně doufám, že jsme uchovali autentičnost předešlých „případů“.

S televizními seriály už máte mnoho zkušeností – na Slovensku jste známý z Bouřlivého vína, Nového života nebo Sestřiček. V čem byly Případy jiné?

Nedá se to srovnávat. Ani jeden seriál neměl s tím druhým nic společného, protože se od sebe úplně liší v žánru. Už od nich taky uběhlo poměrně hodně času, takže se od té doby posunul jak můj přístup k práci, tak má vyzrálost.

Hlavně celý koncept a příprava byly v Případech 1. oddělení nastavené jinak než u jiných seriálů. Při natáčení s námi bylo i několik vyšetřovatelů, kteří na jednotlivých kauzách pracovali. To jsem nikdy nezažil a bylo to velmi inspirativní.

Když vám při natáčení radili tehdejší kriminalisté, dokázal jste identifikovat, kterého z nich asi ztělesňujete?

Ne. Dokonce jsem se na to scenáristů ptal a oni mě ubezpečili, že moje postava je vymyšlená pro obohacení příběhu, aby spolu s kriminalistkou, kterou hraje Bára Bočková, rozvířila jeho ustálené vody.

Nepocítil jste v tomto smyslu ani náznak jisté nevraživosti vůči nováčkům? Tu často předvádějí ostřílení kriminalisté v seriálu…

Vůbec ne. Právě naopak. Potvrdilo se, že v umění neexistují hranice. Čeští kolegové mě přijali s otevřenou náručí, byli milí a vstřícní. Byla tam docela silná slovenská parta, režiséři Peter Bebjak a Michal Blaško, taky hlavní kameraman Martin Žiaran, ale i jiní členové štábu, a během natáčení jsme se občas s tou českou partou dobírali a dělali si jeden z druhého srandu.

Jak?

Čeští kolegové si mě třeba dobírali, že na Slováka mluvím celkem dobře česky. Ve skutečnosti mi s češtinou několikrát pomohli, hlavně s tou hovorovou. Skvělý v tom byl Ondra Vetchý, s nímž jsem měl hodně dialogů.

Scenáristé vám to usnadnili tím, že vám přiřkli slovenskou maminku a českého otce. Potřeboval jste takovou berličku?

To jsem nikdy neřešil. Nebylo to tak však napsané kvůli mé češtině, i když vím, že na začátku nebyla perfektní. Nejspíš stále není, přestože mě lidé kolem ubezpečují o opaku. Sám to ale slyším. Nicméně se nevzdávám a stále na sobě pracuji. Vždy když jsem v Praze, mluvím výhradně česky, dokonce i s oběma slovenskými režiséry. Rád si testuji, jak na mou češtinu lidé reagují, zda mě berou za cizince, nebo Pražáka. Vlastně testuji sebe.

Prozraďte, kdy sám slyšíte, že v češtině probleskuje rodný jazyk.

Říct „Adéla ještě nevečeřela“ je pro mě pořád velká výzva. A když mi na place v delším textu třeba vypadne slovíčko, ne vždy ho dokážu rychle a bezchybně nahradit jiným.

Patříte ke generaci, která už nevyrůstala s federální televizí, kde se střídaly česky a slovensky mluvené pořady. Jak jste přišel k výborné češtině?

Mýlíte se, já s češtinou vyrůstal. Narodil jsem se v roce 1984, zažil jsem ještě léta společné republiky. Hlavně mám většinu filmů zažitých v českém dabingu. A když mám teď možnost si dabing vybrat, dávám přednost tomu českému. Stejně tak jsem hodně knih přečetl v českém překladu.

Jak si vysvětlujete, že jsou do českých filmů a seriálů tak hojně obsazováni slovenští herci?

Je to zčásti dané společnou historií československé kinematografie. Někde hraje roli i koprodukce se slovenskou televizí. Každopádně jsem rád, že v Čechách jsou slovenským hercům dveře otevřené, že ze strany českého publika nebo českých kolegů neexistuje nějaká animozita. Aspoň moje zkušenost je pokaždé skvělá. Moc si přeji, aby to tak zůstalo i v budoucnu. Jak jsem řekl, v umění nejsou hranice.

V Šarlatánovi režisérky Agnieszky Hollandové (2020) jste hrál po boku Ivana Trojana. To asi bylo pro relativně neznámého herce z Bratislavy velké sousto.

V té době jsem neoplýval velkým sebevědomím. Nebyl jsem si jistý, že to, co dělám na jevišti nebo před kamerou, dělám správně, zda to má nějaký dosah. A najednou jsem stál vedle takových lidí, jako jsou Agnieszka a Ivan. Tím, že mi dali svoji důvěru, mě utvrdili v tom, že cesta, na kterou jsem se vydal, je správná. A že musím zůstat nohama na zemi.

