Jak se vyrábějí hodinky na zakázku

„V současnosti mám rozpracované tři kusy. Ono to ani nejde jinak než jich vyrábět víc naráz, protože tak můžu některé úkony spojit dohromady,“ povídá čtyřiačtyřicetiletý Martin Brož v dílně na Václavském náměstí v Praze, která je zároveň sídlem firmy Prokop & Brož, kterou před deseti lety spoluzakládal.

„Jeden je celý šitý na míru pro našeho dobrého zákazníka, který má od nás už několikery hodinky. Ty zbylé vycházejí z konkrétního modelu, ale mají individuální design, takže jsou jedinečné,“ říká k aktuálním zakázkám.

Ačkoli se často užívá slovní spojení jemná hodinářská práce, v dílně v centru Prahy se Martin Brož věnuje i těžší výrobě. „Třeba na tomhle stroji si vyrábím ozubená kolečka,“ ukazuje.

„Pak jsou tu klasické soustruhy v různých velikostech. Na větší díly, jako je pouzdro (tělo hodinek, které skrývá vnitřní komponenty), využíváme velké CNC stroje v jedné firmě v Hlinsku, na kterých zhotovujeme větší série dílů,“ popisuje základ svojí práce.

Náramkové ukazatele času se skládají i z více než sta dílů, většinu si ve firmě vyrobí sami, jiné objednají a případně ještě upraví. Základním materiálem pouzdra je nerezová ocel typu 316L, které si cení i ostatní výrobci pro její tvrdost a snadnou leštitelnost. Z mosazi se pak vyrábějí především komponenty strojků. Nezřídka však Martin Brož pracuje i se zlatem ve všech jeho podobách, případně s platinou, palladiem, chromkobaltem, titanem, bronzem nebo třeba se speciálním druhem keramiky, jež vychází ze zubního lékařství.

Na běžnou hodinařinu by vám ale podle jeho mínění stačil jeden stůl, pár šroubováčků a pinzet. „Byl byste překvapený, kolik je to nudné práce,“ tvrdí hodinář, jenž se vyučil v Polné u Jihlavy. Obor hodinář se později přesunul na Střední školu průmyslovou, technickou a automobilní v Jihlavě, jedinou v Česku, která jej doposud nabízí.

„Školu i učitele jsem měl rád, ale dostal jsem tam jen úplný základ. Ostatní vás naučí život a praxe,“ míní Martin Brož, jenž se podle svých slov nejvíc otrkal na renovacích starožitných strojů. „Dostanete na opravu hodiny, něco chybí nebo je rozbité, nemáte to už kde koupit, ale stejně si musíte nějak poradit.“

Když ho upozorním, že nástěnné hodiny v jeho dílně nefungují, s úsměvem to okomentuje jako rozpracovanou opravu. „Práce je doopravdy hodně, často pracuju i dlouho do noci. To je jeden z důvodů, proč mám ještě jednu dílnu doma.“

V centru Prahy měl původně jinou dílnu, kde se věnoval především opravám, ale vždycky toužil vyrábět vlastní hodinky. Jedna konkrétní zakázka jej před lety náhodou spojila s Janem Prokopem. Ekonom a také zakladatel designérského studia léta pracoval jako obchodní ředitel a člen představenstva společnosti Elton hodinářská, výrobce proslulých „primek“. U firmy, která kvůli známkoprávním sporům používá ochrannou známku PRIM Manufacture 1949, strávil dvanáct let, ale i jeho lákala myšlenka vlastní produkce, pod niž by se mohl podepsat.

Oba společníci vložili své jméno do názvu společnosti, takže na číselníku pod skly jejich hodinek se vyjímá název Prokop & Brož. Spojili tak talent a řemeslo Martina Brože s ekonomickým vzděláním, obchodními zkušenostmi a kontakty v designu Jana Prokopa.

