Článek
V monacké čtvrti Monte Carlo, kde se křivolaké silnice v husté zástavbě změní jednou v roce na závodní trať, našlapal osmačtyřicetiletý Jiří Křenek už hodně kilometrů.
„Na Monako musíte být fit. Tam si to musíte odchodit,“ říká k tradičnímu podniku v rámci šampionátu vozů formule 1, který poprvé fotil v roce 1998.
„Vzpomínám, že jednou jsem měl problémy s achilovkou a v Monaku jsem si je ještě zhoršil. Pak jsem asi dva měsíce nechodil,“ zmiňuje snad jediný vážnější problém, kvůli němuž načas z kolotoče F1 vypadl.
Druhou delší pauzu způsobila pandemie, kvůli které startoval předminulý ročník namísto března až v červenci. Jiří Křenek měl štěstí, že i v covidově zúžené skupince několika desítek akreditovaných fotografů zůstal.
Především je však nablízku Lewisi Hamiltonovi, sedminásobnému mistru světa.
Motoristické snímky dodává významným mediálním agenturám, od roku 2010 je navíc jedním z oficiálních fotografů stáje Mercedes, nejúspěšnějšího týmu uplynulé dekády.
První tři roky v něm „asistoval“ Michaelu Schumacherovi při jeho posledních sezonách ve formuli 1, později oslavil mistrovský titul s Nicem Rosbergem. Především je však nablízku Lewisi Hamiltonovi, sedminásobnému mistru světa, jenž pro Mercedes jezdí od roku 2013.
Vůz a město na jednom záběru
„Monako se během let strašně změnilo,“ zamýšlí se Jiří Křenek. „Přímo v centru, kde se závodí, to sice nedovolí, ale o půl kilometru výš už vyrůstají mrakodrapy jako v New Yorku, které se překrývají jeden přes druhý.“
Jiskřící vůz Red Bull na trati loňské Velké ceny Belgie. Ač se Jiří Křenek příliš nechválí, tahle fotka má podle něj své kouzlo.
I bezpečnost diváků a závodníků se podle něj významně zvedla, což mu na druhou stranu trochu ztěžuje práci. „Kolem tratě bývala svodidla, ale nad nimi žádné ploty. V současnosti jsou snad kromě jedné pomalé vracečky všude.“
Tím místem je zatáčka před hotelem Fairmont, nejpomalejší z celého šampionátu, kde piloti brzdí až na zhruba 50 kilometrů v hodině. Díky nízkým svodidlům jsou tu ale fotografové jezdcům takřka na dosah jako za starých časů.
Za další atraktivní místo považuje Jiří Křenek výjezd z tunelu, za nímž závodníci prudce brzdí do šikany - zpomalující zatáčky, kterou zdobí kulisa jachet v přístavišti. „Tam sedíme a fotíme, v pozadí máme město, skály, někdy jsou vidět i mráčky. Je to ale focení trochu ,na sluch‘,“ vysvětluje, podle čeho odhaduje, že se blíží závodní vůz a že má stisknout spoušť.
Monako z hlediska focení možná trochu zošklivělo, ale stále se tam dají najít hezká místa.
Mimochodem v samotném tunelu, nad nímž stojí hotel Fairmont, měl napoprvé pocit, že při průjezdu formule snad ohluchne. Bez špuntů do uší už by se tam nevydal. „Třese se to tam jako při zemětřesení.“
Rozšiřující se zástavba i na samém okraji trati na pobřeží mu trochu kazí možnost ulovit na jednom snímku formuli a moře, ale nestěžuje si: „Monako z hlediska focení možná trochu zošklivělo, ale stále se tam dají najít hezká místa,“ říká jeden ze dvou Čechů s akreditací na celý šampionát, pokud počítáme Vladimíra Ryse, jenž má napůl řecké občanství a už dlouho žije v zahraničí.