Když jsem jel na setkání s nimi poprvé, byl jsem neskutečně nervózní. Těžko jsem hledal sebedůvěru, abych tam nepřišel jako vylekaný školáček. Oni jako mávnutím kouzelného proutku všechny moje obavy rozptýlili. Přijali mě jako sobě rovného. Ne že by dva zkušení, kteří toho mají ve filmovém oboru tolik za sebou, šli mentorovat začátečníka. Nervozita byla tatam.

Jak jste přistupoval k trochu záhadné postavě Františka Palka?

Občas mívám potřebu si postavu, na které pracuji, nakreslit. Mám za to, že se k ní dostanu přes kresbu, přes to, jak vypadá, jaká barva se k ní hodí. Neumím úplně popsat ani vysvětlit, jak to přesně probíhá. Vychází to z pocitů, které mám při čtení. Tahle vizualizace mi zkonkrétní emoční polohy postavy.

Vy si opravdu postavy, které máte hrát, kreslíte?

Ne pokaždé, ale ano, mnohokrát to není konkrétní tvář, spíš skica, nějaký barevný nebo tvarový pocit, který z té postavy mám. Osvědčilo se mi to třeba při hraní početných rolí ve Švejkovi (ve slovenském Divadle Aréna).

Když si čtu scénář, probíhá mi před očima film a já ty postavy vidím, někdy zcela konkrétně, jak vypadají, jak se chovají, jak chodí, jak mluví. Bývají to pocity, přes které se mnohdy dostanu k lidem, které v sobě nosím ve vzpomínkách.

Z jaké skici jste vyšel v případě Šarlatána, respektive jeho partnera, kterého jste ztělesnil?

František Palko pro mě byl při prvním pročtení scénáře velká záhada. Stále jsem si ho četl dokola. Jednou během cesty vlakem do Prahy jako by mi tam zasvítil paprsek slunce na větu: „Přicházím z východu jako slunce.“ To byl ten klíč. Barva vycházejícího slunce.

František se vždycky vedle Jana Mikoláška objevil, aby mu dodal odvahu, podpořil ho. Cílem té postavy bylo stát se léčitelovým andělem strážným a pomáhat mu konat dobro v časech zla. I oběť, kterou nakonec František přinesl, byla bez výčitek. I když ho Mikolášek nakonec zradil.

Homosexuální scény vás při natáčení nezaskočily?

Natolik jsem se napojil na postavu, že ne. O tom, jak ty scény natočit, jsme se s Agnieszkou i Ivanem hodně bavili. Z mé strany nebylo nic, co bych pro ten film neudělal. To jsem si řekl hned na počátku. A protože nám šlo o to, aby ten vztah byl uvěřitelný, musel jsem Ivanova Mikoláška milovat. Ivan mi jako člověk, herec i celistvá osobnost natolik sedl, že jsem se do něho opravdu v uvozovkách zamiloval. Nebylo to pro mě těžké hrát.

S Ivanem jsme se shodli nejen na našich rolích, ale i v pohledu na divadlo, politiku, sport… Spojovalo nás hodně. Včetně pedantičnosti v práci. Pracovat s ním pro mě byla naprostá radost. Dívat se, jak si počíná na place, jak je nápomocný všem kolegům, kolik je v něm pokory, to pro mě byla odměna.

To, co věhlasný léčitel Jan Mikolášek dělal, můžeme považovat za alternativní medicínu. Jaký k ní máte vztah?

Přijímám ji s otevřeným srdcem a jako rodina ji upřednostňujeme. Mikolášek je důkazem toho, jak dobře funguje. Přírodní medicínu jsme nahradili chemickou a z ní se stala alternativní. Přitom tu byla odjakživa. K bylinkářství mám velkou úctu. Tím nechci tvrdit, že moderní medicína je k ničemu. V závažných případech je naprosto opodstatněná. Ať si každý svobodně vybere. Mikolášek ostatně říkal, že úspěch léčby je z poloviny otázkou víry.

Slyšela jsem, že slovenští herci typově vyplňují mezery tam, kde zdejším režisérům čeští herci chybí.

Možná jsme větší „srdcaři“, emocemi více otevření k dílu i k publiku. Jsme zkrátka chlapci z hor.

Vy taky?

Srdcem určitě.

Jaké je vaše oblíbené místo?

Tatry. V Nízkých se rád vracím do Jaraby, tam máme chalupu. Dá se odtamtud pěšky dojít na Ďumbier, na Chopok… Letos jsem byl s partou kamarádů ve Vysokých Tatrách, šli jsme od Popradského plesa k Dračí hlavě (2260 metrů nad mořem). Vzal jsem s sebou už i synka.

To už máte syna ve věku, kdy mohl takový výstup absolvovat?