Cestu, kterou od založení v roce 2012 ušli, nejlépe dokumentují kazety s ukázkou jejich produktů, které si na setkání připravili. Výchozí typy čítají už přes 50 kousků, které se navíc dají takřka nekonečně kombinovat a přizpůsobovat vkusu zákazníků. Různé limitované edice nebo vysoce individualizované kousky pak oba pánové ani fyzicky ukázat nemohou, protože už dlí na zápěstích či v trezoru svých majitelů.

„Jenom typů pouzder nabízíme osmnáct. V tom už se řadíme mezi velké firmy i v celosvětovém měřítku,“ tvrdí padesátiletý Jan Prokop. „Když děláme hodinky na zakázku, v několika případech se vyrábí skutečně všechno včetně pouzdra, design začíná úplně od nuly, ale to zase málokdo finančně unese. Vybere si proto jedno z existujících pouzder a využije materiálovou variabilitu a dekorační techniky k rozvinutí svých představ a snů.

Popustit uzdu své kreativity může i volbou různých komplikací (doplňkových mechanismů nad rámec běžného hodinkového strojku), nástaveb, rozdělení času, rozmístění ručiček nebo jejich designu,“ vyjmenovává. I u řemínků, které se rovněž zhotovují na konkrétní hodinky, je možné zvolit délku, druh kůže, její barvu nebo způsob prošití.

A co za to? I v zakázkové výrobě náramkových hodinek existuje cena „od“, pro pány Prokopa a Brože je to 90 tisíc korun. „Za tu cenu ale nejsme schopni nabídnout dramaticky víc, než co nabízejí zahraniční značky na trhu,“ upozorňuje Jan Prokop a s částkou za výrazněji přizpůsobené hodinky proto míří spíše ke statisícům. „Kdyby přišel zákazník, že chce kompletně vyvinout i pouzdro a vyrobit ho třeba ze zlata, cena se může v klidu vyšvihnout na dva miliony. Snažíme se ale držet linii tak, aby měl možnost si vybrat z typů, které už mají rozložené náklady na design, technologii i výrobu,“ vysvětluje.

Hodinky je třeba objednávat s předstihem, protože obvyklá výrobní lhůta činí 3-6 měsíců. Netradiční přání pak podobně jako cenu posunou i termín dodání, a to třeba až ke dvěma rokům.

Hodinářské prodejny jsou plné kousků od věhlasných značek především ze Švýcarska, kde je však míra individualizace omezená, případně zákazníkem tvrdě zaplacená. V útrobách pouzdra se přitom podle Jana Prokopa vždy nachází podobné technické řešení. Sami zákazníci však akceptují, že platí za značku a s ní spojený společenský status a image. Kdybyste ale s takovými požadavky, na které jsou u firmy Prokop & Brož zvyklí, zajeli do Švýcarska, hodinky by nemusely stát stovky tisíc korun, ale spíše miliony. Jan Prokop si v této souvislosti vybavuje zákazníka ze zahraničí, jenž si nakonec objednávku u jeho firmy rozmyslel, protože mu přišla podezřele levná…

Prokop & Brož cílili od začátku na podobné kupce, sběratele či milovníky hodinek jako jejich zavedená konkurence, ovšem s tou překážkou, že jejich nově založenou značku nikdo neznal. Aby o sobě dali světu vědět, představili nejprve produkt, který doložil jejich schopnosti. „Začali jsme rovnou jedním z našich nejsložitějších modelů. Ten nás myslím si docela uvedl,“ ohlíží se Jan Prokop.

Tyto první hodinky, které vznikly v limitované edici dvanácti kusů, každé za 680 tisíc korun, jsou poctou Františku Kupkovi. „A prodaly se všechny až na poslední kus, který máme připravený k dražbě,“ říká starší z obou společníků a upozorňuje, že nešlo o žádný kalkul, jak se svézt na vlně popularity českého malíře. „Nebyla to naše iniciativa. Dostali jsme se k tomu přes jednoho známého a přes majitele sbírky jeho obrazů, kteří nás upozornili na výročí, které chtěli nějak oslavit.“

Na číselníku je uvedeno Salon d’Automne Paris, což je výstava, na níž František Kupka v roce 1912 představil veřejnosti obrazy Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika. Z prvního jmenovaného vycházeli i pánové Prokop a Brož, a to navzdory tomu, že jde o abstraktní dílo, pro něž se Kupka inspiroval pohledem na nevlastní dceru, která si házela s míčem.

