Ivan Mládek: Vždycky mi šlo jen o legraci

Sestavovat státní rozpočet by mě asi nebavilo, leda že bych ho pak mohl zhudebnit... a případně proložit anekdotami.

To utečete na Západ, ze stesku po domově se vrátíte a od uliční organizace KSČ máte potom tak otřesný politický posudek, že už se o nějaké místo ekonoma ani nepokoušíte. Oprášíte proto banjo a začnete s ním obrážet bary, varieté a estrády. Moc velkou námahu mě to nestálo.

V podstatě ano. Když jsem emigroval do Paříže, poprvé jsem se začal věnovat hudbě profesionálně, asi půl roku jsem se tam celkem úspěšně živil hrou na balalajku v ruských kabaretech.

O má angažmá se postarala moje francouzská kamarádka, která věděla, že mám rád staré ruské písničky a že umím brnkat i na třístrunnou balalajku. Dokonce mě chtěla dostat do slavné balalajkové kapely, která hrála ve velkém ruském luxusním kabaretu „Chez Rasputin“ na Champs-Élysées. Chtěla, abych tam šel zahrát jejich kapelníkovi, že prý padne na zadek z toho, jak z mého tremola dýchá širá Rus.

Takže se stalo, že za mnou přišel do šatny démonický vysoký jednooký Rus v bílé vyšívané rubášce a vysokých botách a se zanícením poslouchal mou „Volga, Volga, mať radnája“. Když jsem dohrál, zamyslil se a hlubokým hlasem řekl: „Óčeň stránnaja muzika! Éto džaz?“ Tak jsem se zase pokorně vrátil do méně slavného šantánu „U Careviče“.

Pro mne to nebyl žádný paradox. Pražské jaro jsem moc neprožíval, jako přesvědčený antikomunista jsem komunisty Dubčeka, Smrkovského, Svobodu a další bral jako lidi, kteří se snaží dostat k moci oblbnutím národa nesmyslnou demokratizací socialismu. Že si pak ruští bolševici přijeli udělat pořádek ve své říši, mě vůbec nepřekvapilo. Čekal jsem to. Bylo mi ale hned jasné, že na delší dobu „spadne klec“. A já se chtěl po studiích ještě trochu podívat do světa.

Okupace ale vůbec neovlivnila můj pozitivní vztah k Rusům, k jejich hudbě, literatuře, malířství, natož k ruské šlechtě a potomkům ruských bělogvardějců, pro které jsem hrál. Neokupoval nás ruský národ jako takový, ale mašinérie sovětských komunistů, de facto souvěrců těch našich s „lidskou tváří“.

Měl jsem tam několik francouzských kamarádů z mezinárodních studentských táborů, francouzština byla kromě ruštiny jediná řeč, se kterou jsem se tenkrát jakž takž domluvil - ne, že bych na tom byl dneska líp. Francii jsem si také už dva roky předtím trochu „očuchal“. Projel jsem ji sólově křížem krážem stopem. Takže jsem dobře věděl, kam jedu, a díky francouzským úřadům, které s Čechy v té době hodně sympatizovaly, jsem nezažil žádné počáteční uprchlické potíže.

Spíš jsem se chtěl zhruba za pět let vrátit - za rodiči, kamarády, do líbezné české přírody a dál kličkovat v socialistickém „kocourkově“. Osobní záležitosti jsem vždycky nadřazoval nad ty falešné, takzvaně společenské.

Jak už jsem zmínil, stejně jsem se chtěl po čase vrátit domů. Socialismus nesocialismus. To by ale znemožnil politický azyl, který byl podmínkou dalšího mého setrvání ve Francii. A do jiné země se mi nechtělo. Byl jsem schopný žít jen v zemi, ke které jsem měl nějaký vztah.

Nepustili mě už ani do Polska. Byl jsem pro úřady protisocialistický živel s nálepkou bývalého emigranta, který se straní společnosti a má protistátní řeči. Tak to v tom posudku stálo. Vypořádal jsem se s tím ale snadno. Dělal jsem muziku a jako neznámý muzikant na volné noze jsem si mohl dovolit nebrat úředníky vážně. Můj soukromý život, muziku, kamarády, chatu a hospody mi vzít nemohli. Už byla trochu jiná doba.