Je mu devět, sport miluje. Když jsme začali šlapat, měl jsem pochyby, zda jsem to správně odhadl, ale on to zvládl. Sebe si v jeho věku moc nedovedu představit, jak šest hodin šlapu na tak strmý kopec, kde se musí místy lézt po čtyřech. Nahoře jsme byli za tmy v půl jedenácté.

Co tomu říkala maminka, českým divákům dobře známá herečka Zuzana Kanócz (ztvárnila hlavní roli například v oblíbeném Románu pro ženy)?

Ona ví, že se synem potřebujeme společný čas, a důvěřuje mi, že se o něho za všech okolností postarám. Nepochybuje o tom, že hory znám a nic nepodcením.

Pokud vím, sport je nedílnou součástí vašeho života.

Jako dítě jsem měl nejspíš ADHD (hyperaktivita a deficit pozornosti), musel jsem se pořád hýbat. Lezu po horách, hrál jsem basketbal, jezdím na kole, běhám, boxuju…

S boxerskými rukavicemi si vás moc nedovedu představit.

Box mi pomáhá vydat ze sebe vnitřní napětí, o kterém třeba ani nevím, kde se bere. Neprovozuji ho ale kontaktně, trénuji s kamarádem u boxovacího pytle. Přišlo to vlastně s rolí boxera, kterou jsem hrál v seriálu Nový život. Už jsem u toho zůstal. Při boxování se zbavím negativní energie a nabíjí mě to energií pozitivní.

Jak jste na tom s maďarštinou, rodným jazykem vaší ženy?

Bídně. Všechny naše tři děti (syn Lucas, dcery Izabella a Leyla) maďarsky umějí a chtějí po mně, abych jim na dobrou noc četl maďarské knížky, protože se tím baví. Když jedeme do Košic, odkud Zuzka pochází, celá její rodina mluví maďarsky, díky tomu jsem se leccos naučil. Je to ale neskutečně těžký jazyk.

S vaší ženou jste se seznámili při práci?

Přišla se s kolegou a spolužákem Lubošem Kostelným podívat na naše absolventské představení Ivanova, které režíroval Marián Amsler. Ten je před několika lety režíroval v jejich absolventském představení v jiné Čechovově hře. Tam jsme se seznámili. Rok poté jsme se setkali v divadle v Nitře, kam jsem nastoupil a kde ona byla v angažmá. Tam přeskočila jiskra.

Setkáváte se na divadelních prknech?

Hráli jsme spolu párkrát v Nitře, teď to už odmítáme. Se třemi dětmi by to bylo hodně náročné. Máme to tak, že když točím já, Zuzka netočí, a naopak. Jeden z nás musí být s dětmi.

Měl jsem od podzimu v Praze točit jeden kriminální seriál, ale protože mě jednak potřebují děti, jednak žena už také chce pracovat, s díky jsem to odmítl. Věřím, že jsem se rozhodl správně. Děti jsou u nás na prvním místě. Kvůli tomu, že jsem minulý rok devět a půl měsíce točil v Praze, cítím vůči nim dluh a chci být s nimi.

Chtěl jste vždycky velkou rodinu?

Ano, ale když jsem si na vlastní kůži vyzkoušel rodinný život s dvěma malými dětmi, zjistil jsem, že to není úplně jednoduché. Rovnou řeknu, že to naše třetí přišlo trochu neočekávaně. Vybralo si nás, přihlásilo se k nám, tak jsme ho uvítali a jsme velká rodina.

Co říkáte na trend rozšířený mezi vašimi vrstevníky odkládat založení rodiny, ať kvůli kariéře, pohodlnosti…

Je to každého volba. Respektuji ji a nerozebírám to. Těžko můžu někomu radit, že už by měl mít dítě, když nevím nic o důvodech, proč tomu tak není, nevím nic o jeho zdravotním stavu.

Žijeme ve zrychlené době, kde se od mladých čeká, že budou mít ostré lokty, budou se drát za úspěchem a něčeho dosáhnou. Jestli to přináší štěstí, na to si každý musí odpovědět sám.

Jak vypadá vaše divadelní současnost?

Od roku 2010 jsem na volné noze, naštěstí mám dost nabídek. Hraji teď v bratislavské Aréně ve Švejkovi, kde mám asi pět rolí, včetně doktora Grünsteina a nadporučíka Lukáše. Stejné to mám v Jánošíkovi, kterého rovněž režíroval Jakub Nvota.

Příští rok začnu zkoušet ve Slovenském národním divadle titulní roli v Konformistovi od Alberta Moravii. Dostal jsem odtamtud už dvakrát nabídku na angažmá, stále ji zvažuji. Uvidím, jak se budu v souboru cítit, jak bych případně angažmá zvládl.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Šarlatán, Případy 1. oddělení 1. a 2. řada