Hokejový rozhodčí Jan Hribik: Diváky vnímám, ale nadávky mě neurážejí

„To kdybych věděl,“ s úsměvem odpovídá na otázku, co musí rozhodčí udělat pro to, aby se ocitl mezi vyvolenou šestnáctkou hlavních a stejným počtem čárových sudích z celého světa, kteří si sezonu odpískanou ve svých domácích ligách prodlouží o dva týdny na mistrovství světa. „Určitě to byl můj sen a jeden z kroků, který jsem si chtěl v kariéře splnit,“ netají, že turnaj, jenž se letos odehrává v lotyšské Rize a finském Tampere, je společně s olympijskými hrami vrcholem pro každého muže v pruhovaném. Rodák z Jablonce nad Nisou zažil vrcholné podniky už několikrát. Na mistrovství světa pískal třikrát za sebou v letech 2017-2019 a atmosféru zimní olympiády okusil před pěti lety v Jižní Koreji, kde mimo jiné řídil jedno osmifinále a jedno čtvrtfinále.

Přestože se bez nich žádné utkání neobejde, zůstávají rozhodčí ve stínu hráčů, a když už se o nich píše, pak většinou v negativním duchu. Kvůli špatně posouzené situaci, neuznanému gólu, nepotrestanému faulu, stížnostem ze strany týmů… I pro rozhodčí přitom stejně jako pro hokejisty platí, že na vrcholnou akci se dostanou jen ti nejlepší, kteří dlouhodobě podávají dobré výkony a svému povolání jsou schopni leccos obětovat.

„Přes sezonu jsem na hokeji každý víkend. Když je člověk sám, tak to neřeší, ale když má rodinu, už je to trochu těžší,“ říká ženatý otec devítiletého syna a pětileté dcery, jenž v základní části extraligy, naší nejvyšší hokejové soutěže, zvládl během 52 kol odpískat 56 zápasů.

„Zdá se to nelogické, ale jsou v tom i nějaké předehrávky a dohrávky,“ připomíná, že některé zápasy se uskuteční mimo běžné hrací dny, jimiž jsou úterý, pátek a neděle. Když se přičtou vyřazovací zápasy play off, baráž, výpomoc v 1. lize, sem tam reprezentace nebo Liga mistrů, dostane se na 70 zápasů - bez mistrovství světa, kde jej stejně jako ostatní kolegy čeká porce dalších šesti až deseti utkání.

„Kdyby na to byl nějaký návod, všichni rozhodčí by se tím řídili,“ s nadsázkou poznamenává k nominaci na vrcholný turnaj, avšak tuší, co všechno hraje roli. Talent a vlohy jmenuje na prvním místě, ovšem bez dřiny by podle něj přišly vniveč. „Musíte na sobě neustále pracovat, vzdělávat se a taky mít štěstí, aby se vám vyhnuly špatné zápasy a všechny těžké situace v utkáních jste vyřešil správně. A abyste předvedl ty nejlepší výkony zrovna ve chvíli, kdy se někdo dívá,“ naráží na to, že počínání mužů s píšťalkou bedlivě sleduje komise rozhodčích při Českém svazu ledního hokeje (ČSLH) a při mezistátních utkáních zase zástupci Mezinárodní federace ledního hokeje (IIHF).

Pominout nemůže ani znalost angličtiny a dobrou fyzičku. „Ve světě se hodně klade důraz na pohyb a bruslení. Když analyzujete svoje chyby, často zjistíte, že jste je udělal kvůli tomu, že jste stál na nesprávném místě a situaci jste špatně viděl,“ vysvětluje.

Už během podzimu vychází širší nominace rozhodčích, z níž nakonec vyplynou jména vyvolených. Finální skladbu rozhodčích podle jednotlivých zemí určuje IIHF, Česko letos dostalo tři místa. Příjemnou zprávu pak Janu Hribikovi sdělili zástupci komise rozhodčích. „Byl jsem rád už za tu širší nominaci a věřil jsem si, že bych mohl jet. Sezonu jsem měl dobrou, připravoval jsem se, udělal jsem pro to všechno,“ tvrdí arbitr.

