Článek
Při volbě pozice vycházejí hráči z výsledku minulé hry, zjistili vědci. Kdo vyhrál, má tendenci pozici opakovat, kdo prohrál, bude docela určitě měnit. Jestli to správně odhadnete, je příští vítězství vaše, tvrdí autoři docela seriózního výzkumu.
Svou hypotézu testovali na velkém turnaji pořádaném čínskou univerzitou v Če-ťiangu a dokumentovaném v dubnu na vědeckém serveru Arxiv. Zúčastnilo se ho 620 vysokoškoláků ve skupinách po šesti a každý účastník sehrál se svými pěti partnery tři stovky her. Pro větší herní zápal organizátoři vypsali pro vítěze finanční odměnu, která vzrůstala s počtem dosažených vítězství.
Podle klasické teorie je třeba pro úspěch volit pozici zcela náhodně tak, aby vaše volba byla nepředvídatelná a soupeř ji neměl podle čeho odhadnout. Tato metoda, kdy každý z hráčů volí pozici papír, nůžky či kámen se stejnou pravděpodobností, je v teorii her označována termínem Nashova rovnováha, tedy situace, kdy žádný z hráčů nemůže jednostrannou změnou zvolené strategie vylepšit svoji situaci.
Životní příběh Johna Forbese Nashe, amerického matematika postiženého schizofrenií, byl v Hollywoodu zfilmován v roce 2001 pod titulem Čistá duše. Hlavní roli pionýra teorie her a pozdějšího nositele Nobelovy ceny sehrál Russell Crowe.
Odmítnutá náhoda
Na turnaji hráči ve všech skupinách volili pozice víceméně rovnoměrně, každou přibližně ve třetině her. Na první pohled tedy náhodně. Jenže při podrobnějším rozboru odehraných „utkání“ se ukázalo, že volba nevycházela jen z náhody. Ukázala se jasná tendence zůstat věrný „vítězné“ pozici z minulé hry. Hráči měli tendenci opakovat svou volbu, která se osvědčila, i v následující hře. Podvědomé odmítnutí náhody a cílená volba platily i u poražených. Ti zase měli snahu změnit pozici, která se v minulé hře neosvědčila. Kdo například neuspěl s nůžkami, s větší pravděpodobností volil pro příští hru kámen nebo papír, a to víc, než by odpovídalo pravidlu „jeden ze tří“.
Tato strategie, kterou čínští vědci pracovně označili „vyhráls – zůstaň, prohráls – změň“, je v teorii her nazývána podmíněná reakce. Ruský fyziolog Ivan Petrovič Pavlov podobné chování u zvířat popsal jako podmíněný reflex. Podmíněná reakce je podle autorů čínského výzkumu v lidském mozku „naprogramována“ jako vzor chování. Schopnost předvídat tuto strategii a jednat podle ní, tedy jinak než soupeř předpokládá, vám ve hře poskytne výhodu a větší naději na vítězství.
Nashova rovnováha neplatí
„Při hře kámen, nůžky, papír dochází k hromadnému cyklickému posunu, který nelze vysvětlit v rámci Nashovy rovnováhy. Objevuje se tu podmíněná reakce – a jde-li o základní projev mozkového rozhodovacího mechanismu, nebo o důsledek hlubších nervových postupů, to je otázka pro příští hlubší výzkum,“ shrnuli autoři studie Č’ Wang-ťien, Pin Sü a Čchaj Čou-ťün.
Hra kámen, nůžky, papír je populární všude ve světě.
Autoři poznamenali, že ačkoli se jedná o dětskou hru, opakovaně se ukazuje, že jde o vhodný model pro zkoumání konkurenčního chování, například v oblasti finančního byznysu. Britská studie hry kámen, nůžky, papír z roku 2011 naznačila, že hráči podvědomě napodobují akce soupeře. Šlo o překvapivý závěr, protože všeobecně platí, že úspěch je podmíněn odlišným chováním.
Teprve když jeden z hráčů neviděl, jakou možnost soupeř zvolil, a zahrál náhodně, ničím neovlivněn, jeho šance na vítězství byla rázem vyšší.
Jsme zvyklí napodobovat
Hypotéza, kterou autoři výzkumu publikovaného ve věstníku Proceedings of the Royal Society B chtěli prověřit, spočívala v tvrzení, že lidé jsou v sociálních hrách náchylní k opakování chování a gest soupeře, tedy k automatickému napodobování. Jde o výzkum tzv. zrcadlových neuronů, mozkových buněk, které ovládají obranné chování, mimikry. Psychologové totiž nemají jasno, zda toto automatické napodobování může být vědomě potlačeno, jestliže jsou jeho důsledky nepříznivé.
„Mnozí kolegové už dříve ukázali, že toto automatické chování je automatické v tom smyslu, že jde o podvědomé jednání,“ předeslal Richard Cook z londýnské University College. „Není ale známo, nakolik je obtížné se tomu vyhnout.“
Cook s kolegy provedli dva typy testu. V prvním měli oba soupeři zavázané oči, ve druhém byl zbaven možnosti vidět soupeřovy volby pouze jeden hráč. Každá dvojice sehrála devět „utkání“ o dvaceti hrách, a aby se hrálo naplno, vítěz vždy dostal malou peněžitou odměnu.
Hra obou nevidících soupeřů dopadla přesně podle počtu pravděpodobnosti – každý vyhrál 33 procent her. Ve druhém testu byl nevidící hráč úspěšnější o tři procenta. Rozdíl je to nevelký, ale statisticky významný.
Nedívejte se na soupeře
Pokud jde o rychlost reakce, když byl nevidící hráč rychlejší, jeho vidící soupeř častěji zahrál stejnou pozici. Podle Cooka je automatické napodobování u lidí podmíněno reakcí. „Domníváme se, že zrcadlové neuronové vazby se vytvářejí na základě raných životních zkušeností,“ vysvětlil.
„Každý máme zkušenost s tím, jak jsme napodobováni, neustále kolem vidíme výsledky svých vlastních akcí – proto je tak těžké tomu odolat, i když by to bylo v našem zájmu.“
Vedoucí mozkové laboratoře Nizozemského neurologického institutu Christian Keysers v komentáři ke studii britských kolegů dodal, že nutkání k napodobování má své hranice.
„Skutečnost, že je v nás spontánní a neodolatelná tendence kopírovat to, co vidíme kolem sebe, ještě neznamená, že bychom nebyli schopni ji potlačit.“ Podle Keyserse jsou schopnost a sklon k napodobování z pohledu sociálního života důležité, zejména v dětství.
Stejně důležitá je ale schopnost tyto spontánní tendence potlačovat. „Byl by to divný život, kdybychom celý den jeden druhého jen kopírovali,“ dodal.
