Článek
V říjnu se utkali ve finále Světového poháru. Pořadí si vyměnili. Co je spojuje, je úžasné přátelství, bez závisti, nesmyslné rivality. Navíc jejich domy v Rajhradicích a Holasicích od sebe dělí pouhé tři kilometry.
Kdy jste se potkali poprvé?
Lipták: V roce 1996, když jsem jako mlaďas poprvé nastupoval do klubového autobusu a jeli jsme na závody.
Ponorku jsme nikdy nezažili. Pravda, trávíme spolu hodně času, ale ne tolik, abychom si lezli na nervy.
Kostelecký: Strašně to letí...
Strávíte spolu spoustu času - na závodech, navštěvujete se s rodinami, Jiří jezdí trénovat na střelnici do Holasic, kde je David doma. Nejdete si někdy na nervy?
Lipták: Fakt jsme spolu skoro pořád, ale na nervy si nejdeme. Každý jsme jiný, takže se spíš doplňujeme. A co se týká střelnice v Holasicích, i když trénuji nejčastěji v Brně, v době různých omezení jsem jezdil k Davidovi, kde jsme byli jen my dva. A musím říct, že před olympiádou to bylo klíčové. Mám to tam tři kilometry, pár minut. Jednou jsem přijel dokonce na kole. (směje se) Na střelnici do Soběšic na kraji Brna, když jsou kolony, jedu i tři čtvrtě hodiny. V Holasicích je absolutní klid. Občas za námi přijel reprezentační trenér Petr Hrdlička. Ten vyhrál olympiádu už v roce 1992 v Barceloně.
Kostelecký: Ponorku jsme nikdy nezažili. Pravda, trávíme spolu hodně času, ale ne tolik, abychom si lezli na nervy. Umíme si za ty roky vyhovět. Nejsme žádní mladí janci. Na závodech jsme spolu, ale při nich vlastně každý sám, ve svém světě. Já poslouchám muziku, Jirka třeba kouká na filmy. Těšíme se na večer, že si spolu dáme vítězný doutník. O střílení se prakticky nebavíme. To je možná klíčové. Vždycky se najde něco, čím se umíme rozesmát. A po závodech se třeba týden i víc nevidíme. Rodinná setkání pak nemají se střílením už vůbec nic společného, prostě se sejdou kamarádi s rodinami. Manželky a děti to mají stejné.
Ale v olympijském rozstřelu i ve finále Světového poháru šlo o zlato i peníze...
Lipták: Tak peníze nás vůbec nenapadly! Manželky si volaly a psaly, obě rodiny fandily oběma. Možná děti víc svému tátovi. (směje se)
Kostelecký: U nás to je stejné, snad jen manželka Lenka, bývalá střelkyně, vidí, v čem jsem udělal chybu.
Mluví vám manželky do střílení? U Davida bych to trochu předpokládal, protože Lenka, za svobodna Barteková, vozila medaile z velkých soutěží jako reprezentantka Slovenska a její sestra Danka střílí dodnes.
Kostelecký: Když si chci něco vyzkoušet, vezmu Lenku s sebou na střelnici. Má střelecké oči, vidí věci, které já nevidím. Řekne mi tedy, co vidí, co si o tom myslí, a sedí to. Když se doma jinak výjimečně bavíme o střílení, spíš mluvíme o švagrové Dance Bartekové.
Lipták: Petra není ze střeleckého prostředí, vůbec mi do toho nemluví, ani doma střelbu neřešíme. O všechno se postará, i o pejska, který je na vozíku, je to třetí dítě. Pere mi sportovní oblečení, myslivecké i to běžné. Je mojí velikou oporou. Obě to nemají lehké, o to víc jim patří náš dík.
Trefa, teď jen vyfouknout z hlavně kouř z patrony.
Kostelecký: Jura si vybral dobře, Petra je světice. Nevím, ale jestli si dobře vybrala i ona. (smějí se)
Když jste se míjeli při celosvětově sledovaném tokijském rozstřelu, usmívali jste se a sem tam si něco řekli. Prozradíte, o čem byla řeč?
Lipták: To nebylo jen při rozstřelu, ale už v průběhu finále - šlo o hec, povzbuzení. Když jsme pak zbyli my dva a Angličan John Matthew Coward Holley, oddechli jsme si, že je to doma. Medaili máme jistou oba. A stejné to bylo i při finále Světového poháru, v němž se střílí o Pohár prezidenta ISSF. Zase jsme se sešli my tři, John byl třetí, my jsme si pořadí vyměnili.
V brokové střelbě se povede málokdy, že by stáli dva borci z jedné země na stupních vítězů, na olympiádě to bylo poprvé, alespoň v trapu.
Kostelecký: Když jsme zbyli v obou finále sami, šlo spíš o hecování, úlevu po dobré nebo špatné ráně, ale ty výrazy se nedají napsat. (smějí se oba)
Lipták: V brokové střelbě se povede málokdy, že by stáli dva borci z jedné země na stupních vítězů, na olympiádě to bylo poprvé, alespoň v trapu. Když se dva z jedné země potkají už mezi šesti finalisty, jsou to většinou dva kohouti na jednom smetišti. Nic si nedarují ani nepřejí. My jsme to přáli fakt jeden druhému. Když to vyjde jednomu a druhý sleduje finále z tribuny, jsou to větší nervy než na střelišti. Kolikrát jsme to zažili... Jeden bojoval o medaili, druhý trpěl na tribuně. Teď jsme si to užívali spolu a úplně bez nervů, i když jsme chtěli vyhrát oba. Ale přáli jsme si to i navzájem. Asi to vypadá jako vrcholná schíza. (smějí se oba)
Kostelecký: Vyhrál jsem olympijské zlato už v Pekingu, ale to bylo něco úplně jiného. Samozřejmě že jsem ho chtěl i v Tokiu, vůbec mi ale nevadilo, že nakonec vyhrál Jura. Možná to někdo nepochopí nebo tomu neuvěří, ale je to tak. Vyhrál ho kamarád a já měl skvělý pocit, jako bych ho vyhrál sám. Rivalita by nám nic dobrého nepřinesla.
