Jan Šibík: Během demonstrací jsem měl strach nejen o sebe, ale i o fotoaparát

Jeho fotografie se vyznačují tím, že neukazují pouhé dění, ale svým zpracováním jdou do hloubky a často zprostředkovávají i to, co se děje mimo objektiv. Vypráví příběhy. Na většině Šibíkových snímků jsou zachycení lidé ve vypjatých situacích.

„Snažil jsem se být co nejrychlejší, už jen proto, aby to bylo autentické, aby si mě nevšimli. A abych neohrozil sebe a svůj foťák,“ popsal, jak zachycoval klíčové momenty roku 1989.

„Začal jsem fotit 21. srpna 1988, to byla první demonstrace po devatenácti letech na výročí okupace sovětskými vojsky. Potom jsem fotil každé další výročí, lidi už měli odvahu a využili každého výročí, aby protestovali,“ zmínil s tím, že věřil tomu, že přijde doba, kdy tyto snímky bude moci veřejnosti ukázat.

Už tehdy se však dostával do nebezpečných situací. „Policisté byli velice agresivní a na vlastní oči jsem viděl, kolik rozmlátili fotoaparátů a kamer, ale mně se nikdy nic nestalo, opravdu jsem měl štěstí,“ dodal.

Nefotil jen dění Československu, už 9. listopadu 1989 zachytil i nejznámější symbol rozpadu východního bloku, pád Berlínské zdi. Do západní části Berlína, kde bourání zdi probíhalo, se přitom musel propašovat načerno. „Nedošlo mi, že bezvízové povolení platí jen pro Němce. Měl jsem ale štěstí a na třetím přechodu jsem se s ostatními dostal na západní stranu,“ popsal.

„Na té zdi stáli policisté NDR a nevěděli, co mají dělat, protože stáli na zdi a zezdola už to lidi bourali krumpáči a kladivy, které si přinesli s sebou,“ popsal dále.

V prosinci 1989 pak fotil i pád režimu v Rumunsku, který byl nejkrvavější. „Dostal jsem se tam v době, kdy byla země uzavřená. Jelikož bylo několik tisíc obětí v Temešváru, lidi se strašně obávali, že armáda bude střílet do lidí i v Bukurešti. Armáda ale udělala neuvěřitelnou věc, rozhodla se, že se připojí k protestujícímu lidu. Lidi naskákali na tanky, začali objímat vojáky a tři hodiny jezdili na tancích a autobusech po celé Bukurešti,“ popsal neuvěřitelné chvíle.

Během své kariéry reportážního fotografa se nevyhýbal ani těm nejnebezpečnějším oblastem. Například v devadesátých letech jezdil fotit do válkami zasažených zemí bývalé Jugoslávie či do Afghánistánu. V Africe a na Blízkém východě fotil etnické nepokoje, dětské vojáky či hladomory.

K fotografii se přitom dostal nepřímo. Před revolucí začínal jako asistent kameramana v Československé televizi a focení pro něj bylo jen koníčkem. Studovat fotografii na FAMU bylo pro silnou konkurenci nedosažitelné, přesto nakonec zkušenosti sbíral u Jána Šmoka, zakladatele katedry fotografie na FAMU. Ten ho také nasměroval k reportážní fotografii.

Dva roky před revolucí nastoupil jako fotograf do týdeníku Mladý svět. Ten však v roce 1989 vyměnil za časopis Vlasta. Jako fotograf poprvé získal možnost cestovat, i když na vlastní náklady, a fotit světové události. To nejdůležitější se však tehdy dělo doma. Už od roku 1988 fotil protirežimní demonstrace, kterých postupně přibývalo.

V současnosti se fotograf, který letos oslavil pětapadesát, věnuje i workshopům, na nichž lidem předává své mnohaleté zkušenosti. Přiznává však, že reportážní fotografie se během let změnila, a to hlavně kvůli internetu. Mnoho médií si dnes nemůže dovolit posílat vlastní fotografy do konfliktních oblastí, které se navíc stávají čím dál tím nebezpečnější. V rozhovoru pro Právo například přiznal, že sám během válek zažil střelby i výbuchy, otřásl jím však také počet únosů, kterých v posledních letech přibývá.

Za svou kariéru získal Šibík celou řadu ocenění a vydal několik knih. Za sebou má i řadu výstav, ta poslední v prostorách pražské Staroměstské radnice právě ukazovala fotografie z let 1988 až 1989, tedy období, které pro něj i pro celé Československo odstartovalo novou éru.