Gorilí táta v Kongu

Přestože se Marek Ždánský primátům už více než deset let profesně nevěnuje, stále se o ně zajímá. Pravidelně vyráží do španělského přírodního parku Cabarcéno, kam byla před osmi lety převezena slavná Moja, první české mládě gorily nížinné narozené v zajetí. Letos v srpnu vydal na výpravu do Afriky. Co ho na gorilách stále tak přitahuje? A proč ze zoo před lety odešel?

Důvodem jeho odchodu z pražské zoo byl podle jeho slov zejména nízký plat. Po narození dětí se společníkem vybudovali zelinářskou firmu, která dnes má přes sedmdesát stálých zaměstnanců v hale a dalších dvě stě na poli. I proto může zvířatům pomáhat.

Pro lidoopy v zoologických zahradách například vymýšlí či financuje různé hračky a hlavolamy. V Africe podporuje projekt Gorilla Doctors, určený pro veterináře, kteří se starají o gorily horské přímo v pralese.

Podle Marka Ždánského je gorila plaché zvíře, a pokud ji neohrozíte, nezaútočí. Divokou gorilu navíc údajně většinou nespatříte, to jen ona bude ze skrytu sledovat vás. Potkáte jen gorily, které jsou už trochu zvyklé na stopaře (pracovník parku, který za gorilami pravidelně vyráží do terénu a postupně se k nim přibližuje, aby si na něho zvykly, pozn. red.). Ani ty ale nejspíš nezaútočí, protože v pralese mohou kdykoli kamkoli zmizet a mít od vás pokoj.

„Když se ocitnete pár metrů od obrovského zvířete, které je svobodné a může volně odejít, je to tak nádherný pocit, že jen dýcháte a koukáte, někdy dokonce zapomenete i fotit,“ líčí Ždánský své pocity z letošního srpnového pobytu v národních parcích.

Ždánský potenciálním turistům doporučuje navštívit spíše Rwandu, která se obrovsky rozvíjí. Uganda je podle jeho slov také ještě přijatelná. „Ale já jsem letos nově vyzkoušel park Kahuzi-Biega v Kongu, což je stát, kde to je vždycky náročnější.“

V parku uvedeném na seznamu UNESCO je k vidění posledních dvě stě padesát goril východních, které žijí právě jen v Kongu. Rezervace se sice nachází pouhých pár desítek kilometrů od hranic s Rwandou, přesto jsou rozdíly veliké. A týkají se i bezpečnostních opatření.

„Čtrnáct dní před naší návštěvou tu, zřejmě pytláci, zabili jednoho ze strážců, takže naši osmičlennou skupinu v pralese doprovázelo třiadvacet mužů ozbrojených kulomety. Přitom jinde, kde nebezpečí hrozí většinou jen od zvířat, stačí, když strážci jsou na případnou obranu před buvoly a pralesními slony ozbrojeni jen samopaly a jdou dva vpředu a dva vzadu.“

Dalším problémem je, že v Kongu je stále potřeba turisty chránit před domorodými obyvateli, kteří si dělají nároky na své původní území. Na cizince přijíždějící obdivovat přírodu si zatím netroufli, ale situace je velmi napjatá. I proto park navštěvuje jen 400 turistů ročně, což je pro jeho finanční zajištění málo.

„Návštěvníci se sem prostě bojí jezdit,“ má jasno Marek Ždánský, který může srovnávat. „Ve Rwandě, Ugandě a Středoafrické republice čekají na vycházky stovky lidí, kdežto tady jsme byli jediní.“

Gorily východní jsou stejně jako ostatní poddruhy těchto lidoopů ohroženy zejména pytláctvím a kácením pralesa. I když lovci nelegálně líčí třeba „jen“ na antilopy, v jejich pastích občas uvízne i gorila. „A když už ji uloví, tak ji nejspíš i snědí,“ konstatuje.

„Ideální by bylo, kdyby tamní obyvatelé pochopili, že jim ochrana goril může přinést obživu. Příkladem jsou někteří pytláci, z nichž se stali zaměstnanci parků.

A když už je řeč o výdělcích, je třeba zmínit částku, za kterou máte možnost gorily ve volné přírodě pozorovat. V bezpečnějších afrických zemích za hodinu čistého času zaplatíte 1500 dolarů (zhruba 35 tisíc korun), v nevyzpytatelném Kongu je cena téměř o tisíc dolarů nižší. Když se vezme v úvahu, že v bezpečných zemích vyráží i 12 osmičlenných skupin denně, parky na svůj provoz získávají slušné prostředky.

