Jak to kdysi vypadalo ve venkovských hospodách

V malé jihomoravské obci Jamné u Tišnova stojí od roku 1902 hostinec, který založili manželé Marie a František Vlachovi. Dodnes se mu proto říká U Vlachů, i když ho řídí potomek Michal Kadlec. Narodil se přímo v objektu hospody v roce 1978, absolvoval střední školu společného stravování v Lomnici u Tišnova a navázal na svého pradědu Františka, i když ho sám nezažil. Pustil se i do mapování historie hostince, díky němu si o životě v něm můžeme udělat podrobný obrázek.

„Můj pradědeček hostinec pojal jako společenské centrum, které mělo sloužit celému okolí. Byl také řadu let starostou Jamného a v hostinci ho lidé vyhledávali i se svými problémy. Byl sečtělý, vzdělaný, zvládal řídit hospodu i obec a hodně mu pomáhala jeho manželka, ryze praktická žena. Neváhala prý vzít násadu od koštěte a rozehnat chlapy při rvačce,“ vypráví Michal Kadlec.

I když Jamné má jen asi sedmdesát obyvatel, Kadlec se v pohostinství nebojí podnikat a pro hosty připravuje nabídku, aby přijeli třeba i z Brna, vzdáleného 25 kilometrů. Když Vlachovi hostinec ještě za Rakousko-Uherska zřizovali, rozhodli, že jeho součástí bude i obchod se smíšeným zbožím. Dodnes se dochoval stavební výnos, jenž jim ještě před stavbou vytyčil sedmnáct podmínek, které museli splnit.

Stavba hostince například musela být vzdálená nejméně osmdesát metrů od rohu školní budovy a šest metrů od okresní silnice. „Veškerého hluku a hudby budiž se v hodinách vyučovacích zdrženo,“ praví jeden z dalších bodů. Hostinec stavěl zednický mistr Antonín Hykrda, který ve smlouvě měl i velmi férové upozornění, že za nesjednanou práci není objednatel povinen zaplatit.

Michal Kadlec vyzpovídal první vnučku Vlachových, Marii Komárkovou. S rodiči bydlela v nedalekém Rohozci a v Jamném pobývala velmi často. Převážnou většinu klientely hostince podle ní tvořili formani s koňmi, kteří se vraceli z trhů v Tišnově.

Každé pondělí se konal tzv. malý jarmark a jednou za měsíc jarmark velký. Když se formani s povozem zastavili u Vlachů, koně dostali ve stáji seno a pánové se občerstvili pivem, sodovkou, a když se obchod vydařil, tak i nějakou kořalkou.

V nabídce byla podomácku vyrobená výčepní lihovina (říkalo se jí čistá), rum, likéry kontušovka, světluška a griotka. Jídlo se podávalo jen výjimečně, a když, tak výhradně točený suchý buřt, ze kterého se odřízl požadovaný kus. Jinak se hrály karty a povídalo se. Někdy se stalo, že se host tak „upravil“, že si lehl na vůz, pan Vlach dal koňům povel a ti jej dovezli až domů.

Žádná otevírací doba tehdy neexistovala. Kdo se chtěl občerstvit, zabouchal na dveře a bylo mu otevřeno. Velký sál hostince měl asi 40 míst a vytopit ho bylo nákladné. Z tohoto důvodu se ve všední dny většinou sedávalo v kuchyni u stolu s třemi nebo čtyřmi návštěvníky, víc jich mnohdy nebylo.

Sedával tam s nimi František Vlach, manželka Marie měla jinou práci. Kromě pondělních jarmarků se velký sál využíval na taneční zábavy a plesy, které se konaly zejména v zimních měsících. Při těchto akcích byla na pomoc povolána celá rodina.

Tancovalo se na nastrouhaném mýdle, aby to dobře klouzalo. Jeho nevýhodou byl ale druhého dne pracný úklid. V rohu místnosti stálo pódium pro kapelu, kterou z převážné většiny tvořili místní muzikanti. Největší akcí bývala každoroční pouť na sv. Petra a Pavla, která se odehrávala v zahradním posezení, kde nechyběla ani kuželna.

