Guatemalský světec Maximón: Doutníky, pálenka a zaklínadla

Maximón je elegantní muž s černým knírkem, k jehož neodlučitelným atributům patří kravata, pálenka z cukrové třtiny zvaná quetzalteca a dobrý doutník. Zrodil se na březích guatemalského jezera Atitlán.

Navštívila jsem ho ve městě Santiago Atitlán, kde představuje jakousi posvátnou verzi putovního poháru. Jeho sochu hostí po dobu jednoho roku vybraná rodina. O Velkém pátku se s ní slavnostně připojí k velikonočnímu procesí, odkud ji za rachotu obřích řehtaček přenesou do nového domova, kde bude vystavena další rok.

O provoz domácí svatyně se od rána do večera stará cofradia čili bratrstvo. Cofrades, její členové, dělají Maximónovi společnost: statečně pijí a kouří se svým svatým a dohlížejí, aby mu příchozí poskytli náležitou úctu.

Maximón nese všechny rysy náboženského synkretismu. Tento poněkud potměšilý lidový světec je půvabnou směsí mayského rodového stařešiny Ri Laj Maama, svatého Petra, Jidáše Iškariotského a krvavého španělského conquistadora Pedra de Alvarada, pokořitele Guatemaly. Přestože nebyl nikdy oficiálně svatořečen, církev se ho jaksi nedokáže zbavit.

V panteonu je benjamínkem: zrodil se až po dobytí Guatemaly Španěly v roce 1524. Katolické náboženství se tehdy snažilo vytlačit pohanské rituály, a tak indiánští stařešinové skryli mayské symboly za masku katolického svatého Petra. Fešácký knírek, a nejspíš i zálibu v pálence a doutnících převzal od Pedra de Alvarada. Pozdější církevní nelibost mu pak vynesla srovnání s Jidášem Iškariotským, který zradil Ježíše.

Ve skutečnosti ovšem základ kultu představuje mytická postava Ri Laj Maama, mayského prapředka všech obyvatel Santiaga. Ten podle legendy burcoval k povstání proti utlačovatelům tak dlouho, až mu Španělé sťali hlavu. Jeho duch poté vstoupil do posvátného stromu zvaného Tz’ite. Když kmen přijal stařešinovu energii, indiáni strom porazili. Ze dřeva vytesali masku a končetiny. Spojili je tělem z pestrých látek, do něhož umístili srdce: posvátnou starodávnou řezbu z nefritu. Na lokty pak prozíravě upevnili kroužky, aby mohli bůžka svázat. Zrodil se Maximón, v překladu „ten, který je svázaný“.

Jeho prvním úkolem bylo zničit zlé čarodějnice, jež trápily vesničany zvracením a průjmy. Nevyzpytatelný světec však místo toho počkal, až místní muži vyplují na ryby, změnil se v pohledného mladíka a jednu po druhé svedl všechny poctivé manželky rybářů. Když dostal chuť na muže, vzal na sebe pro změnu podobu krásné dívky.

Nakonec toho měli šamani dost: otočili mu hlavu, aby musel chodit tváří dozadu, zlámali nohy a spoutali zápěstí. Teprve to oslabilo Maximóna natolik, že uvolil dělat řádně svou práci: chránit vesnici před zlem. I svatého je třeba držet pěkně zkrátka!

Když loď přiráží k santiagskému přístavišti, už na nás čekají. Pestrý dav tmavovlasých, snědých potomků Mayů se vrhá na novou várku turistů se stejným zápalem jako jejich prapředkové do boje proti španělským dobyvatelům. Nabízejí všechno možné: šály, kabelky a ubrusy z tkaných látek s typickými pestrými indiánskými vzory, papoušky dovedně vyrobené z korálků, barvami zářící dřevěné lakované misky…

Vymotám se z tlačenice a na hlučné hlavní silnici stopnu jeden z červených tuk-tuků. Stačí vyslovit pěkně po maysku boží jméno: Ma-ši-món, a už míříme do centra. Míjíme barevné koloniální domy i novodobé šedé betonové stavby. Nad chodníkem se ve výši první patra vine změť drátů elektrického vedení. Shora na nás přes schody přísně shlíží bělostný katolický kostel.

Tuk-tuk se proplete tržištěm přetékajícím exotickými barvami, tvary a vůněmi, odbočí do spleti uliček a zastaví před cihlovým domkem s udržovanými žluto-bílými okenicemi. Už zvenku je vidět, že hostit světce představuje nejvyšší čest, ale také dobrý kšeft: rodině se daří, nad přízemím roste nástavba z betonových tvárnic.

Přes tmavou chodbu vcházím do velké, modře vymalované místnosti. Lemují ji židle, kde mohou návštěvníci odpočívat a rozjímat. Maximón hledí trochu posměšně, obklopen aureolou žluto-červeno-bílých květů. Hlavu korunují hned dvě sombrera zdobená pestrým šátkem, tělo z tradiční indiánské látky zakrývá desítka různobarevných kravat. Pod nimi vyčnívají nohavice džínsů zakončené důkladnými bagančaty.

Vůně kadidla se mísí s vůní hořícího tabáku. U nohou světce plane pět různobarevných svíček, nad hlavou mu poblikávají rampouchy vánoční výzdoby. Po jeho boku bdí na pohodlných křeslech několik cofrades.

Vstupuji s uctivým pozdravem „buenos días“, tomu rozumějí všichni, i ti, kteří hovoří jen indiánským jazykem tz’utujiil. Přistupuji k soše a mezi kravaty zastrkávám bankovku. Její výše je osobní volbou, částkou pod 50 quetzalů (v přepočtu asi 150 korun) byste však světce urazili… Můžete mu ale nabídnout krabičku cigaret, láhev quetzaltecy či rumu – nepohrdne ani místním pivem Gallo či Coca Colou – květiny, kadidlo, případně zapálit barevnou svíčku: zelenou pro peníze, červenou pro lásku, bílou pro zdraví.

Jeden z cofrades spokojeně přikývne, důstojně urovná peníze mezi kravatami, připálí světci mallborku, a já můžu usednout na některou z volných židlí a v duchu požádat o splnění přání. Můžu se také pomodlit ve vedlejším pokojíku, jehož výzdoba by dělala čest i kapli.

Strop zdobí baldachýn ze zelených stuh prozářených modrými světýlky, všude voní květiny a plápolají svíčky. Zástup svatých v modrých róbách hledí ke skleněné rakvi, kde by v katolickém kostele spočívaly ostatky. Tady v ní na pohodlné dětské matraci relaxuje další bůžkovo vtělení: malý Maximónek v klasickém tz’utujiilském klobouku, s dlouhou náušnicí a nezbytným cigárem.

Podumám, poděkuji přítomným (postačí španělské gracias, ale můžete se vytáhnout i mayským mal-tee-osh ah-bah‘) a se smíšenými dojmy vypadnu zpět na vyprahlou ulici: svatyně byla jeden velký kýč. Indiáni ovšem vnímají kult vážně, o čemž svědčí mimo jiné ambivalentní postoj křesťanské církve.

Poživačný Maximón totiž už půl tisíciletí vede partyzánskou válku o indiánské duše s asketickým Kristem. A úspěšně. Církev nonšalantního lidového světce zpočátku tolerovala, benevolenci však ukončil jeho rostoucí vliv: místo, aby upadal v zapomnění, putuje spolu s emigranty za lepším životem na do Mexika, Spojených států a Kanady, kde se usídluje pod křesťanským přízviskem San Simón.

Indiáni se ho nechtějí vzdát. Naslouchá prý totiž i modlitbám za takové světské statky, které katoličtí svatí odsuzují. Můžete ho požádat o výhru v loterii, získání srdce ženy, odsouzení vraha do vězení, odstranění špatného souseda…

Představitelé církve v lepším případě Maximóna trpně snášejí, v tom horším považují modlitby k němu za čarodějnictví. „Je to ďábel,“ postěžoval si nedávno kněz Hugo Estrada v guatemalském listu Prensa Libre.

Není divu. Jak citoval globální mediální kanál Vice.com, třeba taková Oración del Puro (Oración je modlitba, puro znamená čistý, ale také doutník), jež má zajistit osobní ochranu, opravdu připomíná invokace černé magie: „Přivolávám tě čistého, ve jménu Satana, Luzbela a Lucifera! Psi štěkají, kočky vyjí, děti pláčou, a tak jako jsi ty dobyl srdce svého otce a své matky, tak pro mě dobuď XXX (jméno osoby), takže půjdu se zpěvem až do sedmého kraje!“

Prostí potomci Mayů ze Santiaga si však věroučnými finesami hlavu nelámou. Na ranní mši s povděkem přijmou požehnání Otce i Syna i Ducha svatého. A rovnou z kostela zamíří za Maximónem, který je za trochu drobných, hlt kořalky a pár šluků z cigarety podpoří v každodenních záležitostech…