Jezdci musí být sebestřední a jít přes mrtvoly
Moderní fotoaparáty, on sám upřednostňuje značku Canon, dokážou „nasekat“ obrovské množství fotek, třeba až dvacet za vteřinu. Výsledkem jsou tisíce snímků za celý závodní víkend, z nichž vybere pár desítek nejlepších. „Někdy s nadsázkou říkám, že nefotíme, ale už filmujeme. A nakonec je to stejně o jednom nejlepším záběru...“
Číhat v první zatáčce po startu bývá zárukou dobrého úlovku. Před čtyřmi lety v Belgii tam Fernando Alonso přelétl přes Charlese Leclerka.
Na dění v garáži má Mercedes jiného fotografa, přesto se tam Jiří Křenek rád zatoulá hlavně před startem závodu. „Na autě už se nesmí pracovat a panuje tam klid jako před bouří, je to cítit.“
Fotografové sice obvykle nejsou oficiálními zaměstnanci týmu, přesto se dostávají do blízkosti pilotů. Jak je velké závodní hvězdy vnímají? „Myslím, že nás berou. Někteří možná jako nutné zlo, ale to je kus od kusu,“ zamýšlí se Jiří Křenek a jako dobrý příklad zmíní Valtteriho Bottase, finského pilota Mercedesu v letech 2017-2021.
Hamiltona vídám, jen když v garáži nastupuje už s nasazenou helmou do kokpitu. Mimo něj chodí pořád v roušce.
„S ním jsem měl celkem vřelý vztah, párkrát jsme si povídali, hrál hokej, chytal kdysi v brance stejně jako já, tak jsem sliboval, že si s ním přijedu zahrát. To jsou takové sny, samozřejmě to nikdy nevyšlo. Teď jezdí za Alfu Romeo, ale pořád se zdravíme.“
Méně vřelé je to s Lewisem Hamiltonem, celebritou mezi současnými piloty. Za celé roky se s ním dal do řeči jen několikrát. „V době covidu se k němu člověk vůbec nedostal, teď ho vídám, jen když v garáži nastupuje už s nasazenou helmou do kokpitu. Mimo něj chodí pořád v roušce, což chápu, nechce přijít ani o jeden závod, protože by ho to mohlo stát titul. Ale zná mě, pokaždé mě pozdraví, řekne mi ,Hi, Jiří‘,“ popisuje fotograf a pochlubí se společnými fotkami, na nichž je se svými rodiči, Lewisem Hamiltonem a Valtterim Bottasem.
Český fotograf si nenechal ujít cílovou rovinku loňské Velké ceny Nizozemska.
Ještě chladnější je podle jeho zkušenosti Brit George Russell, letošní nováček v týmu. „Známe se z doby, kdy dělal testovacího jezdce, v Soči vyhrál formuli 2 a líbily se mu moje fotky. Teď mu ale narostla ramena a ani nepozdraví, i když ví, že tam jsem.“
I na takové chování se ale dívá chápavě: „Oni asi musejí být sebestřední, mít na to povahu, jít trošku přes mrtvoly.“
Méně závodů by mu stačilo
V dění na trati se Jiří Křenek během závodu orientuje nanejvýš prostřednictvím velkoplošných obrazovek, jeho úkolem je fotit, a v tom má od týmu Mercedes volnou ruku. „Musím říct, že mám docela dobrou pozici. Jsem závodní fotograf, vyžadují ode mě akční snímky z tréninků i závodů. Může to být předjetí, bouračka, netradiční záběr. Nepožadují konkrétní množství fotek. Některé poskytnu jen Mercedesu, se zbytkem si můžu dělat, co chci,“ vysvětluje s dodatkem, že při focení v týmové garáži se musí vyhnout technickým detailům, které by mohla zneužít konkurence.
Když začal v 90. letech vyrážet na závody pravidelně, čítal kalendář velkých cen šestnáct závodů. Letos se jich jede už dvaadvacet. Přibývají vesměs zámořské destinace, to znamená další dlouhé víkendy, které stráví bez rodiny.