Srdcem hodinek je mechanický strojek s manuálním nátahem. Ručičky jsou umístěny každá samostatně, hodinová a minutová jsou navíc retrográdní, což znamená, že neobíhají dokola, ale pohybují se po stupnici, na jejímž konci se hbitě vrátí na začátek.

„Protínání stupnic je velmi zajímavá hra, chytlavá pro oči, a s těmi hodinkami budíme pozornost nejen v Česku, ale i v zahraničí,“ říká Jan Prokop.

Uprostřed příprav hodinek podle Františka Kupky přišel i první „běžný“ zákazník. Rovnou přinesl peníze a v šibeničním termínu jednoho měsíce žádal hodinky pro kamaráda, které budou odkazovat na jeho oblíbený vůz, hranatý teréňák Hummer H3. Oba společníci svorně přikyvují, že dnes už by se do něčeho takového nepustili, protože je to stálo spoustu nervů, nicméně šlo o prvního zákazníka a chtěli se blýsknout.

Jan Prokop vzpomíná, že součástí designu bylo laserování čísel na spodní plochu krycího skla. S tím tehdy nebyla žádná zkušenost, takže prvnímu člověku, který si na to troufl, prasklo. „Tak hned telefon do Švýcarska, jestli nám vyrobí náhradní. Volal jsem v pozdním odpoledni, oni řekli fajn, zítra ho pro vás na počkání vybrousíme, ale musíte nám přivézt potřebný safírový polotovar. Pro ten jsem musel jet přes noc až na švýcarsko-italskou hranici, abych si ho hned ráno vyzvedl a frčel směr švýcarský Delémont. Tam jsem si mohl asi dvě hodiny odpočinout, než mi sklo vybrousili, a svištěl jsem domů,“ líčí Jan Prokop a konečný produkt mi ukazuje na fotkách. Na hodinky se jim podařilo přenést několik typických prvků automobilu, jako je například hranatý výřez blatníků, jenž se vine po obvodu číselníku.

„Tempo jsme na začátek měli šílené, pak jsme museli trošku přibrzdit, protože by nás to zničilo,“ shrnuje Martin Brož první rok.

Během let se produkce značky Prokop & Brož ustálila na 20-30 kusech ročně. Statistiky občas „vylepšují“ větší zakázky pro firmy. Společníci prozrazují, že na příští rok je v jednání výroba patnácti hodinek k výročí jedné významné firmy.

Zkraje letošního roku se ale výroba přibrzdila kvůli válce na Ukrajině až moc. „Na jaře jsme měli osm až deset vážných zájemců, kteří si ale objednávku nakonec rozmysleli a vzhledem k situaci radši zainvestovali třeba do fotovoltaiky nebo tepelných čerpadel,“ přiznává Jan Prokop. Konec roku už vnímá pozitivněji, lidé si zase začali dělat radost, byť Vánoce s tím nemají moc společného - jako dárky pod stromeček se totiž zakázkové hodinky příliš nekupují.

Devadesát procent z nich si klienti pořizují pro sebe ať už jako další kousek do sbírky, nebo jako své jediné hodinky na každodenní nošení. Zbytek je věnuje svým blízkým. Leckdy vznikne i rodová série z několika stejných nebo různě obměněných variant, aby se třeba nikdo z potomků necítil ošizen.

„I když naše hodinky nejsou levné, stojí to, co luxusní konfekce jiných značek. U nás ale dostanou takové, které budou jediné na světě, a toho si cení,“ souhlasí oba.

Během procesu návrhu a výroby své zákazníky dobře poznají, a tak vědí, že pořízení zakázkových náramkových hodinek není rozmar ani neuvážená investice. „Vidím na nich, že tu myšlenku nosí v hlavě dlouho, třeba i roky, než se odhodlají si něco takového dopřát,“ říká Jan Prokop.