Za první republiky jezdíval do hostince kočovný kinematograf Mik brněnského rodáka Ignáce Mika (někdy se psával i Mück). Promítal němé filmy a pouštěl k nim hudbu z gramofonu. Jinak zařízení hostince bylo prosté, leč na tu dobu moderní – výčep se dvěma mosaznými kohouty na mramorové desce byl dokonce v provozu až do začátku 60. let, vedle něj okno do krámu, další okno do kuchyně, aby z ní bylo vidět na výčep a mohlo se podávat i teplé jídlo.

Pravidelnými návštěvníky byli četníci z nedaleké stanice v Uníně. Ti byli hosty váženými a Marie Vlachová jim zpravidla připravila čaj se slivovicí a míchaná vajíčka s pažitkou. Hostinec sloužil i jako místo pro výměnu informací. Některé pocestné tu v určitý den místní čekali, neboť se vědělo, kdy se zastaví s novinkami z okolí. Jiní se přijeli poradit se zahradničením, s chovem dobytka nebo nabízeli různé služby.

Takhle se tu zastavoval holič z Brna, kterému nikdo neřekl jinak než Mydlinka, a ten tu na místě ostříhal všechny zájemce.

Za války docházelo k postupným omezením a zákazům zábav, plesů i jiných akcí. Hosté však chodili stále. Zásobování ale vázlo a zboží se hůř shánělo, navíc byly zavedeny potravinové lístky. V roce 1952 převzal vedení hostince Vlachův syn Jan a koloniálu se ujala jeho manželka Marie Vlachová. Záhy poté zemřel zakladatel podniku František Vlach a hospoda i s obchodem byly vyvlastněny. Hostinec pak patřil pod lidové spotřební družstvo Jednota a byl využíván i pro výkup mléka, vajec, jablek či nasbíraných šípků a hub. Po roce 1989 byl navrácen původním majitelům a postupně začala jeho nová éra.

Obec Jaroslav u Holic na Pardubicku má sto čísel popisných a hned v čísle jedna u hlavní silnice sídlí klasická venkovská hospoda se zvláštním názvem Rest Münster.

Když do ní vejdete, překvapí vás rustikální výzdoba a starosvětsky působící portrét jejího zakladatele na čelní stěně. Devátý rok ji vede Josef Laštovka, který ji se svou manželkou převzal po otci. „Nikdo z nás se gastronomii nevěnoval. Já mám strojní průmyslovku a manželka je magistra sociálních věd. Dřív pracovala v Pardubicích a já v Hradci, pak se nám narodila dvojčata a ta nás přivedla k rozhodnutí zůstat v Jaroslavi, nikam nedojíždět a provozovat rodinnou hospodu,“ říká pan Laštovka.

„Cyril Münster se živil jako zvěrokleštič neboli miškař, kastroval hospodářská zvířata, a při jedné ze svých cest objevil tuhle hospodu. Podle domovského listu, který tu máme vystavený, pocházel z Dolní Lhoty na Moravě a domovské právo v Jaroslavi získal v roce 1938. Mezitím se stihl vyučit jako hostinský a výčepní a od té doby se tedy mohl věnovat oběma oborům, což také dělal,“ dodává Josef Laštovka.

Podobně jako v hospodě v Jamném, i tady byl k dispozici velký sál, kde se pořádaly plesy, zábavy, posvícení, a pouze při takových příležitostech se vařilo, pekly se řízky i husy. Jinak se tu podávaly pouze nápoje, případně něco malého k zakousnutí. Když Cyril Münster hospodu zvelebil, rozšířil a doplatil za ni hypotéku, byla mu znárodněna, navíc ho zavřeli.

Záminkou bylo, že stále pracoval i jako veterinární technik a účtoval si cestovné a práci. Brzy po návratu z vězení zemřel a zůstal tu v obytné části jeho syn s manželkou a dvěma dětmi. Při restitucích se hospoda navrátila rodině a dlouho ji provozoval tatínek současného majitele. „Je také zachycený spolu se štamgasty, karetními hráči, kteří se tu scházeli každý pátek, na obraze od Josefa Sklenáře z Vysoké,“ dodává Laštovka.