Je fakt, že asi po dvou letech se nakonec všechno zlomilo a socialističtí úředníci a policisté mě otravovat přestali. Politicky jsem se totiž pro opraváře socialismu, kteří byli pro režim nebezpeční, neangažoval. A tak i přes občasná udání a výslechy na StB jsem byl asi považován za neškodného. Nehledě k tomu, že jsem se jim s mými veselými apolitickými písničkami asi „hodil do krámu“. A pak v kulturních funkcích a textových komisích už nebyli žádní fanatičtí komunisté padesátých let, kteří by prahli po hitech typu „Hej rup“ nebo „Pionýři, malované děti“.

Jsou to všechno vymyšlené hovadiny, které se nejvíc hodily k našemu jazzovému skifflu. Těší mě, že to byl pro lidi balzám, ale nebylo to tak myšleno. Šlo mi jen a jen o legraci a o muziku.

Od třinácti do sedmnácti jsem s tátou povinně lezl v Tatrách. Ale jen jsem vylétnul z hnízda, už mě žula neviděla. V Prachovských skalách jsem byl několikrát, ale vždycky jen pod nimi. Nikdy jsem si ale nevšiml, že by tam nějaký horolezec slítnul na turistickou výpravu a nikomu se přitom nic nestalo.

Jezy jsme zbaběle přenášeli - vždycky jsme se „udělali“, až když jsme pod jezem nalézali zpátky do kánoí.

Tu písničku si u mě objednal jistý Zdeněk Navrátil. Měl básničku o Jožinovi, který se vynořoval z bažiny a obnažoval se kolemjdoucím pracovnicím obuvnických závodů. Za demižon slivovice si přál, abych jeho srdcervoucí báseň zhudebnil a natočil v rozhlase. Píseň o úchylovi by ale u tehdejších cenzorů neprošla, a tak jsem musel vyrobit i text. Úplně vymyšlenou dadaistickou pohádku, kterou asi znáte.

Asi mají také slabost pro recesi. A k tomu humoru: když neděláte komunální satiru a nepletete se do politiky, tak je podle mě humor všude stejný. Možná i v některé hospodě v Kongu.

Nebral, spíš jsem si vždycky dával pozor, abych někoho nepřipomínal. Pokud mě někdo ovlivnil, tak možná choromyslní naivní básníci, nebudu jmenovat.

Na nic takového jsem naštěstí nenarazil a už ani nenarazím - dvacet let už nic nepíšu. Už jenom maluju. Jestli nás ale včas nevyhodí z Unie, tak tahle šílenost patrně dorazí i k nám. Možná začne někomu vadit, že mé postavičky mají černé boty. Nevadí, budu dělat zelené, vodníkům to snad vadit nebude.

Jinak na představeních s Banjo Bandem si dávám pozor - a vždycky jsem si ho dával -, abych se nikoho z našich fanoušků nedotknul. Na to nepotřebuji žádné cenzory, mám vrozenou slušnost. Ti, co ji nemají, budou Romy a homosexuály urážet, i když za to bude trest smrti. A pokud jsem někdy jako každý bavič nějaký vtípek na hranici utrousil, nikdy neurážel. Mám důkaz: Romové, homosexuálové i lesby mě mají rádi, mám mezi nimi hodně kamarádů.

Už jsem to také někde řekl, mám je všechny stejně rád. Všechny mi pomohly živit se celý život muzikou. Jen starým neworleanským jazzem by se mi to určitě nepodařilo.

Trochu mě učil v dětství táta, já se ale moc nedal. Důležitější než malířská technika jsou asi oči. Díky otci jsem už jako dítě navštívil hodně výstav, zhlédl hodně jeho knih o malířích a byl jsem také celé mládí obklopený obrazy, které namaloval on a můj děda. Tím ale nechci říct, že by ze mne otec udělal malíře, nejsem jím dodneška. To bych byl domýšlivý, kdybych si to myslil. Považuji se spíš za malujícího vtipálka.