„Není divu, že si hlídají, aby nedošlo k žádnému maléru, který by jim návštěvníky odradil,“ říká bývalý chovatel.

Na výpravy za milovanými gorilami se vydává pravidelně, přestože nároky na jeho peněženku i fyzickou kondici bývají značné. K lidoopům zvyklým na přítomnost lidí jde skupina turistů v doprovodu průvodce i několik hodin těžkým terénem, navíc v klimatu, na který většinou nejsou zvyklí.

Na zvládání převýšení dostanou turisté dřevěnou hůl, o kterou se ve strmém kopci mohou opírat. Marek tímto stylem putoval i čtrnáct kilometrů, kdy si sáhl na dno sil, někteří to prý rovnou vzdali a se strážcem se vrátili zpátky.

„Nikdy dopředu nevíte, jak dlouho se půjde. Naštěstí si nesete jen malý batůžek se svačinou, foťákem a dostatkem vody, se kterým vám navíc za desetidolarový poplatek pomáhají místní. Rád jim tu částku dám, i když jejich službu vyloženě nepotřebuju. Je dobré je podpořit, aby si uvědomili, že gorily se vyplatí chránit, ne zabíjet,“ vysvětluje Ždánský.

Jen v případě, že se zvířata nepodaří vystopovat a vy z nich nezahlédnete ani chlup, máte šanci na vrácení peněz. Za jiných okolností s reklamací nepochodíte, třebaže zážitek nebude takový, jak jste si představovali. „V Kongu se nám u jedné skupiny goril stalo, že samec neměl náladu, protože předchozí den bojoval s jiným samcem, který mu způsobil ránu na noze. Byl tak nervózní, že nás nepustil blíž než na 20 metrů.“

Jakmile se ke gorilám dostanete na vzdálenost deseti metrů, z batohu smíte vytáhnout jen foťák. Svačinu necháte u strážce. Pokud by totiž gorily ucítily, že máte jídlo, bylo by do budoucna zaděláno na pořádný průšvih. „Začaly by žebrat, a kdybyste nic neměli, šly by agresivně po vás,“ tvrdí o jinak plachých gorilách Ždánský.

Z bezpečnostních důvodů, mezi něž patří i ty zdravotní, kdy by se na zvíře neměly přenést lidské choroby, se doporučuje odstup sedmi až osmi metrů. Když je někdo z členů výpravy nastydlý, měl by si vzít roušku. Během hodiny, která je na pozorování lidoopů vyhrazená, se totiž vzdálenost mezi vámi může měnit. „Ani jsem se nenadál a měl jsem samce metr od sebe. Jenom procházel kolem a já se nemohl pohnout, protože jsem byl zamotaný v liánách.“

Kontakt s gorilami navážete mručením, na které vám zpravidla odpoví jako na pozdrav. Marek Ždánský bývá pokaždé u vytržení z toho, že ačkoli mají tu možnost, neodejdou. „Zvednou se teprve ve chvíli, kdy je to ve vaší přítomnosti přestane bavit. V divoké přírodě jsou neuvěřitelní pohodáři. Ráno vstanou, ujdou pár metrů a pustí se do jídla. A podobně to pokračuje až do večera. Dávno jsem pochopil, že velikostí výběhu v zoo rozhodně netrpí.“

Mláďata se navíc oddávají zábavě. Válejí se po sobě, kutálejí ze stráně, lezou po stromech. Někdy dokonce dostanou chuť se před turisty předvést a začnou si bouchat do hrudi, aby ukázala, jak jsou silná.

„V Kongu jsem jich zastihl hned několik. Ředitel parku, kterému jsem předal šek na výplaty pro stopaře a doktory, mi na oplátku nabídl, že jedno z mláďat můžu pojmenovat. Co jiného mě mohlo napadnout než Moja?“ směje se někdejší ošetřovatel.

Právě jméno Moja vybrali v roce 2004 spolu s tehdejším ředitelem pražské zoo Petrem Fejkem prvnímu českému mláděti gorily nížinné narozenému v zajetí.

Moja ve svahilštině znamená první a dá se použít pro obě pohlaví, což přijde vhod, protože stejně jako kdysi ani teď zatím není jasné, jestli jde o samce, či samici.

„Byl bych radši, kdyby to byl kluk,“ říká Marek Ždánský s tím, že v parcích se skupiny goril označují podle jejich vůdce. „Tak by se jednou v Kahuzi-Biega mohlo říkat, že se jde za Mojou,“ vysvětluje s úsměvem.