Po skončení extraligové sezony jej čekala dvoutýdenní pauza, během které si oprašoval zásobu anglických hokejových výrazů a udržoval se v kondici. Delší přestávka přichází až v létě, během které ale všichni rozhodčí povinně skládají fyzické testy, takže nějaké zahálení nepřichází v úvahu. Někteří z toho možná mají obavu, ale nikoli Jan Hribik. „Trénink mě baví. Hodně chodím běhat a přes léto naběhám stovky kilometrů.“ Rovinatá krajina Polabí v Pardubicích, kam se přestěhoval během studií, k tomu přímo vyzývá. „Obavy z testů proto nemám. Většinou bývám jedním z nejlépe připravených.“

Kdysi býval aktivním hokejistou, ale když usoudil, že na profesionální kariéru to nebude, vyměnil hokejku za píšťalku. Ostatně už od patnácti si jako rozhodčí přivydělával při zápasech v dětských kategoriích. Kariérní postup měl raketový, vždyť extraligu začal pískat ještě jako student finančního a posléze informačního managementu na Univerzitě v Hradci Králové.

Od roku 2007 je jedním z mála profesionálních hokejových rozhodčích, které platí ČSLH, a nemusí tudíž vedle pískání provozovat civilní povolání. „Momentálně je takových mezi hlavními sedm,“ dokazuje, že jde o výsadu pro ty nejlepší. Ostatní hlavní rozhodčí a čároví bez výjimky se pak řízení zápasů věnují ve svém volném čase, na druhou stranu nejsou tak vytížení množstvím zápasů jako jejich kolegové profíci.

Navzdory této jistotě myslí Jan Hribik i na zadní vrátka a před několika lety začal vyrábět a dodávat vybavení pro rozhodčí, k čemuž si zřídil také e-shop. Vždy vypadal mladší, což hlavně v jeho začátcích v extralize musela být mezi vesměs staršími hráči nevýhoda. „Samozřejmě to překážka je - pro každého rozhodčího,“ uznává. „Fyzický vzhled a to, jak působíte na lidi, jsou důležité. I trenéři asi hůř snáší, když jim mladý kluk přijede ke střídačce něco vysvětlovat. Musíte dlouhodobě předvádět kvalitní výkony s co nejmenším množstvím chyb, odpracovat si to a dokázat, že tam patříte.“

S budováním respektu přirozeně souvisí i oslovování. Jan Hribik od „uctivého“ vykání postupně přešel k tykání všem hráčům a také některým trenérům, s nimiž měl možnost se poznat blíže třeba na různých turnajích. „Ty ostatní oslovuju ,trenére‘ a vykám jim,“ prozrazuje.

Diskuse rozhodčích s hráči i kouči, kteří jsou často v zápalu boje rozohnění, jsou takovým opakujícím se kurzem sebeovládání. „Komunikace ze strany rozhodčích je v dnešní době stěžejní. Učíme se o ní, vzděláváme se v ní, víme, co můžeme říkat, ale hráči a nejspíš ani trenéři se o ní nic neučí. Pak je vzájemná komunikace dost těžká, když nemá pravidla. A když ještě máte připnutý mikrofon, který jde naživo do televize, je hodně těžké to ukočírovat.“

Na mistrovství světa, kde se hráči s rozhodčími moc neznají, se takové situace nestávají. „Respekt je daný už tím, že hráči vědí, že na šampionát se nedostane někdo bez zkušeností, komu by neměli věřit. Diskuse s rozhodčími se moc nevedou a týmy jsou instruované k tomu, aby jejich rozhodnutí respektovaly.“

Ostřejší slovo z úst hráče nebo trenéra ale není nic proti tomu, když celý stadion spustí pokřik „černá sv…“ a jiné slogany. „Většinou to vnímám, ale obecně mě to neuráží. Spíš mě zaujme, když slyším něco nového, vtipného, tak se pousměju a řeknu si, že je to docela dobrý. Ale třeba ,hovado‘ a k tomu moje příjmení, to už vůbec neřeším. Někdy se stane, že vylučuje můj kolega, ale lidi nadávají mně. Buď ho neznají, nebo se jeho příjmení hůř rýmuje,“ pobaveně líčí.