Dlouho jsem se vážněji do malování nepouštěl, protože jsem nevěděl, co mám malovat. Radši jsem jen pomlouval svoje kamarády malíře, že malují tak, jak už dávno někdo maloval. Bylo to ode mne zbabělé, sám jsem se na to malířské kolbiště bál vydat. Začal jsem až začátkem sedmdesátých let, když jsem už jasně věděl, o co se chci snažit: o žádné velké umění, ale o srandu.

Od začátku až do konce to byl jen vtip. Byl jsem přece profesionální bavič! Všechno to začalo tím, když Mladý svět otiskoval některé mé texty. Výtvarný redaktor Stanislav Holý chtěl, abych je doprovodil nějakými svými kresbičkami, které už znal. A tak mě při kresbě vlaku u písničky „Rychlík jede do Prahy“ napadlo, že bych mohl důsledně převrátit perspektivu. Vpředu byly malinké vagony, vzadu velké. A koleje se dozadu nesbíhaly, ale rozebíhaly. Když přišla po letech nabídka vystavovat v Západním Německu, vzpomněl jsem si na tento fórek a začal tak malovat.

Nevím přesně. Ale včetně těch, co jsem zpočátku maloval napůl s akademickým malířem Myslivečkem, to bude asi tak 400. Není to moc, ale na to, že jsem v podstatě lenoch a že jsem začal až ve třiceti, je to asi dost.

Je to podobné jako u písniček. Nečekám na nějakou tu náhodnou inspiraci, ale snažím se vymýšlet humorné, směšné či trapné situace. Nebo nějaký humorný neobvyklý styl.

Nechtěl jsem vládu zesměšnit. Jak už jsem řekl, satiru a politiku do své profese zásadně nemotám. V tomto případě mi byl inspirací skvělý fotograf a superman v jedné osobě Jan Saudek a jeho fotografie s nahým davem. Chtěl jsem jeho koníčka zvěčnit a vymýšlel, jaká parta by nejsměšněji vyzněla nahá. Nemusel jsem dlouho přemýšlet.

Už jsem slyšel víc klasifikací. „Amatérský žert na poli zábavy“, „Pseudokubista“, „Svým posunismem zesměšňuje Picassa“. To bych teda velice nerad. Za tři největší revolucionáře v malířství totiž považuji právě Picassa, van Gogha a Kokoschku. Jinak všechny kritiky mých výtvarných projevů mi víceméně lichotí. Jde mi přece hlavně o legraci, takže když někdo jakkoliv vážně hodnotí mé malování, tak mi to lichotí.

Všechno, co souvisí se smrtí, invaliditou, vrozenými tělesnými a duševními vadami.

Nikoliv. Tedy, až na obraz Zoo, kde mají i všechna zvířata roušky. I želvy.

To jsem udělal z legrace asi před třiceti lety jen na výstavě v pražském Golem klubu. Nikdo se tomu moc nezasmál a kromě toho všichni jen přeměřovali plátna a na kapesních kalkulačkách vypočítávali jejich ceny - místo aby posuzovali to, co na nich je. Jistý podnikatel se spletl o desetinnou čárku, zaradoval se a poručil svému sluhovi, ať mu celou stěnu vynosí do auta. Když pak zjistil svůj omyl, zase obrazy věšeli se sluhou zpátky. Všechny účastníky vernisáže to moc pobavilo.

Myslím, že 21,50.

Ne, nenatočil. Ale pomalu a jistě točíme ty naše nejprofláklejší kousky na vinyl. Nic nového tam nepřibylo. A název teprve vymýšlím.

Velký golfový obraz „Safari Open“. Bude na něm jeden golfista pojídaný tygrem, druhý, který se raduje, že se mu podařilo odpálit míček z rybníčku, přestože mu krokodýl ukousl nohu, a na třetího se požene nosorožec. Jinak bude z obrazu sálat typická golfová pohodička.

Může se vám hodit na Zboží.cz: