Jak jsme na Otavě rýžovali zlato

U kapličky na břehu řeky nás vítá pohledný mladý muž, bosý a ve skotské sukni. „Je to pohodlné, navíc mám rád keltskou hudbu,“ vysvětluje zlatokop Tom Possum. Zda je pod sukní naostro jako pravý Skot, se raději neptám.

V civilu se živí jako mechanik, staví na míru zakázková kola a sportovní koloběžky. Už čtvrtstoletí ale rýžuje zlato. Zatím nezbohatl. „Na našich řekách a potocích najdete pár zlatinek. Když máte štěstí, podaří se vám legální cestou – tedy síto, lopata, pánev nebo splav – narýžovat přes víkend přibližně gram zlata. Ten má na burze cenu okolo šestnácti set korun. A znamená to pernou dřinu, ze které pekelně bolí záda,“ konstatuje.

Rýžování zlata je pro něj životní styl spojený s pobytem v přírodě, dobrými kamarády, večery u ohně s kytarou… „Je to ale smečka divoká, sebranka individualit, kterou testuji svoje partnerky: vezmu tě mezi zlatokopy a po víkendu si řekneme, jestli mě ještě chceš,“ podotýká.

Pro české zlatokopy je rýžování koníčkem s vůní adrenalinu. „Když máte povědomí o geologii, zlato najdete. Jen musíte dát pozor, aby je nenašli také kamarádi, jimž se prořeknete v hospodě. Je to, jako když sbíráte houby – místa, kde rostou, neprozrazujete. Jinak přijdete na svůj claim a najdete tam kamaráda. Pak se nějakou dobu hrdlíte – znám kluky, co si na břehu jednoho potoka nechávali na větvích připíchnuté ošklivé vzkazy  –, až to nakonec vydejcháte, zapijete v hospodě a zase se usmíříte,“ popisuje s úsměvem.

Veškerý smích, ba i nadhled získaný léty rýžování však skončí, když člověka sklátí zlatá horečka… „Kdysi dávno mě kamarád vzal na nejmenovaný potůček ve Středočeském kraji. Přijeli jsme, každý si vyrýžoval deset zlatinek – já z toho měl oči navrch hlavy – a pak jsme na ten potůček na dobrých deset let zapomněli,“ vypráví Tom.

Jenže v roce 2002 přišly povodně a odkryly místa skrytá do té doby hluboko pod nánosy písku. „Hrábli jsme na tomtéž potoku o dvacet metrů vedle a objevili hotový Klondike, kde zřejmě dosud nikdo netěžil. To byly opravdové žně. Tolik zlata jsem nikdy předtím ani potom neviděl – bylo patrné na první pohled, ani jsme nemuseli rýžovat. Prostě jsme ho sbírali pinzetou,“ popisuje zlatokop.

Oba kamarády tehdy zachvátila skutečná zlatá horečka. „Nechtělo se nám domů, báli jsme se, že nám tam někdo vleze. Přemýšleli jsme, jak se ulít z práce už ve středu a odjet na potok. Za měsíc jsme tam vytěžili snad dvě stě gramů zlata,“ vzpomíná Tom. Oči se mu při té vzpomínce lesknou ještě dnes… „I když teď už je to normální potok, který jsme dokonale vyčistili,“ dodává.

Čechy byly na zlato bohaté od nepaměti, v průběhu dějin se ho na našem území vytěžilo podle odhadů přibližně sto tun. Pravé eldorádo tu měli Keltové, kteří zpracovávali zlato na mince zvané duhovky a na šperky.

„Kde bylo oppidum, tam tekl zlatonosný tok. Rýžovali v něm pánvemi jako my a  jako první vytěžili nejbohatší a nejdostupnější partie v korytech. Po nich přišli Germáni, Slované, pak horníci Karla IV., v době baroka rolníci… A ti všichni byli docela důkladní, takže dnes můžeme rýžovat jen drobné zlatinky – šupinky velké tak do jednoho milimetru,“ podotýká Tom Possum.

To však neznamená, že všechno zlato v ČR už bylo vytěženo. Podle geologických průzkumů obsahují primární ložiska v podzemí (například v Kašperských či Zlatých Horách, v Mokrsku nebo v Jílovém u Prahy) okolo 450 tun zlata v hodnotě asi 500 miliard korun. Na jeho průmyslovou těžbu na definovaném ložisku má monopol stát, v současné době je však zakázaná kvůli ochraně životního prostředí.

„V minulosti se díky zlatu a stříbru postavily v Čechách ty nejvýznamnější památky. A i když se doba posunula, zlato stále zůstává jedním z našich nejvýznamnějších nerostných bohatství. Měli bychom s ním počítat a ne se k jeho existenci stavět úplně negativně,“ podotýká Veronika Štědrá z České geologické služby, bývalá viceprezidentka Světové asociace zlatokopů.

