Historickým traktorem dojel Čech až do Švédska

„Nemá kabinu, jezdím na traktoru, ne v něm,“ směje se dvaačtyřicetiletý majitel napulírovaného modrého krasavce, když nám ho na louce nad obcí předvádí.

„Starší pánové mě pobízejí, abych si na to pořídil boudu, že zbytečně moknu, ale já odpovídám, že jsem na kabinu ještě ‚mladej‘.“

Jelikož veterán nemá žádné počítadlo, Martin Havelka jen odhaduje, že už najel asi dvacet tisíc kilometrů v pěti zemích včetně té naší. Plánoval, že koncem června se vypraví do Itálie a zvedne svůj dosavadní výškový rekord o dvě stě metrů.

Po veřejně přístupné silnici v průsmyku Stelvio, nejvýše položené ve Východních Alpách, se chtěl dostat do 2758 metrů nad mořem. Šlo o mezinárodní akci s účastí čtyř set traktorů. Přihlášky byly na začátku ledna vyprodané během šestnácti minut.

Kvůli pandemii koronaviru však organizátoři horskou tour plechové kavalérie přesunuli na příští rok.

V záloze má pozvání na statek v Rakousku, ale to jen v případě, že se otevřou hranice alespoň s nejbližšími sousedy. „Něco vymyslíme. Nemluvě o tom, že jsem ještě nebyl na Sněžce,“ říká. „Vede tam sice silnice, jenže v rámci národního parku.“

Neobvyklá záliba Martina Havelky, který se živí strojovou údržbou zeleně, krystalizovala postupně. Pochází ze Škrdlovic stejně jako rodiče, babička s dědou a jejich předci.

„Každému jsem říkal teto nebo strejdo, všichni byli příbuzní. Traktor jsem stejně jako ostatní kluci řídil už v pěti letech, to je na vesnici normální. Nikdy jsem neměl žádný plán, všechno se postupně nabalovalo. Potkáváte zajímavé lidi, přicházejí nápady.“

Kdysi začal jezdit závody jednoosých fréz (malotraktor na dvou kolech, rychlost až 90 km/hod. - pozn. red.) do vrchu. Pak se po celé republice rozjely traktoriády, český fenomén zápolení podomácku vyrobených malých traktorů, kterých se účastnil deset roků. A úspěšně, získal při nich více než šedesát pohárů.

„Jenže do cesty se mi postavila jedna pětadvacítka,“ žertovně na mě mrkne během líčení, jak se dostal k historickému traktoru.

„Za 25 tisíc korun ji prodával pán z vesničky Dobré Pole. Ten měl pětadvacítku od roku 1968 ze Strojní traktorové stanice Hodonín, kde ji přestavěli z řady A na H. Nějakou dobu mi trvalo stroj rozpohybovat, léta totiž stál.“

Renovaci provedl do posledního šroubku, prakticky ho celý rozebral. Raději ani nepočítal, kolik ho to stálo. Nešetřil, dělal ji pro sebe. „Naštěstí mám neskutečnou podporu v ženě,“ říká a mávne rukou k nablýskanému Zetoru 25A.

„Blatníky jsou dárek od ní, sedačka taky.“ Ačkoli jsou spolu přes dvacet let a mají dvě děti, šestnáctiletou Elišku a desetiletého Martina, svatba ještě nebyla. „Na papíry to nejezdí,“ dodává se smíchem Martin Havelka s tím, že partnerka ráda fotí a cestuje, což se společně snaží skloubit.

Rodina vyráží na dovolené i se čtyřletým Jack Russell teriérem. Ruby má cestovní pas a výpravy za poznáním mu nedělají žádný problém. Hlava rodiny jede na historickém traktoru (36 km/hod.), zatímco žena řídí dodávku, ve které přespávají.

„Zatím objevujeme spíš sever Evropy. Máme ho částečně najetý, nemluvě o tom, že se tam Zetory 25 hodně vyvážely. Nejvíc populární byly, a ještě stále jsou, ve Finsku, Švédsku a Polsku. Finové dokonce převzali pro traktor označení zetor, i když šlo o jinou značku. Jako se to vžilo u terénních aut s jeepem,“ vypráví nadšeně.

Stanovují si na den body, kde by se měli potkat. Výjimkou jsou velká města, kde doprovodné vozidlo jede přilepené na něj, aby se neztratili. Jinak cestou čekají, až projede. On nezastavuje.

„Mají výhodu, že to někde mohou střihnout po lepší silnici nebo dálnici a dostanou se do místa dřív. Já musím občas objíždět jinudy.“

„Nejtěžší závada mě potkala cestou do Švédska, kdy mi praskla pružinka na plynu. Nahradil jsem ji kusem gumového lana, takovým gumycukem, a ještě tři čtvrtě roku jsem s tím jezdil. V tom tkví genialita tohoto stroje, že se dá opravit v podstatě na koleně. Pokud vlastníte náhradní díly, já nějaké s sebou vozím, životnost má neomezenou. Je to dané tím, že vznikl po válce, kdy techniky bylo málo, konstruovalo se jinak. Dnes je auto spotřební zboží. Tohle naštěstí není!“

Problémy prý překvapivě nemá ani s policií. „Akorát ve Švédsku je to trošku jiné při předjíždění. Jsou slušní, tam se klasicky jako jinde nepředjíždí, vyjma dálnic, ale pomalejší vozidla pouštějí ta rychlejší před sebe. Jen se divili, odkud jsem přijel a kam se vracím.“

Dokonce mu policisté nevěřili, že dorazil z takové dálky, a dali mu dýchnout do detektoru, jestli nepožil alkohol. Skončilo to domluvou, že je pomalý, ať ostatní pouští a nejezdí na dálnici.

„Všude mimo naši zemi jsou malí farmáři a zemědělci, a tudíž i spousta podobné techniky. Můžu na silnici 1. třídy, nesmím na dálnice a rychlostní komunikace. Nejvíc na nás reagují malé děti máváním, pak chlapi důchodci, kteří měli zkušenosti se stejným traktorem. Zastaví se, už když slyší povědomý zvuk, částečně jsem pro ně exot, ale usmívají se a také zamávají.“

Při výpravách za hranice všedních dnů posuzuje i kvalitu silnic. Opět zmíní Švédsko, kde v srpnu 2018 během cesty po tamních sběratelích Zetorů 25 najezdili za deset dnů tisíc kilometrů.

„Jejich silnice jsou nejlepší, široké, dobrý asfalt. Velký pokrok jsme zaznamenali v Polsku. Před lety to bylo o nervy. Pak jsme se vraceli od Baltu po silnici, kterou před týdnem začali bagrovat, já přemýšlel, kudy pojedeme, a už byla nová, komplet položená,“ vzpomíná.

V našem kopcovitém terénu si Blue, jak traktoru něžně říká, vezme patnáct litrů nafty na sto kilometrů. Na rovině spolyká dvanáct. Nádrž má objem 56 litrů. „Chlapi to kdysi měli spočítané tak, že musel vydržet dvanáct hodin orat a cestu na pole i zpět.“

Při jízdě kupodivu netrpí záda, spíš mívá od náročnějšího pohybu volantem namožené prsní svaly a bolí ho stehna. Sedačka je prý příjemná, jakmile však začnou nerovnosti, funguje jako trampolína.

„Před pár lety se mě ptali, proč jsem si pořídil právě traktor. Já odpověděl: Brzy mi bude čtyřicet, kdy prý přichází krize středního věku, které není špatné čelit aktivně a pořídit si velký dvouválec. Tak jsem si pořídil tohle, to je taky dvouválec.“