Hospody jako epicentra kulturního a politického dění, řadu legendárních vzal čas

A nejde jen o onen stav opilosti, kdy se v mozku spojují nijak nesouvisející představy, ale i o možnost konfrontovat své nápady nebo jen pozorovat další návštěvníky a zachycovat je.

Jaký význam měly hospody pro život v metropoli a jak jej samy pomáhaly utvářet, ukazuje průvodce po slavných pražských podnicích Radima Kopáče a Petra Stančíka s příznačným názvem Praha ožralá (Academia 2021, 400 stran). Nešlo o žádné decentní podniky, kdy občas víno či panáček doplnil dobrou kávu a dortík, ale o podniky, kde se hlavně točilo, popřípadě i vařilo pivo a rozlévala kořalka.

Mnohé z nich se staly fenomény své doby, psalo se o nich nebo se objevily v televizi, což je případ Jedové chýše, mnohokrát zmiňované v Hříšných lidech města pražského. Její historie sahá až do čtrnáctého století a více než galerka ji proslavily divoké akce studentů a buršáků na konci devatenáctého století jako tanec s mrtvolou z nedaleké márnice.

O Batalionu na rohu Platnéřské a U Radnice, kde žila specifická komunita vágusů, tuláků, žebráků, pobudů i kapsářů, vznikla dokonce úspěšná divadelní hra. Kromě toho Batalion zmiňovali Ignát Herrmann nebo zuřivý novinář Egon Erwin Kisch. A šéf této party opilých ztracenců, bývalý poslanec a notorik František Uher, se dokonce stal předobrazem doktora Hulberta z Meyrinkova Golema, i když mystický příběh se odehrává v nedaleké, také už zaniklé hospodě U Lojzíčka, kam chodila stejná parta opilců, kteří se dělili o všechno.

Zmíněna je i Mimosa v Havelské, kde se scházely lehké holky a kde působila Tonka Šibenice, jež byla jako jediná ochotná splnit poslední přání škrtiče Ferdinanda Prokůpka před popravou.

Praha ožralá přibližuje pražské hospody včetně jejich známých návštěvníků od dob končícího mocnářství přes prvorepublikové, až po ty proslulé za socialismu i polistopadové. Nemůže mezi nimi chybět U Zlatého tygra, kam chodil Bohumil Hrabal, i další jeho oblíbený podnik Automat svět.

Připomenut je rovněž jeho veliký slalom, který s ním absolvoval i Egon Bondy nebo grafik Vladimír Boudník, kdy se vyjelo nahoru do Kobylis a cestou do Libně se muselo zastavit v každé hospodě a dát si jedno čepované.

Spoluautor knihy Radim Kopáč řekl Novinkám, co ho k sestavení průvodce po známých pražských hospodách vedlo: „Nejsou to jenom známé hospody, řada je míň známých, některé možná rovnou neznámé nebo zapomenuté. A důvod? Česká kultura, společnost, politika je už od úpatí národního obrození, tedy od počátku 19. století, srostlá s přístolními společnostmi, co se družily právě po hospodách a konzumovaly - v první řadě pivo. A nejen konzumovaly, taky vedly řeči, v nichž pozvolna krystalizovala myšlenka na národní samostatnost. Vlastně se dá s trochou nadsázky říct, že bez hospod a náležité alkoholizace by nebyla samostatná ČSR.“

U Kaštanu vznikla sociální demokracie, k Flekům chodil Jan Neruda, divadelník Ferdinand Šamberk, herec Jindřich Mošna, spisovatel Jakub Arbes a primátor Karel Baxa. Mnohé hospody mají dlouhou historii nejen co se týká doby existence, ale i významu. Tunel zmiňoval Jaroslav Hašek ve Švejkovi, ale psal o něm i Kisch a taky Bohumil Hrabal v Perličce na dně.

Ke Glaubicům chodíval Jan Neruda, v sedmdesátých letech minulého století se tam scházeli představitelé undergroundu jako Ivan Martin Jirous či Mejla Hlavsa, i když domovskou hospodou „plastiků” byla Klamovka.

Připomenuta je i pověstná Hospoda u Tyšerů, tedy Houtyš, a další muzikantská hospoda Na Ořechovce. Dále potom vinárna Dubonnet, kam chodívali v padesátých a šedesátých letech studenti FAMU, pozdější představitelé filmové nové vlny, kteří si tam tříbili názory.

Připomenuty jsou i švejkovské hospody a hospody, kam chodil jeho autor Jaroslav Hašek. Samozřejmě nechybí U Kalicha, U Brejšků, ale taky Kravín, kde vznikla jeho Strana mírného pokroku v mezích zákona.

Mnoho známých hospod však zmíněno není, zejména těch žižkovských. Kopáč, který je i spoluautorem podobně laděné knihy Praha erotická, Pijácké čítanky a knih Nevěstince a nevěstky nebo Vrchlický erotický, proto přiblížil, jak probíhal výběr: „Původní množina, ze které jsme se spoluautorem Petrem Stančíkem vybírali, byla zhruba dvojnásobná. Každému bude nějaký podnik, zaručeně ten nejdůležitější, chybět. My jsme šli po těch, které zanechaly nějaké otisky, hlavně literární, ale i výtvarné, filmové, a které nějak – kulturně, společensky, politicky – napříč časem rezonovaly. Proto jsou logickým těžištěm první a druhá městská část, a 19. a 20. století. Jistě by mohlo vyjít pokračování, Praha ožralá 2; uvidíme.“

Čtení je to však trochu neveselé, když si člověk uvědomí, kolik známých hospod zaniklo, nebo se z nich stala asijská bistra. A nejde jen o Starou kovárnou a Černý pivovar, ale také hotel Kriváň, o němž zpíval Aleš Drvota z Babaletu „Kriváň, Mitas, kremace, to jsou moje nadace,“ protože spolu se strašnickým krematoriem a gumárnou byl jedním z míst, kde pracoval.

Zachránit se podařilo U Černého vola na Hradčanech, kam chodíval filozof Karel Kosík i spisovatel Karel Pecka, ovšem Vikárka, odkud se vydával na své výlety měšťák pan Brouček, protože tam chodíval Svatopluk Čech, ale taky Mikoláš Aleš či Jaroslav Vrchlický, zavřela.