Klasické rýžování pánví nebo splavem mimo ložisko zákon toleruje – naštěstí pro zlatokopy. Jen nesmějí zasahovat do lesní půdy a břehu. Úprava koryta pak nesmí být větší než malá – podobně šalamounská definice jako s marihuanou. Jistou logiku ovšem má. „Když překopu kubík písku, řeka to za týden srovná. Na břehu bych mohl podkopat kořeny stromu, ten by spadl do řeky… Sám bych z toho měl špatný pocit,“ konstatuje Tom.

Zlaté nuggety jako na americké řece Klondike sice v ČR nenajdete, drobných zlatinek je však spousta. A neubývají. „Představte si skálu s křemennou žílou, uvnitř které spočívá zlato jako v konzervě. Skála vlivem podnebí praská a větrá, zlato se postupně vyplavuje do řek a potoků. Mezi nejznámější patří Otava a její přítoky, Sázava od Jílového dolů, Bojovský potok nebo Brslenka ve Středočeském kraji, Olešnice a Zlatá i Černá Opava na Moravě. Cestou ve vodě se zlato rozpadá na kousky. Čím blíž ke zdroji, tím jsou větší, čím dál od něj, tím zase mají vyšší ryzost,“ popisuje zlatokop.

„Blbě!“ směje se Tom. „Je to o zkušenostech, znalosti konkrétního místa a fyziky. Písek se v řece pohybuje nějakou rychlostí. Zlato také, jenže menší, protože je těžší. Usazuje se v rozptýlených ložiskách na vnitřní straně meandrů či v různých přírodních pastech: okolo šutrů, drnu trávy, kořene pařezu.“

Dobré vodítko představuje těžký černý písek nebo broky od lovců kachen, protože olovo je podobně těžké jako zlato a usazuje se ve stejných vrstvách,“ dodává.

Takzvané sekundární zlato se díky erozi skal uvolňuje permanentně, nicméně jeho cesta vodními toky trvá tisíce let. Na jednom vytěženém místě budete o týden později rýžovat marně – leda by přišla povodeň… „Ta se žene řekou, odnáší vytěžený písek a může přinést nový, zlatonosný. Nebo může odkrýt vrstvu, na kterou už dlouho nikdo nepřišel, jako se to stalo nám. Může se však také stát, že vaše skvělé místečko rázem pohřbí pod metrem hluchého písku,“ vysvětluje zlatokop.

„Takže jdu řekou a ptám se: Byla tu velká voda? Kudy tekla? Kde se proud usazuje? Tady byl loni vyvrácený kmen, letos tam není: Chytlo se něco před ním? Vytěžím jednu pánev – a nic. Nebo najdu zlatinku. V další pánvi tři, pak osm – a v další pánvi zase už nic, protože jsem si přerazil tu správnou vrstvičku. Je to prostě věda,“ konstatuje.

Základní informace známe, můžeme se tedy vrhnout do mělké vody pro názornou ukázku. Máme náskok před ostatními – zítra totiž tady v Kestřanech proběhne soutěž v rýžování zlata, doprovázená kurzy pro veřejnost. Někteří zlatokopové trénují už dnes – brodí se po kolena ve vodě či sehnuti nad pánví soustředěně pátrají, zda se na jejím dně zlatě nezableskne. „V této nivě jsou zlata mraky, ale jde o drobné zlatinky. Dostávají se sem z Kašperských Hor a Šumavy. Větší kousky zlata zůstanou někde na úrovni Sušice, Žichovic a Horažďovic, sem dolů doplují jen malé a lehké šupinky,“ říká zlatokop.

„Tady v zátočině u břehu je naplavená písečná kosa, kde se voda různě točí, může přinášet těžší kusy a vyplavovat lehčí. A támhle už někdo kopal,“ ukazuje na prohloubeninu ve dně. „Neudělal úplně malou díru, tak do ní hrábneme a zjistíme, jestli byl úspěšný, nebo ne,“ komentuje to, zatímco hází lopatou písek do pánve, která má tvar čínského klobouku.

Stojíme uprostřed řeky. Někde v hloubce čtyř metrů pod námi se nachází bedrock neboli skalní podloží – pevné dno, kterým už zlato dál nepropadne. Tudíž ho tam zůstává nejvíc, dostupné je ovšem jen bagrem, tedy zakázanou průmyslovou těžbou.

„Až ke skále se dostat nemůžete, ale můžete hledat jílovité místo, kde to jakoby práší – takhle,“ pohybuje Tom lopatou pod hladinou, aby rozvířil nabraný materiál, než ho hodí do pánve. „Ve vodě totiž bývají i různé jílovité vrstvy, takzvaný falešný bedrock. A jílem zlato propadá špatně, takže se v něm usazuje. Ale tohle není ono, to je jen písek,“ dodává zklamaně.

Ke cti zlatokopů patří, že materiál na své snubní prstýnky vlastnoručně nasbírají. „Tahle romantika mezi námi opravdu funguje. To bych měl mezi kamarády zlatokopy ostudu, kdybych šel do zlatnictví a prstýnky koupil,“ přiznává Tom.

Dva prosté kroužky váží okolo osmi gramů, přičemž jeden gram obsahuje několik tisíc zlatinek… „Když jsme se s mojí dnes už bývalou ženou chtěli brát, dostala ode mne při žádosti o ruku prázdnou lahvičku. Jen nevěřícně koukala. Potom jsme asi čtvrt roku jezdili o  víkendech po různých místech v republice a rýžovali. Snubní prstýnky jsme si nechali vyrobit z vlastního zlata,“ dodává.

Mezitím naplnil pánev pískem, nastává vlastní rýžování, technika, která se za tisíciletí nezměnila: „Zlato je těžké, pánev kónická. Naším úkolem je dostat zlatinky dolů do špičky,“ vysvětluje, když setřásá hmotu ke dnu. Opatrně vybere větší kameny a krouživými pohyby začne vyplachovat písek. Pánev přitom zůstává pořád opřená o vodu, která do ní na jedné straně vtéká a na druhé se vylévá i s částí materiálu.

„Při dotyku s hladinou strhnete horní vrstvu, čímž vyplachujete ven lehčí křemen. Třepáním pak usadíte ke dnu těžší části a opět dvěma třemi krouživými pohyby vypláchnete. A tak několikrát dokola. Jen musíte dát pozor, abyste nepropláchla střed pánve,“ vysvětluje zlatokop.

Krouží a odmývá, až v pánvi zůstane asi čtvrtina obsahu. Lehké křemeny, živce a jíly se působením odstředivé síly a gravitace odplavily, těžší minerály se soustředily v hlubokém středu pánve. „To, co zbylo, je takzvaný šlich – koncentrát minerálů s vysokou hustotou. A někde ve špičce bude možná i zlato,“ dodává.

„Teď z toho uděláte takový ocásek,“ vysvětluje zlatokop a zkušeným pohybem roztočí spirálu vody. Poté ji spláchne tak, že se zbylý materiál rozloží do pruhu podél průměru pánve. „Tady máte hrubší tmavý šlich, který tvoří hlavně magnetit. Podél něj vidíte tenký červený proužek drobných granátků, almandinu. Šlich může obsahovat také další doprovodné minerály: selemanity neboli tygří oka, spinely či zirkony,“ popisuje.

Naposledy roztočí pánev, zručným záběrem srovná tmavý pruh šlichu a v něm se zaleskne  – zlato! Jedna, druhá, třetí, čtvrtá zlatinka… Tom hrábne prstem ke dnu pánve: „Teď mám na prstě ryzí zlato z Otavy,“ nastavuje fotografovi s úsměvem mikroskopickou žlutou tečku na ukazováčku.

Není ovšem všechno zlato, co se v řece třpytí. „Často potkávám lidi se sklenicemi plnými slídy a kazím jim radost. Když se to leskne, je to stříbrnozlaté, rýpnete do toho nožem a rozletí se to na tisíc kousíčků, žádná škoda: byla to slída nebo pyrit. Když však do toho uděláte vryp jako do másla, jde o zlato. Pokud ho jednou uvidíte v pánvi, už si ho nikdy nespletete,“ říká zlatokop.

„A teď je řada na vás!“ dodá a vrazí mi pánev do ruky. Vypadalo to jako brnkačka, ale není. Pánev plná těžkého mokrého písku má dobrých osm kilo. Záda bolí, sotva se shýbnu k hladině. O eleganci, s níž Tom kroužil, si můžu nechat leda zdát. „Teda vy pro mě fakt nebudete konkurence,“ rozesměje se, když vidí, jak nešikovně pánev držím.

Nevzdám to – dál klopotně setřásám, točím, vyplachuji… Po pěti minutách dřiny cítím, že už se nedokážu nikdy narovnat. Ve šlichu se sice lesknou dvě zlaté tečky, ale já mám definitivně jasno: prospektorkou nebudu! Zato kolegovi fotografovi se podezřele rozzářily oči – příští víkend vyráží se svými dvěma syny na Otavu a už plánuje, jak si půjčí rýžovací pánev…