„Upřímně řečeno, na uživení by šestnáct nebo sedmnáct závodů stačilo, ale takový je vývoj,“ konstatuje. „Je to samozřejmě únavné, ale tak to mají všichni členové týmu, mechanici...“
Nejde jen o víkendy. Do dějiště závodu obvykle přicestuje ve středu nebo ve čtvrtek, hlavní program začíná v pátek dopoledne. Kalendář už je ale tak nahuštěný, že se závody často jedou týden po sobě, takže nemá smysl létat na otočku domů. Jiří Křenek jezdí autem jen na závody v okruhu přibližně 750 km, což vychází na podniky v Rakousku, Maďarsku, Německu, Belgii či Nizozemsku.
A nechyběl na dojezdu posledního podniku minulého roku, jenž rozhodl o titulu.
Rychlý přesun letadlem plánoval i před letošní Velkou cenou Monaka, jíž o týden dříve předcházelo klání v Barceloně. „Ze Španělska se letí do Nice, to je přímý let za pár korun,“ svěřil se ještě před Monakem a těšil se, že než na pobřežní silnice vtrhnou formule, vyšetří si jeden či dva volné dny. Dělal to tak už dříve. „Půjčil jsem si třeba kolo a dojel až do průsmyku Col de Turini, kde se jezdí Rallye Monte Carlo. Vyšlapal jsem ho, ale druhý den jsem tedy moc chodit nemohl,“ vzpomíná.
K autům valný vztah neměl
Přiznává, že nic jiného než závody už nefotí. „Když jsem doma, foťák odkládám a věnuju se dětem. A taky si plním povinnosti, vypisuju faktury, odpovídám na maily, účetní odevzdám účty. To je ta nejméně oblíbená část mojí práce.“
Na cestách je i půl roku, potom se rád vrací domů do Libčic nad Vltavou k manželce a dětem.
Občas se sice nechal přemluvit, aby vyfotil svatbu přátelům, ale jak poznamená, to ještě byli mladí. „Teď už jedině druhou nebo třetí,” směje se. Především pro vlastní potěchu si pak na cestách dokumentuje některé věci na mobil, například psy nebo v době covidových uzávěr prázdná místa, která kdysi kypěla životem.
Ačkoli Jiří tráví kvůli stále početnějšímu kalendáři půl roku na cestách, rád se vždy vrací domů do středočeských Libčic nad Vltavou, kde žije s manželkou, jedenáctiletým synem a osmiletými dvojčaty - synem a dcerou.
Rodák z pražských Vinohrad, absolvent Středního odborného fotografického učiliště v Praze a Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě vyjel na svou první velkou cenu v roce 1992 do Maďarska. Už o necelý rok dříve, kdy nebyl ještě ani plnoletý, získal práci v týdeníku Svět motorů. Paradoxně navzdory tomu, že k autům nikdy žádný zvláštní vztah neměl. „Odmalička jsem tíhl spíš k přírodě. Jezdili jsme na Sázavu, tam jsem chytal ryby a půl dne jsem stál ve vodě, než jsem vytáhl půlmetrovou štiku. Ale to spíš náhodou, jinak malé čudly,“ vzpomíná s úsměvem.
Nikdo v rodině nefotil, ale umělecké geny bychom v ní našli. Děda hrál v Národním divadle na violu, babička zpívala, maminka amatérsky maluje. Jiří Křenek sice začínal jako motorismem nepolíbený fotograf, postupně si ho ale svět rychlých kol a burácejících motorů získal.
Je to ale vztah spíše pracovní než čistě soukromý, ostatně závodů samotných si moc neužije. Na otázku, jestli někdy sledoval velkou cenu pouze jako divák, bez fotoaparátu v ruce, odpovídá: „Ne. Jedině moje manželka, když jsem ji vzal s sebou.“
Může se vám hodit na Zboží.cz:
- Kalendář: Jiří Křenek - Formule 2022