Do smíchu mu však nebylo, když jej v březnu 2019 během utkání v Plzni zasáhla půllitrová plastová lahev s kolou. „Letěla z nějaké výšky, nečekal jsem to a trefila mě do žeber. Bylo to hodně nepříjemné,“ vzpomíná. Hra se přerušila, plzeňští funkcionáři se omlouvali a dodatečně dostali i pokutu. „Lidi si neuvědomují, že můžou někomu ublížit. Házeli tam tehdy plné plechovky piva na střídačku hostů. Když ji hodíte z třicáté řady a trefíte trenéra nebo kustoda, který je bez helmy, může to být fatální,“ varuje.

Flegmatická povaha je podle Jana Hribika pro rozhodčího ideální. Kdo jí nedisponuje, musí se na ledě obrnit a pokusit se soustředit jen na svou práci. „Kdybyste si začal připouštět, že na vás řvou trenéři, hráči, diváci, tak to asi nedáte. V nejvyšších patrech se udrží jen ti, co to zvládají,“ míní. Pokud rozhodčí dokáže nad nezdary mávnout rukou, je to jeho plus, ale Jan Hribik podle svých slov takový není. „Když udělám chybu, hlodá mě to a těžko večer usínám. Manželka už si zvykla, že když jí po zápase řeknu, že se staly nějaké chyby, dva tři dny nebudu tak komunikativní jako jindy.“

Zápasy rychle jdoucí za sebou ho většinou rychle přimějí nezaobírat se minulostí. Netají však, že občas přemýšlí nad tím, jak dlouho chce ještě práci rozhodčího dělat. „Až si jednou řeknu, že to smysl nemá, tak to dělat nebudu. S tímhle jsem smířený,“ konstatuje. Fyzicky je připravený skvěle, cestování autem na zápasy ho zatím neubíjí, avšak pociťuje stále větší tlak na výkon. Zápasy sledují desítky kamer, chybu odhalí snadněji a propíráním v médiích pak chyby arbitrů dostávají rozměry skandálu. „Proto na mě otázka, jestli to má smysl, padá v myšlenkách častěji než dřív. Už těch incidentů bylo hodně,“ přiznává.

Prestižní metou pro hráče i rozhodčí bývala ruská KHL, která před čtyřmi lety zlákala i jeho. Vezme to nejprve od konce: „V první řadě bych chtěl říct, že to, co se děje na Ukrajině, je hrozné. S válkou nesouhlasím a nikdy bych ji nepodporoval, což byl i důvod, proč jsem tam skončil. Původně jsem tam chtěl zůstat déle než tři roky, zájem o mě byl, ale věděl jsem, že nabídku nepřijmu a že už tam být nechci,“ říká rozhodčí, jehož oba dědové pocházejí z východního Slovenska. „Po hokejové stránce to ale byly skvělé tři roky. Poznal jsem spoustu lidí, naučil se jazyk. Nemám nic negativního, bylo to skvělé - do doby, než přišlo tohle…“

Respekt vůči rozhodčím, o němž byla řeč, je podle něj v Rusku větší. „Za tři roky se mi stalo asi dvakrát, že na mě lidi pískali. Jinak žádné nadávky. Ale na druhou stranu se tam tolik nefandí, ruští fanoušci nejsou tak emotivní.“ I přes své zkušenosti začínal v KHL vlastně od začátku, takže si respekt musel vydobýt. Když se naučil řeč, jeho kredit u tamních hráčů výrazně stoupl.

V Rusku žil sám, bez rodiny, a přestože pravidelně létal domů, pro manželku má jen slova uznání, že to s dětmi zvládla. Aby se necítil tak osamoceně, porušil svou zásadu držet si od hráčů odstup. Seznámil se tam s českými hokejisty, a pokud byl čas, chodívali společně na oběd nebo na kávu.

Pak ale přišel útok na Ukrajinu, který jej paradoxně zastihl v Česku, v pauze mezi koncem základní části KHL a play off. On i další český rozhodčí Martin Fraňo se shodli, že za těchto okolností v Rusku nechtějí být, a předčasně rozvázali smlouvy.

Jan Hribik sice uvažoval o pokračování kariéry v německé nebo švýcarské lize, ale nakonec zůstal v Pardubicích a v domácí extralize. „Děti na mě vždycky před odjezdem visely, ať už nikam nejezdím, a chtěly, abych byl doma,“ prozrazuje jeden z důvodů. „A taky jsem se těšil, že budu každý den spát ve své posteli.“