Radil jste někdy jako zkušenější kolegovi?
Kostelecký: Jura je o pár roků mladší, vždycky jsem mu říkal svoje zkušenosti. Poradil mu to, co jsem se sám naučil, a ověřil si, že to funguje. Snad jsem mu i pomohl. Některé věci se neprozrazují, ale bral jsem ho jako kamaráda, svého nástupce, nechtěl jsem, aby ztrácel terče zbytečnými chybami. Tohle řeknete jen největšímu kámošovi.
Poslední finálová rána. David Kostelecký si volá o terč.
Lipták: A já jsem poslouchal. David byl vždycky průkopník, objevoval a zkoušel nové věci, třeba našel i ty nejvhodnější patrony. Vyšlapával cestičku. Říkám upřímně, že jsem mu moc vděčný, ale my si nepotřebujeme děkovat. Koukneme na sebe a víme své. A mladým poradíme, i když víme, že nás jednou porazí. To nás naopak motivuje a posouvá.
Davide, vy jste ze šesti olympiád byl čtyřikrát ve finále, ale v Riu jste prohrál v rozstřelu o bronz a v Tokiu o zlato. Nemrzí vás to?
Kostelecký: V Riu jsem na to neměl, už finále bylo zázrak. Angličan Edward Ling tam byl v tu chvíli prostě lepší. V Tokiu to byla nádherná česká loterie. Jura si zlato zasloužil, vyhrál během olympijského cyklu víc velkých závodů.
Lipták: Jak nám doma říkali, udělali jsme si v Japonsku mezinárodní mistrovství republiky, a zopakovali jsme to v říjnu ve finále Svěťáku v Larnace... Porazit ve finálovém rozstřelu kamaráda je zvláštní. Máte radost a víte, že on bude trochu zklamaný. Ale my máme takový vztah, že si fakt nezávidíme, ale přejeme. Škoda že ve střílení na olympiádě nejde, aby medaili dostali oba. Ve skoku o tyči dali zlaté medaile dvě... Ve střelbě by to mělo být po finále a rozstřel by byl už jen jako show. Ale asi to takhle má být.
Jak dokáže olympijské zlato změnit člověku život?
Kostelecký: Nesmíš tomu podlehnout a zbláznit se. Spoustu věcí dostaneš, ale o hodně přijdeš. Střelba není zase tolik populární, takže ta euforie neprobíhá tak dlouho.
Lipták: Já ještě ani nevím. Absolvuji spoustu akcí, hlavně charitativních. S tou popularitou to není tak horké. Byli jsme s rodinou hned po olympiádě týden na dovolené v Chorvatsku a pak týden v Jeseníkách, v horách mě poznal jediný člověk. Pochopitelně v Rajhradicích je to jiné. Fotbalovým žáčkům od nás jsem koupil oblečení, aby věděli, že jsem ze vsi. Třeba judista Lukáš Krpálek to musí mít mnohem těžší. Ale chápu, že třeba fotky a podpisy dětem ke sportu patří.
Je za to čtvrtstoletí něco, co byste jeden o druhém nevěděli?
(Podívají se na sebe a usmějí se)
Kostelecký: Jsou věci, které nemůžeš říct ani vlastnímu stínu.
Lipták: Každý máme svá tajemství, což ale kamarádství nijak nebrání.
Jakou kamarádovu vlastnost byste chtěli mít?
Lipták: Davidova manažerského a obchodního ducha. Dobře si vede i jako podnikatel.
Kostelecký: Jurův klid. Jeho humor a takovou jeho zvláštní bezstarostnost. Jde za svým cílem, ale zbytečně se nenervuje.
Oba bydlíte na vesnici, máte rodinné domky. Co si na nich umíte udělat?
Lipták: Stavěl jsem barák s klukama z dědiny a s tátou. Na venkově pořád funguje, že si navzájem pomůžeme. Tady musíš umět od všeho něco, od stavění po svařování, ale jsou věci, které jiní dovedou líp. Důležité je mít dobře vybavenou dílnu nebo garáž, táta mi jako dárky dává třeba nářadí, které potřebuji. Ale my dva s Davidem nejsme na práci úplně leví, aby to tak nevyznělo. (smějí se)
Kostelecký: Náš dům v Holasicích stavěl Jurkův táta s kamarádama. Já umím posekat trávu a udělat i další věci, ale když je něco složitějšího, zavolám někoho, kdo tomu rozumí.
Za tři roky je olympiáda v Paříži...
Kostelecký: Nepřemýšlím o ní, protože zatím Světová střelecká federace vůbec neurčila postupová kritéria a chystá i změny pravidel. Experimentovala při finále Světového poháru, ale zatím není rozhodnuto. Hlavně bude záležet na zdraví, jak mi to půjde, a jestli mě bude střílení po změnách ještě bavit. Vždyť mi potáhne na padesátku.
Lipták: Pochopitelně se budu chtít do Paříže dostat, ale jak řekl David, nevím, jaká budou kritéria. I podle nich budu plánovat přípravu a závody. Obhájce zlata by tam chybět neměl.